Sex v hotelu Universale a také nehoda při představení. Don Giovanni ve Vídni

Málokdy je operní kritik, což považuji v podstatě za klidné povolání (až na příležitostné ataky čtenářů a umělců samých), hluboce vylekán při výkonu své profese. Pokud je kritik zděšen úrovní výkonu, nebývá to náhlý stav, ale spíše celovečerní proces během představení. Při sobotní repríze Mozartova Dona Giovanniho jsem ale takový „smrtelný" úlek zažil, když do orchestřiště náhle spadl těžký hotelový vozík na zavazadla, který byl součástí scény. Inscenace ale přes tuto nehodu prokázala své neobyčejné kvality a schopnost i po deseti letech zcela pohltit své diváky.

Inscenace Dona Giovanniho, uváděná u příležitosti desátého výročí reorganizace Theater an der Wien na výlučně operní scénu, byla jedním z prvních velkých úspěchů intendanta Rolanda Geyera. Pro velký úspěch pak byla znovu nastudována v pozměněném obsazení roku 2009 a teď byla znovu a po právu vybrána k přestudování (opět s jiným pěveckým souborem) k oslavám úspěšné dekády, během níž divadlo získalo řadu cen, jak za individuální pěvecké a režisérské výkony, tak ocenění jako nejlepšího operního souboru a divadla. Hlavní zásluhu na fenomenálním úspěchu této mozartovské inscenace má propracovaná a důvtipná režie anglického režiséra Keitha Warnera a hudební nastudování Ivora Boltona, podpořené vynikající scénografií a výkony pečlivě volených sólistů, kteří ideálně spojují herecké a vokální schopnosti.

Režisér Keith Warner, jeden z častých tvůrců scény na Vídeňce, organicky přenesl původní děj do moderního hotelu Universale. Formálně tvarovou inspirací je pak zřejmě román Vicki Baum a posléze světově úspěšný film Lidé v hotelu s Gretou Garbo. Jak zvolený název místa (hotel Universale) napovídá, hotel představuje pro tvůrce určitý mikrosvět, ve kterém probíhají příběhy lidí, kteří se zde na delší či kratší čas zastaví. Hotelové prostředí je zvláštní, lidé se zde zpravidla po ubytování chovají volněji než v běžném životě. Nejste pod tlakem názorů lidí, kteří vás znají, a možné známosti začínají a končí s délkou pobytu. Takoví jsou i hosté hotelu Universale, kde jako recepční pracuje Leporello. V hotelu je dlouhodobě ubytován Don Giovanni a střídající se hosté a četný dámský personál jsou mu k dispozici k obvyklým hojným milostným (řekněme rovnou sexuálním) dobrodružstvím. Zvláště pokud se naskytne taková příležitost, jako je maskovaná party…

Režisér inscenuje scény da Ponteho libreta v hale s recepcí a dvěma výtahy, v hotelových chodbách, jídelně i společenském zrcadlovém sálu. Především výtahy jsou zdrojem neuvěřitelné záplavy gagů, které si zpěváci užívají. Hřbitovní scénu s komturem přenáší do zavazadlového skladiště kdesi v hotelovém suterénu, kam Donna Anna odložila sádrový model hlavy otce pro zamýšlený pomník. Hlava ve scéně se svůdníkem nečekaně obživne, což cynického Dona Giovanniho zase tolik nepřekvapí. Tento hororový postup z béčkového italského filmu se promítne i v závěru, kdy zkrvavený titulní hrdina umírá ve skleněném sarkofágu. Právě závěr nebyl jako jediná část inscenace při prvním uvedení zcela pochopen, protože režisér nechal zestárnout Giovanniho, Leporella i Elvíru o celé dekády. Stařec Giovanni s bujnou bílou kšticí pak za pomoci nevrlého sluhy usazuje u stolu na hostinu figuríny Donny Anny, Dona Ottavia a Zerliny jako připomínky nenávratného mládí. Don Giovanni je starý, opuštěný, ale jeho sexuální touha zůstala. Nejhorší možná životní kombinace opravdu nastala, ovšem Giovanni ke svému štěstí umírá sice strašnou, ale rychlou smrtí – na infarkt, když se po letech znovu objeví děsivý Komtur. Důsledná propracovanost Warnerovy koncepce udiví diváky ještě po závěrečném stažení opony, na níž již nezáří původní neonový nápis „Hotel Universale“, ale jeho vyhořelá verze „HO..L …….LE“ (tedy v překladu Hölle = peklo).

Pro Giovanniho se po Geraldu Finleyovi (2006) a Erwinu Schrottovi (2009, uruguayský basbarytonista se do inscenace vrátí na dvě představení 28. a 31. prosince 2016) podařilo získat dalšího velmi atraktivního zpěváka. Americký baryton Nathan Gunn, specializující se především na operní tituly dvacátého století a soudobá díla, ztvárňuje věčného svůdce s robustní virilitou filmového herce Russella Crowea a šarmem George Clooneyho, který s nonšalancí sobě vlastní miliónům obdivovatelek prodává Nespresso i vlastní filmy s heslem dámských časopisů Kouzlo zralých mužů vepsaným ve tváři.

Gunnův antihrdina je ovšem pragmatický svůdník, který ví, že „pro jedno kvítí slunce nesvítí” a vždy je možnost obrátit se k jiné sukni. Herecky naprosto přesvědčivý výkon uměřeného herectví, s pečlivě dávkovanou arogancí a cynismem, bez ambicí na existenciální rozměr postavy, zato s výborně zahranými gagy (neodolatelný je nácvik s Leporellem na různé způsoby sebevraždy v hotelové hale, která má dojmout uraženou Donnu Elvíru na začátku druhého dějství). Vokálně jeho baryton zní snad trochu suše a tvrdě, ale tato „věcná” kvalita a výraz výborně doplňují hereckou charakteristiku.

Leporello novozélandského basbarytonisty Jonathana Lemalua je jednodušší dobromyslný tlouštík, který by měl rád svoje jistoty, ale finanční závislost a zvyk na pána mu nedovoluje začít vlastní život. Pobaví ve scénách, kdy má až dětskou radost (ne nadarmo je jednou z jeho nejlepších rolí Papageno), že se mu něco povedlo a že to „umí” jako jeho pán. Ač reprízu zpíval v ohlášené indispozici (viróza) a právě on byl nevinným původcem v úvodu zmíněného pádu vozíku, když podle režijních pokynů odhazoval při “rejstříkové” árii fetišisticky nashromážděné předměty – upomínky na tisícovku Giovanniho milenek, a odhozeným střevíčkem uvedl kovový vozík (vážící desítky kilogramů) v pohyb (vozík pak nečekaně překonal bezpečnostní lištu na okraji jeviště a zřítil se zcela nekontrolovaně do orchestřiště), nebylo na jeho hlasovém výkonu takřka nic znát. Znamenitě rozložil síly a přes jen místy tišší projev se vůbec nešetřil, aby pobavil diváky.

Ze tří dam Giovanniho srdce si vídeňské publikum okamžitě získala finská koloraturní sopranistka Mari Eriksmoen (Zerlina). Zpěvačka již vyrostla od své teenegerovské, půvabné a kouzelně promiskuitní Zerbinetty ve Straussově Ariadně na Naxu, kterou vytvořila právě tady v režii Harryho Kupfera, aby ukázala své vyzrálé vokální a herecké schopnosti v mnohem rafinovanější podobě. Plynulá a zářivě perlivá koloratura i kovový zvuk jejího sopránu se dokonale pojí s jejím lepým zjevem a ještě skvělejším herectvím.

Tato protřelá (byť na pohled nevinná) Zerlina ví, jak působí její nádherné tělo i rány bičíkem, které dává. Ano, opravdu, Zerlina je zanícenou příznivkyní sadomasochistických hrátek, a nemusí k tomu ani tak dlouho Masetta přemlouvat. Nejvyšší zábavností vyniká duet Zerliny se spoutaným Leporellem, kdy Zerlina (pokojská v Hotelu Universale) improvizuje S/M exekuci s pomocí předmětů, které nachází na vozíků pro pokojské.

Sex je ostatně jedním z hlavním témat inscenace, ale režisér řeší vše s velkou dávkou vkusu, místy odlehčenou různými typy humoru. Donna Anna kanadské koloraturní sopranistky Jane Archibald je ženou dvou tváří. Na počátku není vůbec jasné, zda chce, aby sexuální akt ve výtahu Don Giovanni ukončil, nebo aby v něm pokračoval. Po smrti otce zaujme Anna roli, kterou od ní společnost očekává. V černých usedlých šatech a hladkém účesu úpěnlivě žádá potrestání viníka o to více, že sama cítí spoluvinu na otcově smrti. Její soprán je místy trochu ve výškách ostřejší, ale výborně technicky vedený, schopný nejvyššího dramatismu, a stejně jako představitelka Zerliny sklízela i ona za své árie potlesk na otevřené scéně.

Inscenaci provázely potíže již při zkouškách, kdy onemocněl představitel Ottavia Martin Mitterrutzner (ale pohotově ho pro premiéru a prvou reprízu nahradil Saimir Pirgu). Martin Mitterrutzner se ovšem do inscenace vrátil a podal více než přesvědčivý výkon v sexuálně trochu okleštěné roli Donna Ottavia. Ten je totiž ve Warnerově koncepci pastorem, jenž si se svým vztahem k Donně Anně (jejíž charakter ohně a ledu jej podvědomě děsí) vůbec neví rady. Hraje se vídeňská verze, tedy se zmiňovaným duetem Zerlina – Masetto, ale bez závěrečného sextetu a Ottaviovy árie Il mio tesoro. Zde si tvůrci dovolili výborný hudební žertík, Ottavio zazpívá první verš této árie v kabině výtahu, jehož dveře se zabouchnou a pěvec odjede do vyšších pater. Lyrický tenorový materiál Martina Mitterrutznera je typický pro německou oblast, s přepečlivým frázováním a dechovou technikou, která se svou precizností celkového projevu výborně hodí pro “sucharský” Ottaviův charakter. Zrcadlově v režijní koncepci Zerlinina charakteru i Masetto pracuje jako hotelový patrový servis. Prosťáčka, kterého přechytračí nejen Don Giovanni, ale opakovaně i Zerlina, zpívá s přehledem Tareq Nazmi, jinak také výborný představitel Leporella například i na Salcburských letních slavnostech 2016. Postavě herecky vtiskává rysy frašky a vokálně znamenitě doplňuje koketní projev Zerliny.

Určité prostředky fraškovitého herectví i bulvární komedie vkládá do své postavy i americká mezzosopranistka Jennifer Larmore. Její Donna Elvíra je již trochu obstarožní, ale stále po úpravách atraktivní a velmi chtivá dáma neurčitého věku, která chce nejen Dona Giovanniho jako sexuálního partnera, ale také s ním vede komediálně-tragickou válku pohlaví. Hlas slavné pěvkyně, vystupující již čtvrtou dekádu na všech předních scénách světa (nejdříve v četných koloraturních partech jako nepřekonatelná Rossiniho interpretka, nyní již v partech pro dramatický mezzosoprán jako Lady Macbeth nebo Kostelnička), nemá samozřejmě již původní svěžest. Některé tóny ve střední poloze znějí trochu roztaženě a přechod mezi střední a vyšší polohou i některé vyšší tóny zní ostře, místy je hlas v některých rejstřících nerovnoměrně zatížen vibratem. Pěvkyně ale nabízí obrovský smysl pro styl, dokonalou srozumitelnost slova a nuancovaný výraz, navíc neztvárňuje svou postavu jako „mladici”, takže hlasový projev výborně doplňuje její komiku z Feydeauových komedií. Basista Lars Woldt se podstatně lépe cítí jako mstitel z béčkového hororu na konci opery než taťkovský Commendatore v županu, který se snaží ochránit pohaněnou dcerku. Barevný bas nabývá v závěrečné scéně monumentality a skutečně mrazivé osudovosti.

Mimořádnost inscenace podpořila „samozřejmá” muzikalita, kterou nastudování dal slavný Ivor Bolton. Od prvých taktů se ztotožnil s nesmrtelnou vitalitou Mozartovy partitury, kterou diriguje s dokonalým přehledem a elegancí i sladkostí zvuku. Vyhýbá se záměrně větším extrémům tempa nebo vystupňované exaltaci a dokonale koordinuje jeviště s orchestrem. Velký dirigent naší doby neztratil svou rozhodnost a schopnost řešit krizové situace ani po násilném přerušení představení, kdy ještě po zjištění následků (naštěstí se žádnému orchestrálnímu hráči Mozarteumorchester Salzburg, se kterým Ivor Bolton dlouhodobě spolupracuje, nic nestalo) dokázal ještě po novém nástupu zavtipkovat s vyděšeným představitelem Leporella na scéně a uklidnit celý orchestr. Ostatně jako praví profesionálové se zachovali všichni sólisté, když začalo krátce po nehodě stávkovat zavírání dveří jednoho z výtahů v jinak znamenité technicistní scénografii britské výtvarnice mnoha oborů Es Devlin. Tradičně dobře si vedl Arnold Schoenberg Chor.

Warnerova a Boltonova inscenace (kterou obnovil Warnerův častý osobní režijní asistent a spolurežisér Michael Moxham) představuje ukázku naprosto současného špičkového přístupu k dílu tak známému jako je Mozartova „opera oper”. Inscenace, která dokáže oslovit diváky většiny věkových kategorií (i když osobně bych věkovou dostupnost stanovil nejméně na 12+ s doprovodem) napříč zeměmi. Škoda, že inscenace není přístupná v záznamu.

Několik inscenací tohoto Mozartova veledíla, především magická salcburská inscenace Clause Gutha z roku 2008, bruselská vizionářská inscenace režiséra Krzysztofa Warlikowského z roku 2014 i toto obnovené představení v Theater na der Wien, kladou otázku současným inscenátorům Dona Giovanniho, zda vůbec neopustit koncept kostýmního divadla, když zápletka je tak současná a téma sexuálních závislostí tak žhavé. Jak usedle a monotónně působila nedávná tradicionalistická inscenace v přenosu z Metropolitní opery, byť ji výrazně oživovaly některé pěvecké výkony (v čele se Simonem Keenlysidem v pozoruhodné kreaci stárnoucího muže, který cítí syndrom zavírajících se dveří v oblasti sexuality). Je to i otázka pro pražské inscenátory Dona Giovanniho, do jaké míry lze stále spoléhat na genius loci a jak kvalitně lze doma inscenovat operní divadlo činoherními prostředky.

Hodnocení autora recenze: 95%

Wolfgang Amadeus Mozart:
Don Giovanni
Hudební nastudování a dirigent: Ivor Bolton
Režie: Keith Warner
Režijní nastudování: Michael Moxham
Scéna: Es Devlin
Sbormistr: Erwin Ortner
Světla: Wolfgang Göbbel
Choreografie: Karl Alfred Schreiner
Mozarteumorchester Salzburg
Arnold Schoenberg Chor
Premiéra 1. srpna 2009 Theater an der Wien Vídeň
Obnovená premiéra 12. prosince 2016
(psáno z reprízy 17. 12. 2016)

Don Giovanni – Nathan Gunn
Leporello – Jonathan Lemalu
Donna Anna – Jane Archibald
Don Ottavio – Martin Mitterrutzner
Il Commendatore – Lars Woldt
Donna Elvira – Jennifer Larmore
Masetto – Tareq Nazmi
Zerlina – Mari Eriksmoen

www.theater-wien.at