Seznamte se: Jana Šilhavá

Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře
Jana Šilhavá – hoboj

 

Kdy a kde jsem se narodila

Narodila jsem se 19. června 1996 v Praze.

Moje rodina a její vztah k hudbě

Mám rodinu plnou hlavně techniků a programátorů. Takže její vztah k hudbě je takový asi čistě relaxační. Teda záleží, jak širokou rodinu berete, protože nedávno jsem se dozvěděla, že jsem hodně, hodně vzdáleně příbuzná s bratry Špačkovými (Josefem a Petrem).

Jaké byly moje hudební začátky

Myslím, kam moje paměť dosahuje, že nijak extra zajímavé, a ani mě to tehdy myslím moc nebavilo. Rodiče mě (a všechny moje sourozence) dali v sedmi letech do hudebky, prý protože se někde dočetli, že to u dětí pomáhá rozvíjet matematické dovednosti.

Proč jsem si nakonec vybrala právě svůj obor

No, bylo to nejdřív jako takový pokus. Začala jsem klasicky na zobcovku a potom ve dvanácti jsem chtěla přejít na něco většího. Říkali mi, jestli bych nechtěla zkusit hoboj, a já jen vím, že jsem si tehdy akorát představovala hoboj, že vypadá jako fagot. Šla jsem teda na zkoušku za panem profesorem Tylšarem a docela mi to šlo – vydalo to nějaké zvuky – takže to bylo jasné.

Moje první veřejné vystoupení a vzpomínky na něj

To je tak hodně dávno, že si to upřímně ani nevybavuji. Ale byla to pro mě asi pamětihodná událost, protože jsem našla svůj starý deníček, a tam to mám napsané roztřeseným písmem.

Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi

Musím říct, že jsem měla vždycky nějak štěstí, že mě učili samí strašně fajn a hodní lidé. Nikdo nikdy za mnou cestou z hodiny nekřičel: „Cvičit, cvičit, cvičit!“. Jsem ten typ, co ani velkou přísnost nepotřebuje, protože vždycky sama cítím, kde musím zapracovat. Jsem vděčná, že jsem od úplného začátku u pana profesora Tylšara (u kterého jsem mimochodem dodnes). Dal mi opravdu výborný základ po všech stránkách, což je rozhodně kus práce. A už teď je mi jasné, že mi bude příští rok na Hudební fakultě Akademie múzických umění hrozně moc chybět.

Soutěže, kterými jsem zatím prošla, a co hlavně mi daly

Zatím jsem nebyla nikde moc daleko, ale do budoucna bych rozhodně chtěla zkusit něco většího a dalekého, nějakou pořádnou „challenge“. Nejvzdálenější moje soutěž byla asi ve Wrocławi, což je pořád skoro za humny:-)

Co považuji za svůj největší úspěch

Asi první cenu z Wrocławi loni na podzim.

Jak hodně cvičím

Snažím se, aby to takové tři hodiny byly každý den, a většinou jsou. A když se to dobře rozplánuje, tak čtyři. Akorát na hoboj prostě nelze hrát v kuse.

Můj profesní vzor

Nemusím asi říkat, že obdivuju výborné hobojisty. Samozřejmě, že je obdivuju! Jsou něco jako potencionální já za dvacet let. Jinak ne jako vzor, ale spíš jako inspirace jsou pro mě kupodivu občas lidi z úplně jiných oborů – třeba herci, což je úplně jiná forma umění, ale máme vlastně společné to, že se snažíme o vyjádření určité představy někoho úplně jiného. Ten někdo tu představu zaznamenal a třeba i dávno umřel a my, muzikanti nebo herci, jsme takoví oživovatelé těch představ. Nebo i tanec mě často nadchne. Asi všechny formy umění jsou inspirující, ale hudba, tanec a herectví jsou si hodně blízko.

Kam až bych to ve svém oboru chtěla dotáhnout

Být v nějakém dobrém orchestru, kde mě to bude bavit, to je asi to, co si představuju nejvíc.

Jakou hudbu provozuji nejraději

Baví mě více méně všechno krom některých hodně moderních věcí. Občas mě zamrzí, že si s hobojem nezahraju nějak úplně jinak, něco jiného, třeba rock. Vezměte si kytaristy, ti nemají problém si zaskočit od baroka k metalu během jednoho odpoledne… No a večer si dají třeba country písně u ohně, ne? To jim docela závidím.

Jakou muziku ráda poslouchám

Často nahrávky toho, co zrovna hraju. Jinak třeba post-rock, jako Explosions in the Sky. To mě hodně inspiruje. Některé jejich skladby jsou něco jako miniaturní symfonie na elektrické kytary.

Co dalšího mám ráda, jak trávím volný čas

Bohužel není moc na nic čas, i když bych ráda měla nějaké hobby. Občas si jdu zaběhat nebo zaplavat, občas káva s někým, koho jsem dlouho neviděla. Ale jak říkám, není čas. Od Ježíška jsem dostala kurzy malování, což dopadlo nakonec tak, že na ně teď chodí sám Ježíšek, protože já nemám čas. Což ale nevadí, protože Ježíška to baví:-)

Co mně dokáže udělat největší radost

Často jsou to upřímně ty největší blbosti:-)

Moje největší přání

Aby mi to, co dělám dnes, přišlo i za třicet let smysluplné.

***

Pavel Tylšar, pedagog Pražské konzervatoře
Janu Šilhavou jsem poznal v prvním ročníku gymnázia s hudebním zaměřením v jejích jedenácti letech, kdy na hoboj začínala hrát. Jelikož na tento nástroj jsou velmi obtížné začátky, tak její vývoj byl v prvních letech pozvolný a teprve v kvintě se začal projevovat její nesporný talent. Od té doby kvalita její hry strmě rostla, což se projevilo i výsledky na soutěžích. Stala se absolutním vítězem celostátní soutěže konzervatoří a získala též 1. cenu na mezinárodní soutěži ve Wroclawi. V letošním roce bude absolvovat Pražskou konzervatoř a byla přijata ke studiu na HAMU v Praze. Jana Šilhavá nesporně patří k našim největším mladým talentům ve hře na hoboj.

www.prgcons.cz