Seznamte se: Ludmila Pavlová

Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře
Ludmila Pavlová – housle

Kdy a kde jsem se narodila
3. února 1994 v Praze.

Moje rodina a její vztah k hudbě
Moje maminka hraje na varhany a klavír a táta si občas zabrnká na kytaru u ohýnku, ani jeden však nedělají hudbu profesionálně, což je možná také důvodem, proč jsem měla od malička spíš rekreační pohled na hudbu.

Jaké byly moje hudební začátky
Abych byla upřímná, moc si je nepamatuji, byly mi teprve čtyři roky. Ale myslím, že jsem byla dost neposedné dítě, a tak mě učit asi nebylo zrovna lehké. 🙂

Proč jsem si nakonec vybrala právě svůj obor
Já si ho tak úplně nevybrala sama. Asi ve čtyřech letech mě mamka vzala do Hudební školy hlavního města Prahy a chtěla mě „dát na flétničku“ s nadějí, že by ze mě možná mohla časem být hobojistka. No ale osud tomu chtěl jinak, a když mě na chvíli nechala s jedním spolužákem v přijímací hodině houslí, tak se paní učitelka podívala na moje ruce a řekla mé mamince, že budu hrát na housličky.

Moje první veřejné vystoupení a vzpomínky na něj
To bylo asi také docela brzo a přímo první vystoupení si nepamatuji. Ale vybavuji si, že na mé první soutěži Plzenecké housličky mi při hře vlétla moucha do oka. O to větší překvapení poté bylo, když jsem získala první cenu.Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi
Měla jsem velké štěstí na výborné pedagogy. Ke hře na housle si mě vybrala paní profesorka Hana Metelková, pak jsem ještě na hudební škole mnoho let studovala u Diany Lillingové-Novákové. Na Gymnáziu Jana Nerudy jsem studovala u profesorky Dagmar Zárubové a poté na konzervatoři u profesora Pavla Kudeláska. Teď jsem zároveň s posledním ročníkem konzervatoře ještě v prvním ročníku na HAMU u prof. Ivana Štrause a Pavla Šporcla.

Soutěže, kterými jsem zatím prošla a co hlavně mně daly
Od malička jsem byla na soutěžích, avšak nemůžu říci, že bych byla jejich zastáncem. Je však pravda, že jsem si vystupováním na soutěžích asi zocelila nervy. V roce 2006, 2007 a 2009 jsem získala první místo ve čtvrté a páté kategorii houslové soutěže s mezinárodní účastí Josefa Muziky v Nové Pace. Rovněž jsem byla oceněna diplomy za nejlépe provedenou povinnou skladbu.

Z posledních let považuji za úspěch, že jsem se dostala do semifinále soutěže v rakouském Pörtschachu nebo získala druhou cenu v nejvyšší kategorii soutěže konzervatoří.

Více než soutěže mi ale daly příležitosti zahrát si s orchestry a také účast na Akademii Václava Hudečka, kde jsem získala první cenu a turné s Václavem Hudečkem.

Co považuji za svůj největší úspěch
To zatím nemohu takto hodnotit. Pokaždé když mám dobrý pocit z podaného výkonu, mám dojem, že mé snažení má smysl, a proto žiju tím momentem.

Jak hodně na svůj nástroj cvičím
Jak kdy, snažím se využít každou skulinku, ale jelikož studuji dvě školy, potřebovala bych času více. Každopádně, když mám volněji, cvičím, kolik mi ruce dovolí.Můj profesní vzor
Nemůžu říci, že bych měla jeden vzor. Můj hudební názor se tvaruje podle mnoha podnětů, které mě obklopují. Na Pražské konzervatoři mám tu čest studovat u jednoho z mých profesních vzorů – u pana profesora Kudeláska.

Kam až bych to ve svém oboru chtěla dotáhnout
Co nejdál se mi podaří, ale velmi ráda bych se věnovala převážně komorní hudbě, momentálně duu s klavírem a triu.

Jakou hudbu hraju nejraději
Takovou, která mě něčím oslovuje.

Jakou muziku ráda poslouchám
Většinou klasiku, ale neopovrhnu ani jazzem nebo jednoduše jakoukoli kapelou, na kterou mám zrovna náladu.

Co dalšího mám ráda, jak trávím volný čas
Vysloveně moc volného času nemám, ale když už, tak mám ráda procházky, filmy, čtení knih nebo i pečení koláčů pro přítele.

Co mně dokáže udělat největší radost
Upřímný úsměv.

Moje největší přání
Sním o mnoha věcech, ale na většině z nich asi zrovna pracuji, proto je raději nebudu prozrazovat.***

Pavel Kudelásek, pedagog Pražské konzervatoře
To, co jako pedagog na Ludmile Pavlové obdivuji, je její kreativita. Pro ni je naprosto cizí jakékoli slepé napodobování ustálených interpretačních vzorců. Ve všem hledá vždy svoji vlastní cestu, své vlastní řešení. Ať se jedná o stupnice, u nichž má vypracován vlastní originální prstokladový systém, či o historicky poučenou interpretaci, kde svůj neobyčejný přehled doplňuje vytříbeným vkusem, nebo ať se jedná o volbu tempa, zvukové barvy, artikulace či o celkovou tektoniku hraného díla – ve všem je pedagogovi rovnocenným partnerem s vlastním názorem. Výuka tak dostává rozměr uměleckého dialogu, který je obohacující pro obě zúčastněné strany. Její projev je velice osobitý a sympatickým způsobem vybočuje z běžných norem. S Lídou můžete nesouhlasit, ale vždy vás zaujme.

www.prgcons.cz

Foto archiv Ludmily Pavlové