Seznamte se: Marie Šumníková

Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře
Marie Šumníková – klavír

Kdy a kde jsem se narodila

Narodila jsem se 2. července 1998 v Olomouci.

Moje rodina a její vztah k hudbě

S hudbou jsem odmalička úzce spjata. Pocházím z hudební rodiny. Maminka je klavíristka, vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a poté Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. V současné době učí na Základní umělecké škole v Olomouci. Dokonce mě od mých šesti do patnácti let učila. Tatínek je dirigent. Nejprve chodil na gymnázium, hudba u něj ale zvítězila, proto přešel na konzervatoř do Pardubic, kde studoval klavír. Pak se ale začal věnovat dirigování. V současné době je šéfdirigentem Moravského divadla v Olomouci a zároveň učí na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Mám dva starší bratry. Jeden vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě (nejprve housle, později přešel na violu) a v současnosti je studentem Fakulty umění v Ostravě a zároveň hraje na violu v Janáčkově filharmonii Ostrava. Druhý bratr se trochu odlišuje od zbytku rodiny. Sice je výborný violoncellista, ale zároveň má velkou vášeň pro fyziku. Zatím sám neví, jaký obor u něj zvítězí…

Jaké byly moje hudební začátky

Jak už jsem zmínila v předchozí otázce, jsem z hudební rodiny. Takže s hudbou jsem se setkávala odmalička. Rodiče mě brávali na koncerty a do divadla, takže jsem hudbu brala jako naprosto přirozenou součást života. Do hudebky jsem sice začala chodit ve čtyřech letech, ale babička (také klavíristka) mě asi od dvou let “učila” hrát na klavír. Pamatuju si, že jsem jí seděla na klíně a vyťukávala jsem jednoduché písničky. Do toho jsem si zpívala. Když jsem nastoupila do hudebky, poměrně hodně jsem vystupovala na školních akcích. Protože jsem povahou docela exhibicionista, koncerty mě vždycky bavily.

Proč jsem si nakonec vybrala právě svůj obor

Na klavír hraju vlastně asi díky babičce, která, jak už jsem říkala, mě s klavírem od útlého dětství seznamovala. Asi v šesti letech jsem chtěla začít hrát na tubu. Ten nástroj mě vždycky neuvěřitelně fascinoval, vůbec nevím proč. Nakonec jsem zůstala u klavíru, protože vždycky, když jsem vyslovila své přání, odpověď zněla: „Vždyť by ses do té tuby sama vešla!” No, asi na tom něco bylo, nicméně přání hrát na tubu mi vydrželo dodnes. Třeba jednou, kdo ví. 🙂

Moje první veřejné vystoupení a vzpomínky na něj

Na úplně první vystoupení už si bohužel nepamatuju. Ale pamatuju si na svou první soutěž. Byla to celostátní soutěž Prague Junior Note do patnácti let v roce 2003. Tehdy jsem soutěžila v kategorii pro děti do sedmi let. Byly mi čtyři roky. Mám na to opravdu krásné vzpomínky. Vyhrála jsem první cenu, Cenu Luboše Sluky a Cenu pro nejmladšího účastníka. Taky si pamatuju, že jsem hrála čtrnáct krátkých skladbiček, abych naplnila časový limit.

Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi

Od čtyř do šesti let mě učila na Zakladní umělecké škole v Olomoucí paní učitelka Hana Švajdová. Tehdy jsem cvičila doma s maminkou. Docela nám to spolu vyhovovalo, proto mě v šesti letech začala oficiálně učit. Hodně lidí mi pokládá otázku: „Jaké to je, když tě učí vlastní rodič?” Má to samozřejmě své klady i zápory. Maminka mi se vším mohla doma kdykoliv poradit. Problém ale byl, že jsem o rady drtivou většinou nestála a poradit jsem si nenechala. Zvlášť v pubertě. Nejednou to skončilo brekem (ať už maminčiným nebo mým) a velkou hádkou (obě jsme poměrně temperamentní povahy). Určitě to bylo těžké pro maminku i pro mě. V současné době studuju u pana profesora Martina Kasíka. Jsem naprosto spokojená. Hodně si rozumíme, jak po stránce hudební, tak po stránce lidské. Určitě je velké plus, že pan profesor sám koncertuje, tudíž má bohaté zkušenosti. Díky tomu mi může naprosto se vším výborně poradit. Myslím, že za ty dva roky, co u něj studuju, mi toho neskutečně moc předal. Jsem opravdu vděčná za to, že mám možnost studovat právě u něj.

Soutěže, kterými jsem zatím prošla

Do svých patnácti let jsem jezdila spíše na české soutěže. Například celostátní soutěž Prague Junior Note, mezinárodní soutěž Amadeus Brno, mezinárodní soutěž Virtuosi per musica di pianoforte v Ústí nad Labem, celostátní kolo soutěže Základních uměleckých škol,… Později jsem začala zkoušet větší soutěže, například Mezinárodní soutěž Fryderyka Chopina v Mariánských lázních, soutěž Fryderyka Chopina v Antoninu v Polsku, soutěž Fryderyka Chopina v Budapešti, interpretační soutěž v Cáchách. Soutěže mi daly hlavně velkou spoustu pódiových zkušeností. Také jsem se na soutěžích seznámila se spoustou vynikajících pianistů světové úrovně. To je podle mě velmi důležité. Člověk si díky tomu může udělat jmeno mezi výbornými muzikanty. Na základě toho pak může například absolvovat výborné kurzy. Na velkých soutěžích se také jména porotců poměrně opakují. Určitě je plus, když někam přijedete a oni už si řeknou: „Ano, toho/tu jsem slyšel(a) na soutěži před půl rokem. To byl výborný výkon!” a okamžitě se na vás dívají jinak, než na soutěžícího, o kterém v životě neslyšeli.

Na soutěžích jsem také získala spoustu dobrých kamarádů, za což jsem opravdu moc ráda!

Co považuji za svůj největší úspěch

Začátkem července letošního roku jsem byla na Mezinárodní soutěži Fryderyka Chopina v Budapešti ve věkové kategorii od 18 do 35 let. (Do Budapešti jsem jela v den svých osmnáctých narozenin, takže jsem zde byla výrazně nejmladší). Soutěž byla tříkolová, v každém kole byl obrovský repertoár. Jela jsem tam spíše jen na zkušenou, chtěla jsem si poslechnout krásné výkony a něco se přiučit od daleko starších a zkušenějších. K mému obrovskému překvapení se mi podařilo dostat se do finále mezi tři nejlepší a navíc mi porota udělila i zvláštní cenu. Finále bylo s maďarským orchestrem, hrála jsem Chopinův koncert e moll. Byl to obrovský zážitek a získala jsem také spoustu úžasných zkušeností. Na stejné soutěži jsem byla už před dvěma lety, ovšem v kategorii do osmnácti let. Tato kategorie měla pouze dvě sólová kola. Tehdy jsem získala druhou cenu a Cenu profesora Vincenta Russo. I to považuji za obrovský úspěch.

Také si velmi vážím koncertů s filharmoniemi: Moravskou filharmonií Olomouc (Haydn, Šostakovič, Chopin), Janáčkovou filharmonií Ostrava (Mozart, Šostakovič) a Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín (Šostakovič).

Jak hodně cvičím

Doba mého denního cvičení je opravdu různá. Záleží na hodně faktorech. Kolik mám před sebou zrovna akcí, kolik mám programu, jakou mám na cvičení náladu (samozřejmě cvičit se musí, ať nálada je nebo ne, ovšem jde o to, jestli jsem do cvičení zabraná tak, že vůbec nesleduju hodiny a nevnímám okolí, nebo jestli se naopak snažím jakkoli ze cvičení vykroutit) a v neposlední řadě taky záleží na tom, jestli mám zrovna kde cvičit. Chodím cvičit každý den na sedmou ráno a cvičím, dokud mě někdo nevyhodí (to bývá opravdu různé, někdy je třída na konzervatoři volná jen hodinu, někdy více), nebo dokud nemusím do vyučování (to je časově opět velmi různé). Tento nepříjemný, ale zároveň velký problém se třídami ve škole, znají všichni klavíristi konzervatoře (studenti jiných nástrojů mohou cvičit prakticky kdekoliv), zvláště ti, kteří jsou z jiného města a nemají tedy klavír na bytě nebo internátě. Před soutěží nebo významným koncertem samozřejmě cvičím víc. Třeba i za cenu toho, že zůstanu doma a nějakou dobu nejsem ve škole. Když vezmeme všechny tyto faktory, průměrně cvičím tak kolem čtyř hodin denně.

Můj profesní vzor

Můj velký vzor je určitě pan profesor Kasík. Dále je to také Charles Richard-Hamelin, fantastický klavírista, který je laureátem soutěže Fryderyka Chopina ve Varšavě z roku 2015. Také mám moc ráda Ingolfa Wundera a Krystiana Zimermana.

Kam až bych to ve svém oboru chtěla dotáhnout

Určitě bych se v budoucnu ráda věnovala sólové dráze. Mám ráda lidi, takže na pódiu se většinou cítím dobře. Ráda bych jela studovat do zahraničí, abych získala co nejvíce nových zkušeností. Také bych se chtěla připravit na velké soutěže, nejradši asi na Chopinovu soutěž ve Varšavě.

Jakou hudbu provozuji nejraději

Obecně mám nejradši romantismus. Myslím, že je to i má nejsilnější stránka. V ostatních obdobích se necítím tak dobře, jako v romantismu. Konkrétně mám nejradši jednoznačně Chopina. Jeho hudba je mi velmi blízká. A je to zároveň snad jediný autor, od kterého se mi líbí úplně všechny skladby. Když si chci vybrat novou skladbu od tohoto skladatele, vždy nastává problém. Nejraději bych od něj hrála úplně všechno a okamžitě. Vždy se musím strašně krotit, abych se nepustila do deseti nových skladeb současně. (smích) Určitě ale nepohrdnu ani Rachmaninovem. Na něm mám ráda obrovský tah na bránu a velké emoce. Co se týče jiných období, tak docela ráda hraju Beethovena nebo Mozarta. Nepohrdnu ale ani naprosto geniálním českým autorem dvacátého století, Klementem Slavickým.

Jakou muziku ráda poslouchám

Kromě vážné hudby, kterou poslouchám poměrně často, ráda poslouchám například Queen, Beatles, Čechomor, Michaela Jacksona.

Co dalšího mám ráda, jak trávím volný čas

Už nepatřím mezi ty muzikanty, co celé dny jen cvičí. Obecně mám moc ráda sport. Nejvíc asi lyžování. Také chodím běhat, mám ráda turistiku a jezdím na kolečkových i zimních bruslích. V létě jezdíváme na týden do Alp lozit po skalách. To je naprostá paráda! Dřív jsem ještě pravidelně jezdila na koni, ale teď už ten čas bohužel moc není. Ráda cestuju, ale to je časově bohužel taky náročné. Nedávno jsem ještě objevila parádní dopravní prostředek, koloběžku. Kromě sportování taky ráda sekám dřevo (i když bych asi neměla – několikrát už jsem se sekla do prstu), ráda čtu a vídám se s kamarády.

Co mně dokáže udělat největší radost

Skutečně velkou radost mi udělá to, když z pódia vidím spokojené publikum. Ani ne tak kvůli slávě, jako kvůli tomu, že vidím, kolik lidí jsem svým hraním potěšila a také kolik lidí miluje kvalitní hudbu. To je opravdu výjimečný pocit. Vždy mi to dá impuls do další práce a snažení.

Moje největší přání

Těžko říct, co je moje největší přání. Těch menších přání by bylo více… Například zahrát si s významným orchestrem, mít recitál někde v nádherném sále, jet jednou studovat do Londýna. Nebo z nehudební oblasti zajet se podívat do Egypta, do Himalájí, trávit více času v Alpách. Ale obecně bych ráda hudbou i nadále dělala radost ostatním lidem.

***
Martin Kasík, pedagog Pražské konzervatoře
Maruška Šumníková je, přes své mládí, vyhraněnou osobností. Má jednoznačně pozitivní nasměrování, chuť se učit, překonávat překážky, je upřímná, citlivá a veselá. Tou částí talentu, kterou vnímám jako výjimečnou, je výrazná projekce duchovního obsahu, podtext, vícevrstevnatost interpretace. Mnoho jejích souputníků má čistě hudební talent, ale tato část osobnosti je u nich většinou nerozvinutá. Souvisí to možná  s pragmatickým naladěním společnosti, která ve své většině duchovní linii psychiky nerozvíjí. Pro tento vklad vnímám Maruščinu profesionální i čistě životní pouť jako velmi nadějnou.

www.prgcons.cz

Foto archiv Marie Šumníkové