Seznamte se: Marie Šumníková

  1. 1
  2. 2

Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře
Marie Šumníková
– klavírMarie Šumníková (foto archiv Marie Šumníkové)

Kdy a kde jsem se narodila

Narodila jsem se 2. července 1998 v Olomouci.

Moje rodina a její vztah k hudbě

S hudbou jsem odmalička úzce spjata. Pocházím z hudební rodiny. Maminka je klavíristka, vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a poté Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. V současné době učí na Základní umělecké škole v Olomouci. Dokonce mě od mých šesti do patnácti let učila. Tatínek je dirigent. Nejprve chodil na gymnázium, hudba u něj ale zvítězila, proto přešel na konzervatoř do Pardubic, kde studoval klavír. Pak se ale začal věnovat dirigování. V současné době je šéfdirigentem Moravského divadla v Olomouci a zároveň učí na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Mám dva starší bratry. Jeden vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě (nejprve housle, později přešel na violu) a v současnosti je studentem Fakulty umění v Ostravě a zároveň hraje na violu v Janáčkově filharmonii Ostrava. Druhý bratr se trochu odlišuje od zbytku rodiny. Sice je výborný violoncellista, ale zároveň má velkou vášeň pro fyziku. Zatím sám neví, jaký obor u něj zvítězí…

Jaké byly moje hudební začátky

Jak už jsem zmínila v předchozí otázce, jsem z hudební rodiny. Takže s hudbou jsem se setkávala odmalička. Rodiče mě brávali na koncerty a do divadla, takže jsem hudbu brala jako naprosto přirozenou součást života. Do hudebky jsem sice začala chodit ve čtyřech letech, ale babička (také klavíristka) mě asi od dvou let „učila“ hrát na klavír. Pamatuju si, že jsem jí seděla na klíně a vyťukávala jsem jednoduché písničky. Do toho jsem si zpívala. Když jsem nastoupila do hudebky, poměrně hodně jsem vystupovala na školních akcích. Protože jsem povahou docela exhibicionista, koncerty mě vždycky bavily.

Proč jsem si nakonec vybrala právě svůj obor

Na klavír hraju vlastně asi díky babičce, která, jak už jsem říkala, mě s klavírem od útlého dětství seznamovala. Asi v šesti letech jsem chtěla začít hrát na tubu. Ten nástroj mě vždycky neuvěřitelně fascinoval, vůbec nevím proč. Nakonec jsem zůstala u klavíru, protože vždycky, když jsem vyslovila své přání, odpověď zněla: „Vždyť by ses do té tuby sama vešla!“ No, asi na tom něco bylo, nicméně přání hrát na tubu mi vydrželo dodnes. Třeba jednou, kdo ví. :-)Marie Šumníková (foto archiv Marie Šumníkové)

Moje první veřejné vystoupení a vzpomínky na něj

Na úplně první vystoupení už si bohužel nepamatuju. Ale pamatuju si na svou první soutěž. Byla to celostátní soutěž Prague Junior Note do patnácti let v roce 2003. Tehdy jsem soutěžila v kategorii pro děti do sedmi let. Byly mi čtyři roky. Mám na to opravdu krásné vzpomínky. Vyhrála jsem první cenu, Cenu Luboše Sluky a Cenu pro nejmladšího účastníka. Taky si pamatuju, že jsem hrála čtrnáct krátkých skladbiček, abych naplnila časový limit.

Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi

Od čtyř do šesti let mě učila na Zakladní umělecké škole v Olomoucí paní učitelka Hana Švajdová. Tehdy jsem cvičila doma s maminkou. Docela nám to spolu vyhovovalo, proto mě v šesti letech začala oficiálně učit. Hodně lidí mi pokládá otázku: „Jaké to je, když tě učí vlastní rodič?“ Má to samozřejmě své klady i zápory. Maminka mi se vším mohla doma kdykoliv poradit. Problém ale byl, že jsem o rady drtivou většinou nestála a poradit jsem si nenechala. Zvlášť v pubertě. Nejednou to skončilo brekem (ať už maminčiným nebo mým) a velkou hádkou (obě jsme poměrně temperamentní povahy). Určitě to bylo těžké pro maminku i pro mě. V současné době studuju u pana profesora Martina Kasíka. Jsem naprosto spokojená. Hodně si rozumíme, jak po stránce hudební, tak po stránce lidské. Určitě je velké plus, že pan profesor sám koncertuje, tudíž má bohaté zkušenosti. Díky tomu mi může naprosto se vším výborně poradit. Myslím, že za ty dva roky, co u něj studuju, mi toho neskutečně moc předal. Jsem opravdu vděčná za to, že mám možnost studovat právě u něj.

Soutěže, kterými jsem zatím prošla

Do svých patnácti let jsem jezdila spíše na české soutěže. Například celostátní soutěž Prague Junior Note, mezinárodní soutěž Amadeus Brno, mezinárodní soutěž Virtuosi per musica di pianoforte v Ústí nad Labem, celostátní kolo soutěže Základních uměleckých škol,… Později jsem začala zkoušet větší soutěže, například Mezinárodní soutěž Fryderyka Chopina v Mariánských lázních, soutěž Fryderyka Chopina v Antoninu v Polsku, soutěž Fryderyka Chopina v Budapešti, interpretační soutěž v Cáchách. Soutěže mi daly hlavně velkou spoustu pódiových zkušeností. Také jsem se na soutěžích seznámila se spoustou vynikajících pianistů světové úrovně. To je podle mě velmi důležité. Člověk si díky tomu může udělat jmeno mezi výbornými muzikanty. Na základě toho pak může například absolvovat výborné kurzy. Na velkých soutěžích se také jména porotců poměrně opakují. Určitě je plus, když někam přijedete a oni už si řeknou: „Ano, toho/tu jsem slyšel(a) na soutěži před půl rokem. To byl výborný výkon!“ a okamžitě se na vás dívají jinak, než na soutěžícího, o kterém v životě neslyšeli.

Na soutěžích jsem také získala spoustu dobrých kamarádů, za což jsem opravdu moc ráda!

Co považuji za svůj největší úspěch

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář