Seznamte se: Matyáš Keller

  1. 1
  2. 2
Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře
Matyáš Keller (foto archiv Matyáše Kellera)

 

Matyáš Keller – violoncello

 

Kdy a kde jsem se narodil

Narodil jsem se v prosinci roku 1995 v Praze, ale už v mých dvou letech jsme se přestěhovali do Horní Čermné, kde jsem prožil krásné dětství a dospívání.

Moje rodina a její vztah k hudbě

Moje rodina má k hudbě velice blízko. Táta hrál mnoho let v hudebce na housle, ale asi ho to moc nebavilo, tak se pak začal učit hrát na kontrabas. Nyní je evangelický farář. V naší vesnici pořádá mnoho kulturních akcí, především koncertů. Máma také chodila na housle a nyní pracuje jako muzikoterapeutka s lidmi se zdravotním postižením. Brácha má kapelu Oops, ve které hraje na kytaru a zpívá. Moje mladší sestra hraje na violu a nejmladší na housle. Obě to moc baví. Největším hudebníkem v naší rodině je můj strýc a zároveň kmotr Jan Keller, který je violoncellistou v České filharmonii. Když měla babička oslavu sedmdesátých narozenin, sešla se celá široká rodina a strejda upravil jeden ragtime, který jsme si všichni společně zahráli. Ten orchestr tenkrát čítal asi čtyřicet lidí a byl složený čistě z rodinných příslušníků. V široké rodině většina nedělá hudbu profesionálně, ale i tak je to u nás důležitá složka.

Jaké byly moje hudební začátky

Pravděpodobně zpívání písniček s rodiči například na delší cestě autem. Na jednom videu, kde mi jsou asi dva roky, sedím za piánem a hraji náhodné klávesy jednou rukou. Druhou beru víko a shazuji si ho na hrající ruku. To opakuji několikrát za sebou. Babičku, která to natáčela, to nerozhodilo a zastavila mě až ve chvíli, kdy jsem začal klávesy zvedat (to piáno bylo její). Asi ve čtyřech letech jsem si vyhlédl plastové housle v hračkářství. Moc jsem po nich toužil, ale naši mi je nechtěli koupit. K Vánocům jsem dostal housle, které táta vyrobil z papundeklu. Hrál jsem na ně vařečkou a byl jsem naprosto spokojený.

Proč jsem si nakonec vybral svůj obor

Nejspíš proto, že na cello hrál můj děda, strejda a bratranec. Asi se mi to prostě líbilo. Máme doma jednu fotku, na které asi jako tříletý sedím na křesle a strejda mi hraje na cello. Tam to asi všechno začalo. Když mě naši chtěli dát do hudebky a měl jsem si vybrat nástroj, bylo jasno. Od začátku jsem věděl, že chci hrát na violoncello. Tak rodiče našli nejbližší hudebku, ve které se cello vyučovalo, což bylo Ústí nad Orlicí. Tam se mě ujal skvělý pan učitel Petr Poslušný.

Moje první vystoupení a vzpomínky na něj

Vzpomínky na první vystoupení žádné nemám. Vím jen, že pan Poslušný byl zaneprázdněn funkcí zástupce ředitele a zároveň byl tak trochu kustodem. Nebo aspoň tak jsem si vysvětloval to, že nikdy neorganizoval přehrávky nebo vystoupení svých studentů. Takže můj první koncert byl až dlouho po tom, co jsem na cello začal hrát. Ale předpokládám, že to nebylo nic velkého, když si to nepamatuji.

Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi

Jak už jsem zmínil, na cello mě začal učit pan učitel Petr Poslušný, který mi vyhovoval svým flegmatismem a tím, že mě do ničeho netlačil. Myslím, že mu vděčím také za to, že jsem během let u něj na cello nezanevřel (speciálně v období puberty) a že mě dokázal u cella udržet a naopak mě motivoval k další práci. Velmi rád vzpomínám na něj a na čas, který jsme spolu strávili. V hudebkovém období pro mě byla důležitá ještě Miluška Barvínková, která vede ústecký orchestr Decapoda. Tam jsem si asi prvně uvědomil, že mě hudba baví natolik, že bych ji rád studoval i dál na konzervatoři. Dávala dohromady také různá komorní seskupení, se kterými jsme jezdili na soutěže Základní umělecké školy. Pracovala s námi způsobem, který nás moc bavil. Dokázala v nás probudit zvláštní zaujetí pro hudbu.

Později, ale stále ještě na základní umělecké škole, jsem se začal učit na klavír u Evy Felgrové. Ta naštěstí velmi brzo poznala, že mě baví hrát pouze jazzové skladby, které mi dávala, a že stupnice ani etudy necvičím. Tak mi je přestala dávat a já jsem spokojeně cvičil jen to, co mě bavilo.

Na konzervatoři jsem začal studovat ve třídě profesora Jaroslava Kulhana. Těžko se popisuje, co všechno jsem díky němu získal. Je to obrovská spousta věcí nejen hudebních. Vždy mě fascinovala jeho neuvěřitelná skromnost. Pracuje se mnou způsobem, který mi naprosto vyhovuje. Jeho připomínky jsou trefné, inspirativní. Co se týče hudebního projevu, snaží se ve mně objevovat a odkrývat mé myšlenky a záměry, které většinou nemám dostatečně promyšlené. Pomáhá mi je tříbit a realizovat způsobem, který je vkusný. S profesorem Kulhanem jsem strávil nádherných šest let, za které jsem neskutečně vděčný.

Během celého mého hudebního života mi také pomáhal Honza Keller. Často jsem k němu chodíval na hodiny, speciálně před příjímacími zkouškami na konzervatoř a před konkurzem do Orchestrální akademie České filharmonie. Radil mi se vším možným ohledně cella (struny, kalafuny, potahování smyčce, výběr nového nástroje a podobné záležitosti). Vždycky mi poradil moc ochotně a hlavně dobře. Toho si velmi cením.

Soutěže, kterými jsem zatím prošel, a co hlavně mi daly

Pár soutěží jsem absolvoval již na hudebce. Soutěže základních uměleckých škol v komorní hře, v orchestrech i v sólovém hraní. Zúčastnil jsem se Heranovy violoncellové soutěže, Soutěže Nadace Bohuslava Martinů, Soutěže konzervatoří a hudebních gymnázií České republiky, Soutěže o stipendium Yamaha a Johannes Brahms Competition v Pörtschachu. Soutěže beru především jako motivaci ke cvičení. Je pro mě zajímavá inspirace poslouchat soupeře a zjistit, jak na tom jsou ostatní. Je to také úplně jiný druh stresu, který člověk na pódiu zažije, takže to beru trochu i jako “zodolňování”.

Co považuji za svůj největší úspěch

Po hudební stránce to, že jsem mohl být součástí Orchestrální akademie České filharmonie. Vystupování s orchestrem České filharmonie a s geniálními sólisty i dirigenty bylo pro mě nesmírně obohacující. Díky tomu jsem se mohl podívat i do různých zemí i mimo Evropu.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář