Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    12.8.2011 00:00 Redakce

Je mu pětadvacet a mluví se o něm jako o jednom z nejnadanějších českých houslistů. Stihl toho už dost: Hned po prvním roce stráveném na pražské konzervatoři byl přijat na prestižní Curtis Institut of Music ve Philadelphii, odkud pak přešel na newyorskou Juilliard School, k uznávanému Itzhaku Perlmanovi. I přes své mládí už vystupoval s řadou předních dirigentů, od Jiřího Bělohlávka přes Manfreda Honecka až třeba po Christopha Eschenbacha, hrál s Českou filharmonií i s Philadelphia Orchestra, vedle mnoha evropských zemí a USA koncertoval i v Japonsku či na Novém Zélandě, na svém kontě má i nejedno ocenění z mezinárodních soutěží.

Po letech „amerických“ však bude houslista Josef Špaček od letošního září zase daleko častěji k zastižení v Praze. Nejen že ho čeká festivalový recitál na Dvořákově Praze, ale hlavně od nové sezony nastupuje do České filharmonie jako koncertní mistr, poté, co se při loňském konkurzu stal jednoznačným favoritem.

Z toho všeho, co jsem měl možnost o vás zjistit, se mně zdá, že jste na sebe – zvlášť vzhledem k vašemu mládí – až příliš přísný. Jste?

Já a přísný? To si opravdu nemyslím. Spíše jsem hodně sebekritický. Nejsem sám se sebou jen tak spokojen, vždycky je místo k dalšímu pokroku. Avšak víc jak sebekritický jsem pohodový. Možná si tyto dvě vlastnosti odporují, nicméně mám pocit, že to je pro mě taková zdravá balance.

Pokud jsem dobře počítal, jste ze čtyř nebo dokonce z pěti dětí, které přitom všechny mají k muzice blízko. Váš otec je profesionální hudebník, také maminka má hudbu hodně ráda. Neměl jste někdy pocit, že vaše rodina je v dnešní době tak trochu – v nadsázce řečeno – raritou? Že v ní existuje přece jen trochu jiný žebříček životních hodnot, než v řadě jiných dnešních rodin?

Mám čtyři sourozence, dva bratry a dvě sestry a vskutku všichni se učí nebo učili na nějaký hudební nástroj. Znám ale i mnoho jiných rodin, které jsou na tom podobně, jako ta moje. Nikdy jsem neměl pocit nějaké odlišnosti od svých vrstevníků. Nicméně určitá rarita v tom je. Je to asi tím, že jsem jedním z jednatřiceti vnoučat z otcovy strany. Mnoho z mých bratranců a sestřenic také muzicíruje. V tak velké rodině má člověk úžasnou podporu a vřelé zázemí.

Často jsou dnes slyšet nářky, že naše současné všeobecné školství nevede mladé lidi k hudbě a vůbec ke kumštu dostatečně. Jak jste to ve svých školních letech cítil vy?

Já jsem měl už od základní školy velmi dobrou zkušenost. Moje paní učitelka na základní škole byla velice zdatná klavíristka a taky nás učila mnoho písní. A mimo jiné nám i představila hudbu Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Těžko soudit, jak to funguje v jiných základních školách. Všeobecně si myslím, že u nás byl vždy dostatek muzikantů. Otázkou ale zůstává, jak vychází poměr kvalita versus kvantita. Studenti se vzájemně neumějí motivovat k lepším výsledkům, ba naopak, skoro se chlubí tím, kdo z nich dostane horší známku. V případě muzikantů to je pak o tom, kdo zatraje víc, aniž by musel cvičit. Je to smutné, ale pravdivé. Konzervatoře a hudební akademie u nás by se měly zaměřit na zvýšení kvality, ne na zachování kvantity studujících muzikantů.

Tuším ve svých třinácti jste poprvé odjel kvůli studiu do zahraničí. Jak těžké to pro vás v tom věku bylo?

Ve svých třinácti letech jsem anglicky moc dobře neuměl a zcestovalý jsem také nebyl. Pamatuji se, že jsem byl opravdu nervózní. Čekal mě nový svět, jazyk a první cesta letadlem. Po příletu do USA jsem si však rychle zvykl a po prvním stráveném létě ve státě New York jsem tam pak o prázdninách chtěl jezdit každý rok.

Jak šla vaše zahraniční studia dál? Až k dnešní Juilliard School v New Yorku? Nikdy jste nezalitoval, že jste nezůstal u domácích kantorů? Nevěříte jim snad tolik, jako těm zahraničním?

Když jsem byl v Americe už po čtvrté opět přes léto, můj tamní profesor Stephen Shipps mně navrhnul, abych se přihlásil na prestižní Curtisův Institut hudby do Philadelphie. Během zmíněných čtyř pobytů jsem přitom zaslechl, o kterých školách se mluvilo nejvíc, a právě Curtis figuroval vždy na prvním místě. A tak jsem si utvořil sen, že na takové škole bych jednou chtěl studovat. Zkoušky jsem pak následující rok skutečně úspěšně složil a poté jsem pět let ve Philadelphii studoval. Po získání bakalářského titulu jsem se přimístil na Juilliard School do New Yorku, kde jsem letos ukončil svá studia magisterským diplomem.

Do USA jsem neodešel kvůli kantorům, ale kvůli prostředí a skvělému zázemí. Naši profesoři jsou stejně významní, jako tamní. Velká odlišnost je ale v přístupu samotných studentů a také v samotné organizaci a vůbec celkové atmosféře našich škol a škol v USA.

Napadne to asi nejednoho čtenáře tohoto rozhovoru: Jak jste to všechno vy a vaše početná rodina zvládali po finanční stránce?

Finančně to náročné bylo, avšak jakákoli studia, která vám rozšíří horizont, jsou velmi dobrou investicí. Já jsem měl to štěstí, že jsem na obou školách studoval na plné stipendium a ve Philadelphii jsem měl navíc hrazené i ubytování. New York byl zato náročný kvůli bydlení, ale s trochou odříkání jsem to ve zdraví přežil!

Jaký jste v Americe vůbec žil „civilní“ život? Je to přece jen země s trochu jinými zvyklostmi a povahou lidí, než je Česko. Nikdy se vám kvůli tomu po domově nestýskalo?

Po domově se mně vždy stýskalo, ale v Americe mně nikdy nic nechybělo, kromě dobrého českého piva-:). Člověk se v jiné zemi a kultuře naučí respektovat tamní žití. V mnohých případech to také lidem otevře oči. I když je v USA spousta věcí, které mně třeba nejsou po chuti, musím být vděčný za to, že jsem tam mohl studovat a rozvíjet svůj hudební i osobní život.

Co se ze své profesionální kariéry, ať už ze soutěží či koncertů, považujete za svůj dosavadní největší úspěch?

Já sám bych za svůj největší úspěch asi označil právě to, že jsem se dostal na studia do USA. Myslím, že mě to v mém hudebním vývoji i kariéře prospělo opravdu nejvíc.

Jaký repertoár vám zatím sedí nejvíc, nejlíp se vám hraje?

Snažím se, aby můj repertoár obsahoval díla od baroka až po současnost, a proto se rovnoměrně soustředím na všechna období. Kdybych si měl vybrat, co mám nejraději, tak pak by to byla muzika v období od Beethovena po Prokofjeva. Avšak nejlépe se mně hraje hudba vrcholného a pozdního romantizmu.

Kariéru a vůbec život máte před sebou, po Americe teď nastupujete do Prahy. Máte jasno v tom, kde se chcete natrvalo usadit?

Mám v plánu se usadit v Evropě. Jestli to ale bude Praha, těžko říct. Výhodou je, že Evropa je malý kontinent a tak je všude poměrně blízko.

Máte nějaké profesní vzory? Sny?

Jedním z mých největších vzorů je David Oistrach. Od něj se mně líbí snad každá nahrávka, kterou jsem slyšel, zkrátka Oistrach nemá slabé místo.

Mým cílem je dosáhnout osobního maxima. I když vzhledem k tomu, že „vždycky se dá zahrát ještě lépe“, tak to bude nejspíš nemožné…

Díky za rozhovor, za Operu Plus přejeme hodně úspěchů!

www.josefspacek.com

Ptal se Vít Dvořák