Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    31.12.2011 00:00 Václav Tom Šlajer

Nedávno se mně dostaly do rukou pikantní memoáry o zlatých časech Hollywoodu z pera amerického herce Farleye Grangera, dobře známého i v Česku ze dvou Hitchcockových filmů – Rope a Strangers on a Train. V době největší slávy byl Granger zván do Hollywoodu do jedné párty na druhou. Jednou si tam všimnul takového milého děvčátka, které stále jen tančilo a zpívalo, a to pro kohokoli, kdo byl jen trochu ochoten ji sledovat. Také mu neuniklo, že ono děvčátko se strašně moc snažilo se přítomným zavděčit, a že největší odměnou mu byl bouřlivý potlesk. Když se tohoto děvčátka zeptal, jak se jmenuje, slyšel odpověď: Já jsem Liza Minnelli.

Hned mu tak bylo jasno, po kom má ta maličká takový talent: Jejím otcem byl slavný filmový režisér Vincente Minnelli (1903 – 1986) a matkou legendární herečka a zpěvačka Judy Garland (1922 – 1969). Není proto divu, že Liza se objevila už ve třech letech v jednom z matčiných filmů. Od sedmnácti pak vystupovala profesionálně na Broadwayi a v nočních klubech amerických velkoměst. Také s matkou , nejčastěji v londýnském Palladiu.

Nemusíte ani příliš koncentrovat svoji pozornost, abyste si všimli kontrastu mezi sledováním mladistvé energie Lizy na začátku závratné kariéry a smutného pohledu na její matku Judy, která v té době již začínala připomínat karikaturu zapadající hvězdy. Judy se nakonec nedožila ani padesátky a neměla ani peníze na důstojný pohřeb. Tennessee Williams by ji považoval – podobně jako Blanche DuBois ze známého dramatu Tramvaj do stanice Touha – za další kandidátku na kindness of strangers (gesto laskavosti cizích lidí), čehož se jí dostalo díky velkorysosti Franka Sinatry, který patřičný pohřební obřad zaplatil. Liza Minelli později udělala stejné gesto, když se postarala o svoji kmotru a starší kolegyni z branže Kay Thompson (1909 – 1998), známou mimo jiné z filmu Funny Face a také autorstvím Eloise, z pohádkové knihy pro děti. Právě Eloise byla údajně vytvořena podle Lizy Minnelli a má dodnes symbolicky svůj pokoj v hotelu Plaza v New Yorku.

Zejména od sedmdesátých let patřily koncerty Lizy Minnelli k nejvyhledávanějším a nejlépe placeným ve světě. Její vystoupení v Radio City Music Hall a v Carnergie Hall v New Yorku je možno sledovat i dnes, na DVD a CD. Osobně nikdy nezapomenu na první setkání s Lizou, skutečně setkání „live“, v Montrealu na Place des Arts, kde s ní během večera zpíval Charles Aznavour. V jednu chvíli si dokonce prohodili jazyky – Liza se snažila zpívat francouzsky, zatímco Charles opravdu zpíval anglicky s typickým pařížským akcentem, za bouřlivého potlesku nadšeného publika v tomto druhém největším francouzsky mluvícím městě na světě. K největším filmovým úspěchům Lizy Minnelli se řadí vilm Cabaret z roku 1972, v němž ztvárnila roli Sally Bowles, s níž vzápětí právem vyhrála prestižního Oskara. V roce 1977 se Liza objevila ve filmu New York, New York jako Francine Evans. Film sice nedosáhl takového ocenění kritiky jako Cabaret, ale stejnojmenná píseň z něj je s Lizou spojována neustále. Komiku a taneční umění Lizy můžeme ocenit také v ukázce z filmu Stepping Out (1991).

Významného uznání za mimořádné výkony na jevišti i ve filmu se Lize Minnelli dostalo coby jedné z mála umělkyň vedle Oskara i cen Emmy, Grammy a Tony. Známá je také její celoživotní charitativní práce a aktivizmus, třeba v boji proti AIDS. Její soukromý život ovšem nikdy nebyl procházkou růžovou zahradou – od života v rozvedené rodině a s matkou, která se jí doslova ztrácela před očima, přes život ohrožující virové onemocnění na přelomu tisíciletí, až po čtyři rozvedená manželství. Když se Liza jednou vrátila domů dřív, než měla, našla svého prvního manžela v posteli s někým jiným – a nebyla to žena. Později to brala s humorem a odhlásila: „Učíme se celý život. Teď už pro jistotu domů napřed telefonuji, než se tam vezmu za kliku.“ Lizin poslední manžel napsal po rozvodu o Lize celou knihu, plnou tvrzení, z nichž nejmírnější je to, že ho pod vlivem alkoholu mlátila.S Lizou jsem se setkal „live“ ještě jednou, za zcela jiných okolností, než poprvé. V dubnu 2009 vystupovala ve Vancouveru v River Rock Casino. Bývá tam zvykem, že většina hostujících umělců bydlí v hotelu Sutton Place v centru města. Shodou okolností to je hotel, kam se i já rád při pobytech ve Vancouveru vracím. Přicházel jsem tam po večerní procházce, ze které vejít do hotelu to bylo blíž postranním vchodem. Uvnitř se nesmí kouřit a tak hosté chodí s cigaretou ven. Když jsem jednu takovou postavu míjel, zeptal jsem se, zda mám nechat otevřené dveře. Teprve pak jsem se lépe podíval a hned mně došlo, s kým mám tu čest. Nejsem stydlivý typ, avšak než jsem stačil něco dalšího říci, Liza mně nabídla cigaretu a také místo vedle sebe. Omluvil jsem se, že nekouřím a že mám schůzku v hotelu. Znovu jsem si v této chvíli uvědomil, že život umělců není jen sláva na jevišti, ve filmu či v televizi, ale také nesčetné dny i noci o samotě, třeba právě v anonymních hotelových pokojích.

Výrazné osobnosti světové kultury či sportu se krom jiného většinou také vyznačují naprostou oddaností svému povolání nebo lépe řečeno poslání. Jeden příklad za všechny: Alicia Alonso je oddaná baletu i ve svých jednadevadesáti letech. Ale koneckonců i nedávno zesnulý bývalý prezident Václav Havel v jednom rozhovoru prohlásil, že bude sloužit demokracii a lidským právům, jak nejdéle bude schopen, a svému slovu také dostál. U Lizy Minnelli je to podobné. Na světových scénách ji lze spatřit dodnes, kdy jí je již pětašedesát. Díky moderní technice je i její umění dochováno i budoucím generacím. A tak i Lizu Minnelli si můžete poslechnout prakticky kdekoli a kdykoli, třeba hned, jako rozloučení s posledním dnem roku 2011. Liza, hit it! - Lízo, dej se do toho!