Simon Boccanegra live z La Scaly v Palace Cinemas

  1. 1
  2. 2

Simon Boccanegra v podání Plácida Dominga – starý dobrý známý, chtělo by se říct. Není to totiž tak dlouho, co tuhle méně hranou Verdiho operu uvedla v přímém přenosu do kin newyorská Metropolitní opera, právě s nestárnoucím, letos devětašedesátiletým Mistrem v titulní roli (naši recenzi přenosu najdete zde, historické souvislosti tohoto Verdiho díla zde). Teď se Plácido Domingo v téže roli (nejen) do kin vrátil: při přímém přenosu z milánské La Scaly, v rámci mezinárodním projektu Opera in Cinema, do něhož se před časem zapojila i společnost Palace Cinemas se svými multiplexy v Praze a Brně (a také Bratislavě). Řada operních fanoušků (alespoň v Praze byl tentokrát jejich zájem oproti dřívější, většinou mizerné návštěvnosti, vcelku slušný) se nechala nalákat nejen na přímý přenos z prestižního operního domu a na jména interpretů, ale určitě i na možnost zajímavého srovnání výkonu Plácida Dominga ve dvou různých inscenacích, své možná sehrála i zvědavost, jak se zpěvák vypořádal se svým onemocněním a s nedávnou nečekanou operací (poslední zprávu o tom najdete na našem webu zde).


Milánskou La Scalou uvedená inscenace je koprodukční. V berlínské Staatsoper Unter den Linden měla premiéru již loni na podzim, také s Plácidem Domingem v titulní roli, a rovněž s Anjou Harteros coby Amélií, stejný byl i představitel Gabriela Adorna Fabio Sartori. Naši recenzi této inscenace v berlínském provedení od našeho taměšího spolupracovníka jste si již tehdy mohli na Opeře Plus přečíst (najdete ji zde).

Jak tedy vše vypadalo tentokrát? Z přece jen trochu jiného zorného úhlu blízkých záběrů kamer? A jak vyznělo srovnání s inscenací newyorskou, kterému se snad žádný z přítomných diváků neubránil? Plácido Domingo působil přece jen méně unavenějším dojmem, než při přenosu z MET, kdy jej již údajně trápily bolesti (a kdy – soudě podle přestávkových rozhovorů – viditelně nebyl ve své kůži). Tentokrát se zdálo, že bezesporu pěvecky i výrazově náročnou roli zvládá s menším úsilím, a tak si všechny možné superlativy zaslouží tím spíš. Jistě, občas ani tentokrát nešlo v Domingově hlasu přeslechnout to všechno, co už má za sebou, ale zvláště v této roli to jeho výkonu dodávalo určité „patiny“, věrohodnosti moudrého stáří a rozvážnosti. Znovu je třeba před Domingem hluboce smeknout.
Anja Harteros je rozhodně jinou Amélií, než newyorská Adrianne Pieczonka. Subtilnější, působící mladistvějším dojmem, s nádherně se nesoucím tónem, s obdivuhodnou technikou (byť v jedné ze scén s Adornem měla problém s intonací při závěrečné, dlouze držené výšce, ale to se prostě občas stane i jiným hvězdám). Myslím, že to je vlastně spíš otázka individuálního vkusu, které z dam dá ten který návštěvník nakonec přednost. Velmi zaujal svým sytým, bezpečně vedeným tenorem také Fabio Sartori jako Gabriele Adorno. Pravda, při blízkých záběrech kamer má hlavně vzhledem ke své zavalité postavě tak trochu smůlu (kdy jeho vztahu s éterickou, o hlavu vyšší Amélií Anji Harteros snad nikdo nemohl věřit), ale po pěvecké stránce mu nelze takřka nic vytknout. Svůj výkon dokázal obdivuhodně vygradovat včetně stránky výrazové a především druhá půle mu myslím vyšla lépe, než Marcellu Giordanimu v New Yorku.

Zmínit je rozhodně třeba i Massima Cavallettiho jako vynikajícího, charismatického Paola, naopak tak trochu zklamáním byl zejména v první půli Ferruccio Furlanetto, jakoby zpívající s nachlazením či v jiné indispozici. Nepřekvapilo proto při jeho závěrečné děkovačce bučení z hlediště. Projevy nevole si při příchodu do orchestřiště po přestávce musel ovšem vyslechnout i Daniel Barenboim (jen jsem nepochopil, proč režisér přímého přenosu v tu chvíli nechal stáhnout zvuk, což odnesly i první tóny druhé půle). V případě dirigenta jsem ovšem výhradám publika neporozuměl. Nejspíš je to otázkou osobního vkusu, ale právě Barenboimovo tak trochu „neitalské“ pojetí téhle Verdiho partitury (to byl onen důvod bučení?), které akcentovalo především její dramatismus, ale i jakousi pochmurnost, a které bylo přitom skvěle plastické, barevné a s uchvacující dynamikou, mě zaujalo ještě snad o špetku víc, než nastudování Jamese Levina v MET.
Samotná inscenace Federica Tiezziho vyznívala v přímém přenosu především kvůli nesourodým dojmem působící, často abstraktní scéně (Maurizio Balo) místy nepřesvědčivě, a to zejména v první hodině, kdy emoce k divákům ve své plné intenzitě prostě nedorazily. Ovšem strhující byla naopak třeba scéna v senátu, a to i díky promyšlenému kostýmování (Giovanna Buzzi) a hudebně dokonale propracovaným ansáblům.
Pokud ještě něco překvapilo, pak to bylo jakoby ospalé publikum, které si během představení většinou sedělo na rukou.
Takže: La Scala nebo MET? Těžko soudit, dle mého celkově 1:1. V každém případě večer, který rozhodně stál za to. Tím spíš se člověk těší na další představení z La Scaly v Palace Cinemas v květnu, na Verdiho Aidu a Wagnerovo Zlato Rýna.

  1. 1
  2. 2

Související články


9 responses to “Simon Boccanegra live z La Scaly v Palace Cinemas

  1. Z dosavadních představení v Brněnské Palace Cinema – jednoznačně lepší než přenosy z MET do brněnské Reduty – totiž žádné výpadky, nesychronní zvuk, výpadky titulků, apod.
    Poznámka recenzentovi: český se Wagnerova opera jmenuje Rýnské zlato, nikoliv "Zlato Rýna" – tento neohrabaný překlad najdeme v programe provozovatele přenosů z MET, ale je to, jako by se místo pražský most a brněnský Drak říkalo "most Prahy" a "drak Brna"…

  2. Anonymnímu, co se neumí ani podepsat: Zdaleka nejen mně překlad "Zlato Rýna" neohrabaný nepříjde, prosím nevnucujte diktátorsky svoji představu. Překlad Zlato Rýna najdete například v obsáhlé publikaci Státní opera Praha 1888-2003, na které se podílela celá řada muzikologů a dalších odborníků, právě pod tímto titulem se hrálo i v Národním divadle atd. Není to zdaleka jediný případ, kdy existuje několik českých variant překladů.

  3. Vlasta

    A vy se umíte podepsat? o jsem se tedy hodně dozvěděl… Vlasta… hm…

    Nepochybuji, že "demokratické" překlady z r. 2003 mohou takto vypadat. Nebudeme se hádat. Rheingold je německá složenina, a budete se divit, aler pro překlady těchto sloenin existují v češtině praviodla. Jakm myslíte, že se např. přeloží "Gartenhaus"? Jako zahradní domek, nebo "dům zahrady"?

Napsat komentář