Simon Keenlyside bez vázanky a s láskou k Broadwayi

  1. 1
  2. 2
Každý, kdo počátkem prosince loňského roku navštívil v pražském Obecním domě koncert uruguayského basisty Erwina Schrotta, musel včera na témže místě zažívat pocit jistého déjà vu. Uprostřed sálu opět trůnili muži u zvukových pultů a pódium zdobila kromě mikrofonů a zesilovačů také bicí souprava. Zkrátka, v minimálním vzájemném časovém odstupu se chystal další recitál operní hvězdy, který už na první pohled připomínal vše jiné než tradiční večer slavných árií za doprovodu orchestru. A zatímco před měsícem vystavil charismatický Jihoameričan secesní nádheru Smetanovy síně konfrontaci s večerem plným taneční hudby svého rodného kontinentu, mohli se tentokrát návštěvníci zaplněného sálu těšit na setkání s jiným populárním žánrem, a to klasickým muzikálem.
Simon Keenlyside – Blue Skies – Praha 10. 1. 2017 (foto © Petr Dyrc)

Momentálně sedmapadesátiletého britského barytonistu Simona Keenlysidea si mnozí pamatují z jeho koncertu z ledna 2015, kdy na témže místě (a za pěvecké asistence Štefana Kocána) předvedl to nejlepší ze svého mozartovského a verdiovského repertoáru (naši recenzi najdete zde). Kultivovaný a stále neobyčejně mladistvě vyhlížející umělec tehdy přesvědčil o kvalitách svého charakteristicky zabarveného a technicky skvěle vedeného hlasu, stejně jako o schopnosti věnovat svým operním rolím maximum představitelské autenticity (byť za rozeného zpívajícího herce bych tohoto spíše introvertního zpěváka osobně nepovažoval). Na své aktuální vystoupení ovšem dorazil tento stálý host nejvýznamnějších světových operních scén sice ve tmavém obleku, ale s košilí bez vázanky a v čele pětice stejně oděných gentlemanů. Ti kolem něj vytvořili malý band, tvořený klavíristou, dvěma hráči na dechové nástroje, kontrabasistou a bubeníkem, a program, nazvaný optimisticky Blue Skies, mohl začít.

S nedávným koncertem Erwina Schrotta pojila nyní ten Keenlysideův ještě jiná než ryze formální podobnost: oba protagonisté se v něm rozhodli představit hudební styl, který už dříve prezentovali na svých studiových albech. Každý z obou pěvců to však pojal po svém: Schrott se pokusil specifickou zvukovou opulentnost svého Rojotanga přenést i na pódium, Keenlyside však hodil autentické orchestrální aranžmá svého broadwayského projektu Something’s Gotta Give za hlavu a do Prahy své oblíbené písně přivezl spíše v komorně jazzovém balení. Neplatilo to však absolutně a beze zbytku, protože barytonistův kvintet hudebníků dokázal podle potřeby mistrně vykouzlit i zvukovou atmosféru meziválečné tančírny.

Přesně tak zněl doprovod k prvnímu číslu večera, Berlinovu filmovému songu Isn’t It a Lovely Day? z roku 1935, který u nás dobře známe i z podání Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers. Také Simon Keenlyside se ukázal být na slovo vzatým znalcem dobové interpretace; na jeho hlasovém projevu, který téměř zázračně oprostil od jakéhokoliv operního patosu, bylo navíc od počátku znát, že je tento typ hudby jeho „srdeční záležitostí“ a že ho rozhodně nepovažuje za nijak umělecky podřadný.

Simon Keenlyside – Blue Skies – Praha 10. 1. 2017 (foto © Petr Dyrc)

Úvodní polovinu večera věnoval barytonista jakémusi edukativnímu exkursu do přínosu evropské hudby americkému hudebnímu divadlu. Zasvěceně uváděl a komentoval pěvecké a instrumentální výstupy z operet Emmericha Kálmána Vévodkyně z Chicaga a Arizona Lady (musíme si uvědomit, že nejoblíbenějším žánrem prvních třiceti let dvacátého století byla opereta), aby plynule přešel k dílu dalšího významného Evropana, který ovlivnil hudební dění v Evropě i v Americe, totiž Kurta Weilla. Z jeho díla připomněl protagonista důležitou kapitolu jeho působení v Berlíně před nástupem nacistů k moci (píseň z hudební komedie Happy End s texty Bertolta Brechta), a posléze kompozice určené pro Broadway. V nich odložil Keenlyside mikrofon a zazpíval je v podstatě jako operní árie, protože tak byly primárně i míněny: jednalo se o melancholicky pochodovou finální píseň Johnny’s Song z muzikálu Johnny Johnson a bluesově laděný Lonely House z opery Street Scene, známé též jako Porgy a Bess pro bílé. Procítěná interpretace těchto opravdu mistrovských hudebních miniatur musela podle mého názoru smířit s uvedenou formou koncertu i návštěvníky, kteří by raději slyšeli Keenlysidea v „klasičtějším repertoáru“.

Za skutečný vrchol vstupní části koncertu ovšem osobně považuji slavný monolog Soliloquy z Rodgersova a Hammersteinova muzikálu Carousel (Keenlyside připomněl i jeho evropské kořeny, jimiž je původně maďarská divadelní hra Ference Molnára Liliom). Zhruba osmiminutové rozjímání „antihrdiny“ Billyho Bigelowa o svém nastávajícím otcovství, s nímž v minulosti koncertně či na nahrávkách změřily síly hvězdy mnoha žánrů (Frankem Sinatrou počínaje a třeba Brynem Terfelem konče) pojal Simon Keenlyside jako osobité monodrama. Ze svého Billyho – mimochodem pozdějšího sebevraha – vytvořil věrohodný portrét člověka, který na okamžik „vystoupil“ z běžného života, aby si bez ohledu na okolí a vnější podněty jen sám v sobě srovnal důležité hodnoty. Po tomto vypjatém vokálním i hereckém výkonu se pak zpěvák už jen jakoby mimochodem rozloučil s posluchači před přestávkou trojicí raných broadwayských šlágrů Irvinga Berlina, George Gershwina a Jeroma Kerna.

Ve druhé půli koncertu se pak z Keenlysidea – průvodce muzikálovou historií stal v podstatě především Keenlyside – hudební chameleon. Co si pod tím představit? Podle mého názoru neobyčejně muzikálního zpěváka, jemuž jeho technika i intelekt dovolují úctyhodným způsobem zprostředkovat návštěvníkům jeho koncertu zážitek, jakého bychom se od jiného operního pěvce patrně nedočkali. To, co následovalo, byla totiž plnokrevná jazzová jam-session, v níž si všichni přítomní hudebníci nápaditě a s velkým smyslem pro humor hráli s muzikálovými, bluesovými a swingovými standardy. Klavírista Matthew Regan, dechaři Gordon Campbell a Howard McGill, kontrabasista Richard Pryce a bubeník Mark Allis se samostatně představili v „ellingtonovkách“ Mood Indigo a Do Nothing till You Hear from Me, a neúnavný Simon Keenlyside s nezbytnou láhví s osvěžujícím nápojem přecházel s mikrofonem i bez něj (někdy nebylo jasné, kdy se jedná o vědomou volbu a kdy na něj prostě zapomněl) z jedné hudební pěvecké stylizace do druhé.

Simon Keenlyside – Blue Skies – Praha 10. 1. 2017 (foto © Petr Dyrc)
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Simon Keenlyside – Blue Skies (Praha 10.1.2017)

[Total: 18    Average: 3.6/5]

Související články


Napsat komentář