Sledujte s námi soutěž Pražského jara – obor klavír (6)

  1. 1
  2. 2

Postřehy z finále mezinárodní klavírní soutěže Pražské jaro 2016

V zaplněné Dvořákově síni Rudolfina se v sobotu odpoledne a večer odehrál zápas na černobílých klávesách mezi třemi korejskými klavíristy a domácím Markem Kozákem.

Mezinárodní hudební soutěž Pražského jara 2016 — obor klavír (foto PJ/Zdeněk Chrapek)
Mezinárodní hudební soutěž Pražského jara 2016 — obor klavír (foto PJ/Zdeněk Chrapek)

Před tím, než si dovolím posoudit a porovnat včerejší výkony, bych rád vyjádřil obdiv Symfonickému orchestru hl. m. Prahy FOK a dirigentu Petru Altrichterovi. Hedvábný zvuk, přizpůsobivá dynamika, často až komorně vedené dialogy se sólisty, nasazení a celková flexibilita orchestru byla ukázková. Orchestr reagoval na sebemenší gesto a dirigentova vstřícnost a upřímná radost po výkonech všech klavíristů navodila na pódiu pohodovou a přátelskou atmosféru.

Finálový večer čtyř interpretů se nesl v duchu dvou klavírních koncertů — Beethovenova G dur, op. 58 a Chopinova e moll, op. 11. Díky tomu je porovnání výkonů jednotlivých soupeřů zajímavější a snad i objektivnější, jelikož je snadnější objevit silné i ty slabší stránky každého klavíristy.

Mezinárodní hudební soutěž Pražského jara 2016 — obor klavír (foto PJ/Zdeněk Chrapek)
Mezinárodní hudební soutěž Pražského jara 2016 — obor klavír (foto PJ/Zdeněk Chrapek)

Odpolední část hudebního klání otevřel Kyuho Han (*1993) stylisticky správnou a rytmicky precizní interpretací Beethovenova koncertu G dur. Hanova lehká a rychlá prstová technika však nezaplnila sál zvukem — tento handicap byl slyšet především v první větě, kdy se sólista tak trochu ztrácel za jemně hrajícím orchestrem. Naopak druhá věta, která je v klavírním partu velmi intimní až niterná, vyzněla v místech robustně a bohužel i trochu bez inspirace. Třetí věta byla dynamicky vyrovnaná, interpret v ní dával velký důraz na techniku na úkor muzikality a frázování. Šarm, který tomuto rondu náleží, pro mne tedy zůstal zastíněný.

Naopak provedení stejného koncertu Jun Ho Kimem (*1995), který otevíral večerní část soutěže, bylo zvukově sytější, krystaličtější a celkově inspirovanější. Hned úvodní sólový vstup první věty demonstroval klavíristu, který hledá inspiraci v akustice sálu, nebojí se ukázat lyriku a intimitu tichých momentů a v druhém extrému se s dynamičností vrhá do exponovaných pasáží.  První věta měla víc tahu, víc dramatičnosti a oceňuji i jeho kulatější tón, který se lépe nesl celým sálem. Druhou větou mě vtáhl do konverzace mezi slabě hrajícím klavírem a dramaticky výrazným orchestrem. Zaujala mě jeho schopnost vystihnout nálady harmonickým zabarvením a pozastavit čas vkusným rubatem. I jeho rondo bylo víc hravé, energické, živelnější, což inspirovalo orchestr ke hře s vervou a radostí a příkladná observace zápisu dynamiky dala této větě lepší gradaci.

Dvě interpretace Chopinova koncertu e moll, op. 11 ukázaly dva naprosto diametrálně odlišné klavíristy. Tam, kde Marek Kozák (*1993) hraje přímočaře, nekomplikovaně, s výrazným zpěvným zvukem a bez přemrštěných rubat a manýrismů, Jinhyung Park (*1996) volí cestu velkého romantismu a lyriky, měkčího, leckdy však neznělého tónu a větších tempových rozdílů a rubat.

Výhoda sezení na stejném sedadle v patnácté řadě Rudolfina při obou finálových částech mi dává lepší objektivitu při porovnávání kvality tónu všech finalistů, schopnosti jeho nosnosti a zabarvení. Marek Kozák, který ukončil odpolední část soutěže, hrál hned od prvních taktů na celý sál, s výraznou zvukovou projekcí i v těch nejtišších místech skladby. Dle mého soudu on jediný dokázal rozezvučet celý prostor koncertní síně svým krystalickým cantabile tónem pravé ruky. S klidem, rozvahou a s uvolněným tělem zvládnl technicky náročné pasáže a jeho přesná rytmika a častý kontakt s dirigentem byla zajisté výborným vodítkem pro členy orchestru. Místy jsem si ale přál slyšet více poetičnosti, sytější harmonickou výplň a konkrétnější basy.

Jinhyung Park, jak jsem již předeslal, hraje Chopina více romanticky – bere si čas v lyrických částech, ukazuje detaily každé fráze a k tomu používá podstatně více rubata. Na pódiu pracuje s atmosférou skladby, tvoří a fantazíruje, ale i přesto vše působí introvertně. Melodie v pravé ruce nezáří tak jako u Kozáka, jeho tón se sálem nese mlhavěji a je častěji schovaný za zvukovou bariérou orchestru. V jeho provedení je více patrný harmonický základ levé ruky, ale dynamická škála je o něco chudší než u českého soupeře. Druhá věta vyzněla velmi krásně — lyricky až poeticky, nicméně jsem prahnl po šťavnatějším tónu a cítil určitou nesoudržnost formy této věty. Třetí větu začal Park hravě a energicky, lépe vyzdvihnl taneční charakter tohoto ronda, bohužel jeho zvuk opět neperlí a věta dynamicky negraduje.

Pominu-li rozdílnou zvukovou kvalitu a vybavenost obou klavíristů, nabízí se mi otázka, jaký styl interpretace Chopina preferuji. Jestli  se mi líbí víc střídmost až akademičnost Kozáka, či romantické, introvertně-intimní pojetí Parka. Ideálně bych volil cestu někde mezi,  ale z důvodu v poslední době často „přeslazených“ interpretací Chopinových skladeb je mi asi bližší jednoduchost Kozákovy vize.

Moje hodnocení reflektuje výkony soutěžících pouze ve finálovém kole a nevím, zda porota bere k úvaze hodnocení a body jejich předchozích vystoupení. Z mého pohledu se všichni čtyři klavíristé zhostili interpretace klavírního koncertu zodpovědně a s velkou profesionalitou. Není třeba zdůrazňovat, že tito finalisté stejně jako většina dnešních laureátů větších mezinárodních soutěží mají téměř neomylnou techniku. Zamýšlím se ale v globálu nad tím, zdali přílišná posedlost po technické dokonalosti celkově neubírá z hudby to nejdůležitější — muzikálnost a uměleckou osobitost.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář