Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    14.10.2011 00:00 Eva Zakševická

Nedávné úmrtí Otakara Vávry a především fakt, že za své dlouholeté filmařské kariéry spolupracoval se všemi, kteří v tomto oboru něco znamenali, mě přivedly na myšlenku věnovat následující článek dirigentské legendě, která byla živoucí kronikou světa vážné hudby dvacátého století. A nejen to. Přídomky jako „světec“, „filozof“ či „mystik“, kterými byl tento člověk označován, ukazují do jisté míry na to, že musel být především mimořádnou osobností.

Za své poslání si Carlo Maria Giulini zvolil sloužit hudbě. Za svůj cíl pak dotýkat se jejím prostřednictvím lidských srdcí a šířit mezi lidmi lásku. Jakkoli nadneseně může tato fráze znít, je dobré vědět, že hluboce věřící Giulini byl člověkem pevných morálních zásad, pro kterého byla láska nejvyšší lidskou ctností. Pokud tedy něco podobného tvrdil, pak nemůžeme pochybovat o tom, že to vycházelo z jeho skutečného přesvědčení.

Zalíbení v hudbě projevoval Carlo už od útlého dětství. Ale až poté, co se rodina přestěhovala z Barletty v Apulii do Bolzana, začal se jí věnovat i aktivně. Když se ho před Vánoci roku 1919 rodiče zeptali, jaký dárek by si přál, pětiletý chlapec bez zaváhání odpověděl, že housle. O devět let později zavítal do města známý houslista, profesor Remy Principe, který tu kromě svého recitálu uspořádal i seminář pro mladé hudebníky. Carlo jej natolik zaujal, že mu nabídl, aby pod jeho vedením studoval na vyhlášené Národní akademii Sv. Cecilie v Římě, kde hru na housle vyučovali i další významní mistři jako například Cascella a Petrassi.

Po úspěšném absolutoriu hrál Giulini několik let s přáteli ve smyčcovém kvartetu, ale hospodářská krize, která citelně zasáhla i jeho rodiče, jej přiměla k tomu, aby se v roce 1936 ucházel o stálé místo v Orchestru Národní akademie Sv. Cecílie, zvaném tehdy také Augustův orchestr, protože sídlil v Augustově divadle, které se kromě nádherného prostředí mohlo chlubit zcela výjimečnou akustikou. Giulini v konkurzu na místo posledních dvanáctých houslí uspěl a tento okamžik považoval za nejkrásnější vzpomínku na svá léta v pozici hudebníka. Augustův orchestr měl ve své době vynikající mezinárodní pověst a o spolupráci s ním se proslulí dirigenti a skladatelé doslova prali. Když byl Giulini v osmdesátých letech v pořadu BBC požádán, aby jmenoval některé významné umělce, pod nimiž hrál, odvětil reportérovi, aby zmínil kohokoliv, kdo v té době něco znamenal a trefí se do černého. Pro pořádek přeci jen několik jmen uvedu – Victor de Sabata, Bruno Walter, Otto Klemperer, Wilhelm Furtwängler, Richard Strauss či Igor Stravinskij.

Setkání s těmito velikány motivovalo Giuliniho k dalšímu studiu, tentokráte komponování a dirigování. V roce 1940, když se chystal na svůj první koncert v pozici dirigenta, dostal povolávací rozkaz do armády a byl přidělen k italským jednotkám v Chorvatsku. Pro zapřísáhlého pacifistu a odpůrce fašismu to byla naprostá pohroma, ale Giulini ze svých zásad neslevil ani v nejnebezpečnějších situacích. Na živého člověka prý během svého frontového nasazení nevystřelil ani jednou. V roce 1942 se v rámci opušťáku vrací do Říma, aby se oženil se svou první láskou Marcellou de Girolami. Její rodina zachrání o rok později Giulinimu život, když jej ukryje do podzemního tunelu, který se nachází pod domem Marcellinina strýce. Giulini totiž odmítne poslušnost svému veliteli, který po vojácích žádal, aby se přidali k německým okupantům věčného města. A to přesto, že již bylo mezi italskými jednotkami a spojeneckými vojsky podepsáno příměří.

O tom v jak velkém nebezpečí Giulini byl svědčí skutečnost, že po celém městě byly rozvěšeny plakáty s jeho portrétem a výzvou, aby byl při zadržení zastřelen na místě. Trvá dlouhých devět měsíců, než může společně s židovskou rodinou a několika přáteli svůj podzemní úkryt opustit. Jednou z mála radostí „tam dole“ pro něj byla hudba, konkrétně studium Brahmsovy 4. symfonie. A právě ta zazní 16. července 1944 na slavnostním koncertě na oslavu osvobození Říma spojenci. Za dirigentským pultíkem si třicetiletý Giulini konečně odbývá svou premiéru.

V následujících pěti letech spolupracuje s Komorním orchestrem v Římě a orchestrem RAI v Miláně. V roce 1950 diriguje v Bergamu poprvé i operní představení, Verdiho La traviatu. Giuliniho provedení vzbudí zájem Artura Toscaniniho, který iniciuje společné setkání. Oba muži si padnou do noty a naváží hluboké přátelství. Giulini se navíc stává asistentem Victora De Sabaty v La Scale a poté, co v roce 1953 De Sabata utrpí těžký infarkt, získává zde, i na doporučení Toscaniniho, místo uměleckého šéfa. Jeho nejvýraznějším úspěchem z této doby je nepochybně představení La traviaty z roku 1955 v režii Luchina Viscontiho a s Marií Callas v hlavní roli. Když se o rok později, v průběhu La traviaty a Il barbiere di Siviglia, z části publika ozývá nevybíravý smích na účet Callasové, Giulini na svůj post rezignuje.

Od roku 1955 se rozjíždí i jeho mezinárodní kariéra. Hostuje v Edinburghu, Chicagu a v roce 1958 slaví obrovský úspěch v Covent Garden s Verdiho Donem Carlosem, na jehož produkci se opět podílí Luchino Visconti. Giuliniho pověst a zájem o něj rostou celosvětově s každým jeho vystoupením. Hudebníci u něj oceňují především jeho lidský přístup, naprostou oddanost své práci a schopnost svým vlastním příkladem inspirovat druhé k nejlepším výkonům. Kritici zase vyzdvihují jeho umění „probudit téměř zapomenutý smysl pro idealismus a navrátit každému alespoň část jeho víry“, jak říká jedna z dobových recenzí citovaných v knize Thomase Salera Serving Genius.

A publikum? To kromě Giuliniho charismatu a výrazu obličeje, kterým často připomínal trpícího světce, přitahovalo především jeho nevšední nastudování známých děl, která pod jeho vedením dostávala zcela jiný zvuk, „až má člověk pocit, jako kdyby je slyšel poprvé“. Tuto skutečnost ostatně potvrzuje i Bohuslav Vítek, který v recenzi Giuliniho nahrávek v časopise Muzikus vzpomíná na jeho vystoupení na Pražském jaru ´77 a „na jeho Devátou s Českou filharmonií, tempově snad nejpomalejší, jaká kdy u nás zazněla, jež však zachovala patřičný tah a gradaci.“

V šedesátých letech se nabídky na hostování u významných světových těles doslova hrnou, Giulini nahrává pro EMI a Deutsche Grammophon a stále častěji koncertuje se slavnými sólisty, mezi něž patří Benedetti Michelangeli, Vladimir Horowitz, Vladimir Ashkenazy či Mstislav Rostropovič.

Získává první Grammy i cenu britského časopisu Gramophone, v obou případech za nastudování děl Benjamina Brittena. V roce 1966 opouští na šestnáct let italské koncertní sály a orchestry a o dva roky později i svět opery, protože se nechce smířit s převládajícím trendem, který podle něj „umožňuje umělcům přijít na jeviště půl hodiny před premiérou“. V následujících letech se věnuje pouze orchestrálním skladbám, v nichž nadále převládají díla Beethovena, Brahmse, Verdiho a Schumanna. Málokdy se uchýlí k repertoáru dvacátého století.

Navazuje na předchozí spolupráci s Londýnskou filharmonií, orchestrem v Covent Garden a Chicagským symfonickým orchestrem, kde je od roku 1969 do roku 1972 hlavním hostujícím dirigentem. U většiny těles, s nimiž spolupracoval, se těšil značné oblíbenosti, ale existovaly pochopitelně i výjimky. Kupříkladu s Londýnským symfonickým orchestrem se, dle vyjádření jednoho prominentního člena tohoto souboru, jednalo o nenávist na první pohled. V letech 1973 až 1976 vede Vídeňské filharmoniky a od roku 1978 je po šest let hlavním dirigentem a hudebním ředitelem Losangeleské filharmonie.

Právě posledně jmenovanému souboru, který přebíral po Zubinu Mehtovi a se kterým si ihned porozuměl, dodal Giulini nezaměnitelný zvuk a to především ve smyčcové sekci. Podle mnohých povznesl losangeleský soubor mezi absolutní špičku, což by ostatně mohl dosvědčovat i zájem vydavatelství Deutsche Grammophon, které s ním pod Giuliniho vedením v rozmezí tří let nahrálo skladby Beethovena, Brahmse, Čajkovského, Schumana, Debussyho a Ravela. Recept na Giuliniho úspěch byl podle něj prostý. „Hudba vyžaduje oddanost, službu a lásku. Láska je první podmínkou. Láska k autorovi, ke členům orchestru, k publiku“.

Počátek osmdesátých let zastihne Giuliniho v nejlepší formě. Má za sebou řadu posluchači i kritiky vysoce ceněných nahrávek jako například Verdiho Requiem, Dvořákovu Devátou, Mahlerovu První a Pátou či Čajkovského Šestou symfonii. Do sbírky mu přibyly další ceny Grammy a také prestižní ocenění například od Vídeňské společnosti přátel hudby. V roce 1981 uvádí s velkým úspěchem na BBC Proms Rossiniho Stabat Mater.

O rok později se dokonce ještě jednou vrací k opeře. Představení Verdiho Falstaffa v Los Angeles, jehož živou nahrávku pořizuje Deutsche Grammophon, si vezme zcela pod svou patronaci a kromě hudebního nastudování dohlíží i na přípravu scény a kostýmů.

V témže roce se vrací do rodné Itálie, aby ve Florencii znovu dirigoval Falstaffa. V Benátkách pak přebírá další prestižní ocenění – „Una vita per la musica“. O dva roky později však dochází k události, která Giuliniho život zásadně ovlivní. Jeho milovaná žena Marcella utrpí záchvat mrtvice, který na ní zanechá trvalé následky. Giulini je naprosto zoufalý a jen velmi těžko se vrací z Itálie zpět ke svým filharmonikům do Los Angeles. Ti se maximálně snaží svému oblíbenému maestrovi jeho situaci ulehčit, ale je zřejmé, že Giulini nebude schopen dále pokračovat. Kromě vnitřní bolesti, která mu ztěžuje soustředění na práci, se ukazuje, že je bez své ženy v praktickém životě naprosto ztracený. Neumí si nakoupit, není schopen napsat šek, nechápe, že musí pravidelně jíst. Na zkouškách je tak zesláblý, že téměř nemůže dirigovat a když se po jednom představení zhroutí, přivolaný lékař konstatuje podvýživu.

Marcella se v Giuliniho životě skutečně starala o všechny praktické záležitosti, tedy i o peníze. Když se v sedmdesátých letech jednalo o prodloužení Giuliniho spolupráce s Londýnskou filharmonií, odehrávala se v hotelu zajímavá scéna. Zatímco v jedné místnosti Giulini rozvíjel své hudební představy a filozofoval o světě a hudbě, ve druhé vyjednávala Marcella jeho honorář. Nutno podotknout, že jej, podle svědectví v Salerově knize, hnala doslova do astronomických výšin.

Po definitivním návratu do Itálie se Giulini dává natolik do pořádku, že je opět schopen dirigovat a nahrávat, ale nabídky na hostování v zahraničí přijímá jen výjimečně. Koncem osmdesátých let získává další Grammy a také Feltrinelliho cenu, počátkem devadesátých let diriguje slavnostní koncert pro papeže. Když mu v roce 1995 umírá manželka v náručí, zdá se, že se s její smrtí vypořádal lépe než s její nemocí. Pokračuje v práci a v rozhovorech uvádí, že je to právě hudba, která mu pomáhá vyrovnat se s osudem. Ve skutečnosti však bojuje s ohromnou osamělostí, kterou není schopna utlumit ani láskyplná péče jeho tří dětí. Záhy se objevují problémy se srdcem, které se stupňují, takže v roce 1999 Giulini definitivně opouští dirigentský stupínek. A opouští také svět hudby. Přestane jí poslouchat, zajímat se o ní, přemýšlet o ní. Hudba už mu nedokáže dát to, co v ní vždy spatřoval. Naději. „Když nemáme naději, co nám zbývá?“

O pět let později, u příležitosti svého životního jubilea, poskytuje poslední rozhovor. Pro tazatele Tima Mangana to je nepochybně velmi těžké interview, neboť Giulini téměř všechny vzpomínky na minulost vytěsnil a přes veškerou vstřícnost a laskavost je nechce nebo už není schopen obnovit. Naléhání novináře co by si v souvislosti se svými narozeninami přál, ale nakonec podlehne „Byl bych šťastný, kdybych alespoň trochu zůstal v paměti lidí.“ Carlo Maria Giulini umírá v červnu roce 2005, měsíc po svých jednadevadesátých narozeninách.