Smetanova Litomyšl a Nápoj lásky

V doslova kouzelném prostředí zámeckého nádvoří v Litomyšli se v sobotu večer odehrálo představení jedné z nejznámějších Donizettiho oper v nastudování Národního divadla v Praze.

Scéna diváka okamžitě upozornila, že je děj Nápoje lásky vsazen do padesátých a šedesátých let dvacátého století. Nápadné plakáty, kostýmy, domky, pojízdný moped a auto vytvořily typické italské náměstíčko Piazza Giulia, balíky slámy ležící v popředí na bocích zase předznamenávaly letní období. Pásový dopravník zabírající značnou část jeviště představoval méně statickou kulisu zejména v první části opery, kdy se pohyboval nejen pás, ale i výška stroje. Místo balíku slámy zaujímala na páse místo Adina, která během pohybových manévrů odzpívala značnou část svého úvodního výstupu (zpěv Adiny a duet Adiny a Nemorina).

Marie Fajtová v roli hlavní představitelky předvedla pěvecky velmi přesvědčivý výkon. S jistotou se pohybovala ve výškách i koloraturách, zazpívala nádherná procítěná piana a také herecky dokázala vystihnout charakter postavy. Její kvality navíc podtrhuje atraktivní vzhled, s nímž se operní divák neshledává příliš často.
Ohlášená hlasová indispozice tenoristy Aleše Brisceina vzala za své. Čistota a přesnost jeho pěveckého projevu jako Nemorina byla prakticky bezchybná a očekávaná árie Una furtiva lagrima se pro tento večer stala nejhezčím místem celého představení. Lyrické části opery tak zvládl na výbornou, ovšem jako „bláznivý“ Nemorino měl Aleš Briscein ještě výrazové rezervy.

Role Belcora se Jiří Hájek zhostil poměrně dobře, ve svém partu se cítil jistě. Ze začátku mu chvíli trvalo, než se sžil s postavou seržanta a svůj výkon předváděl spíše v koncertní póze. V duetu s Nemorinem mu chybělo více nadsázky a celkový jevištní pohyb se zdál být málo pohyblivý.

Větším problémům se nevyhnul Jiří Sulženko jako doktor Dulcamara již ve svém úvodním monologu, kdy nestačil tempu orchestru a trvalo mu poměrně dlouhou dobu, než se s orchestrem sjednotil. Ve druhém jednání však Sulženko exceloval zejména v barkarole o krásné gondoliérce. Na věrohodnosti postavy se podílel i jeho oranžový oblek, klobouk a fialové boty.

Podobná situace jako u Sulženka nastala v průběhu opery ještě několikrát. Dirigent David Švec se nedokázal sólistům přizpůsobit a ačkoliv se pravděpodobně snažil tímto pekelným tempem hudbu odlehčit, dospěl spíše k chaosu mezi scénou a orchestřištěm. Samotný orchestr ale následoval dirigentova gesta s přesností i v poměrně chladném nočním podnebí.

V případě dialogů a vlastních myšlenek postav měl režisér tyto dvě složky od sebe viditelněji odlišit. Nepochopeným místem zůstal úplný úvod opery, kdy na scénu přišla venkovanka s puškou a zastřelila letícího ptáka. Měla snad tato krutost předznamenat charakter Adiny? Podobně vytržená z kontextu působila také společná ryze moderní choreografie celého operního ansámblu a postava sluhy-tanečníka, který sekundoval Dulcamarovi. Samotná moderní choreografie se objevila pouze v jednom místě, což nepostačovalo tomu, aby podtrhla komičnost opery. Publikum ji proto vnímalo s jistými rozpaky. Odlišná choreografie sluhy – tanečníka více zapadala do celkového pojetí díla, ale jaký účel měla tato němá role splňovat?

I přes zmíněné nedostatky bylo zřejmé, že od premiéry Nápoje lásky v Národním divadle uběhlo půl roku, a snad proto vyznělo celkové provedení opery vcelku dobře. Publikum odcházelo z představení v příjemné náladě, kterou umocňovalo i místo a čas této hudební události.

Gaetano Donizetti:
L’elisir d’amore
(Nápoj lásky)
Režie: Simone Sandroni
Dirigent: David Švec
Scéna: Lenka Flory
Kostýmy: Lenka Flory
Sbormistr: Martin Buchta
Dramaturgie: Beno Blachut
Orchestr, sbor a balet opery Národního divadla v Praze
Premiéra 15.prosince 2010 Národní divadlo Praha
Smetanova Litomyšl 2011
2.července 2011 II.zámecké nádvoří

Adina – Marie Fajtová
Nemorino – Aleš Briscein
Belcore – Jiří Hájek
Dulcamara – Jiří Sulženko
Giannetta – Lucie Fišer Silkenová
Sluha – Zdenek Horváth

www.smetanovalitomysl.cz
www.narodni-divadlo.cz


foto: Smetanova Litomyšl-F.Renza