Snový kabaret touhy a smrti aneb Maškarní ples v Mnichově

  1. 1
  2. 2

Takřka na úplný závěr přehlídky Münchner Opernfestspiele zazněla Verdiho opera Un ballo in maschera ve skvělém pěveckém obsazení. Výtvarně velmi krásná inscenace Johannese Eratha ale není zas tak snadno přijatelná pro každého diváka, protože vyžaduje zvýšenou dávku imaginace a oproštění se od principu důsledně realistického zobrazení operního děje. Část scén je totiž inscenována jako zhmotnění představ, snů a halucinací hlavních postav.

Verdiho temná opera, premiérovaná roku 1859 (mezi Simone Boccanegrou a Sílou osudu), měla pohnutý osud díky libretu Antonia Sommy, vůči kterému měla soudobá italská cenzura četné výhrady, a především pro cenzory se stala zásadně nepřijatelnou scéna vraždy panovníka na scéně. Libretista vyšel (v mnoha místech až doslovně) z libreta Eugene Scriba k historické opeře Gustave ou Le Bal masqué (Paříž 1833) Daniela Françoise Esprita Aubera. Scribeho libreto zřetelně inklinuje k žánru francouzské velké opery na rozdíl od Verdiho, který vytvořil hudební tragédii, v níž se střídají vyloženě intimní scény s kontrastními sborovými scénami ze dvora. I Scribova a Auberova opera prošla několika přepracováními pro londýnskou, vídeňskou i petěrburgskou inscenaci. Látka s osudem skutečného švédského krále Gustava III. a dalších historických postav (jeho tajemník i věštkyně) pak kontinuálně žila na italských jevištích ještě před Verdim. Námět zaujal Vincenza Belliniho, který jej podle korespondence chtěl roku 1835 komponovat. V roce 1841 námět zhudebnil Vincenzo Gabussi a jeho opera La clemenza de Valois přenáší příběh do Francie třináctého století. O dva roky později komponuje totožný námět Saverio Mercadante. Jeho opera Il reggente v libretistickém zpracování Salvatoreho Cammarany (který byl opakovaně libretistou Verdiho) zase z cenzurních důvodů převádí příběh do Skotska patnáctého století. Mercadanteho opera se příležitostně na italských operních jevištích objevuje jako zajímavá rarita.

Před současnými inscenátory Verdiho Maškarního plesu stojí zásadní otázka, jakou verzi libreta zvolit. Premiérová verze se odehrává v americkém Bostonu na konci sedmnáctého století, původně zamýšlená „švédská“ verze pak ve Stockholmu 1792. Rozdíly mezi oběma verzemi jsou jak ve jménech jednajících osob, tak ve způsobu atentátu (bodnutí dýkou/střelba). Mnichovští tvůrci zvolili americkou, stále mnohem rozšířenější verzi, ale atentát je proveden střelnou zbraní (ostatně revolvery se v této inscenaci objevují častěji).

G.Verdi: Un ballo in maschera - Sofia Fomina (Oscar), Chor der Bayerischen Staatsoper - Bayerische Staatsoper München 2016 (foto archiv Bayerische Staatsoper)
G. Verdi: Un ballo in maschera – Sofia Fomina (Oscar), Chor der Bayerischen Staatsoper – Bayerische Staatsoper München 2016 (foto archiv Bayerische Staatsoper)

Po otevření opony diváky okamžitě zaujme působivá jednotná scéna (pro všechny tři akty), provedená v barevné škále bílá–šedá–černá, s mohutným zatočeným schodištěm. Už tento zásadní architektonický prvek vás přivádí k myšlence, že nebudete sledovat drama moci a vášně v historických kostýmech. Schodiště totiž využívá iluzivní pohledové estetiky známého nizozemského výtvarníka Mauritse Cornelise Eschera a nevede nikam, tedy vyústí na strop, na kterém se „zrcadlí“ obraz jeviště, jehož centrem je luxusní dvojpostel. Další iluzivní prvek a dominanta scény je mramorová podlahová mozaika se skládaným spirálovým dekorem a její „odraz“ na stropě.

Princip zrcadla, nepřesného zrcadlení, dvojníků (v různých barvách oblečení) se v inscenaci opakuje. Motiv geometrické spirály (která se proslavila jako zásadní motiv stylu optical art jak v dílech Vasarelyho, tak právě Eschera) je ostatně i na obálce divadelního programu a měl by upozornit diváka, že jde o odvolávku na Hitchcockův slavný film Vertigo. Z toho režisér přejímá nejen tento základní vizuální prvek, ale hlavně premisu, že to, co si myslíme, že vidíme, je realita (pravda), ač skutečnost může být zcela rozdílná.

Scéna je dílem Heike Scheele, která od roku 1999 pravidelně spolupracuje například s kontroverzním režisérem Stefanem Herheimem, dalším tvůrcem silné vizuality na operních scénách. Stejně tak kostýmy Gesine Völlm (také Herheimovy a Erathovy časté spolupracovnice) vycházejí z realistického klíče, ale nesou další významy. Výprava celkově vychází z meziválečného stylu art deco, v plesové scéně pak přímo využívá výtvarných vzorů umělců německého expresionismu po roce 1925.

Režie Johannese Eratha působivě míchá kabaretní estetiku s postupy psychologického dramatu s momenty ireálnosti, symboly a ikonami moderní kultury. Zásadní změnou v jeho režijní koncepci především prošla postava věštkyně Ulriky, kterou zde není obvyklá otrhaná cikánka, věštící ve stanu vojákům z ruky, mumlajíc nejasná varovná proroctví. V inscenaci je to mladá žena, kostýmovaná a nalíčená jako německá představa sexy vampa někde mezi Mae West a Anitou Ekberg (na kterou se odvolává nejen její černá elegantní róba, ale také bosé nohy). Spojencem Ulriky zde není jen Lucifer, ale také Eros. Je to vnímavá jasnovidka, která se okamžitě dostává do mysli především svých mužských klientů, ale zároveň je to také Anděl smrti, který se objevuje průběžně v celé inscenaci v klíčových momentech, kde symbolizuje nejen Osud, Smrt, ale také úzkost.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Un ballo in maschera (Bayerische Staatsoper Mnichov 2016)

[Total: 7    Average: 3.1/5]

Související články


Komentáře “Snový kabaret touhy a smrti aneb Maškarní ples v Mnichově

  1. Viděl jsem reprízu uvedené inscenace ve stejném termínu – v mnohém mohu souhlasit s recenzentem, inscenace neobyčejně zajímavá, imaginativní, ale ne zcela vhodná pro většinového českého diváka. Některé výtvarné aspekty inscenace jsem zaregistroval až po přečtení recenze p. Chaloupky – seděl jsem na ne zas zcela levném sedadle (III.Rang, 1. Řada – lístek cca za 110 EUR) a z tohoto místa bylo sice vidět zrcadlově umístěné dvojlůžko na stropě, ovšem konec schodiště či identické obrazy na stropě jako na podlaze již nebyly vidět. Je hezké si přečíst, jak je režisér využívá prvků imaginativního divadla, ale komu své dílo předvádí? Divákům v prvních 15 řadách? To je trochu málo. Snová surrealistická režie sice přinesla do inscenace úplně nový úhel pohledu, na druhou stranu ovšem scénické pojetí Un ballo in maschera ignoruje často slovo, tj. obsah textu libreta opery- což je bohužel čím dál častější jev v soudobých režiích. Za mimořádné zdařilé považuji netradiční pojetí Ulriky, nikoliv jako ošklivé čarodějnice, ale atraktivního vampu v pěkném hereckém i pěveckém ztvárnění Okky von der Damerau. Pěvecky určitě nadchli A. Harteros a P. Beczala. Piotra Bezcalu jsem nedávno viděl jako Lohengrina v drážďanské Semperoper a tato německá role mu podle mého názoru „seděla“ lépe. Minulou sobotu jsem se nemohl ubránit dojmu, že role Riccarda už je na samotné hranici jeho možností v italském oboru.

Napsat komentář