Sny o Francii. Akademická kvalita v brněnské filharmonii

Dlouho opomíjenou, radostně neoklasickou Předehrou pro orchestr H 345 Bohuslava Martinů, zkomponovanou až v pozdním období skladatele – v létě 1953 – zahájili brněnští filharmonici kvazifrancouzský koncert. Už od prvních tónů díla byla cítit živelná energie, se kterou hudebníci do předehry vpadli. Nebyla to však energie uměle vyvolaná rychlým tempem, které je navíc na začátku kompozice pouhé moderato, byla to energie zvuková, jásavá, jež čišela ze všech hráčů společně s dirigentem.

Jakub Klecker si dobře zvukově rozvrhl jednotlivé části orchestru, a tak například sólo flétny bylo znamenitě slyšet nad ustavičně tepajícími šestnáctinami smyčců. Průbojné pulsování ansámblu až do zvolnění střední části nespadlo ani o píď. V expozici stojí určitě za zmínku svítivé sólo trubky, jejíž zvuk byl velmi pevný a jasný, nicméně nepřehlušil žádného z kolegů. Výstavba tohoto sóla navíc výtečně korespondovala s hudební evolucí ve zbytku tělesa. V pomalém Andante střední části, jakémsi pseudoprovedení, se výborně ujal recitace pomalé kantilény hoboj, pod kterým se smyčce vnímavě přelévaly z jedné harmonie do druhé. Flétny jemně pak převzaly od hoboje jeho sólo, kterým pomalou střední část ukončily. V repríze se vyvedl nástup druhého tématu, především po stránce dynamické diferenciace, daleko lépe než v expozici, jako by se filharmonici daleko více uvolnili a nechali zvuk spadnout více do piana. Na konci zejména svítil zářivý zvuk žesťů nad celým orchestrem, nikoli však nepatřičně; zářil maestoso energico, z nástrojů sršela radost, kterou podporoval svou hrou i zbytek tělesa. Práce Jakuba Kleckera s orchestrem byla velmi precizní a nelze jí absolutně nic vytknout.

Ve druhém čísle koncertu se představil brněnský klavírista a pedagog Jan Jiraský v Klavírním koncertu č. 1 e moll op. 11 z roku 1830 velepopulárního skladatele Fryderyka Chopina. V dlouhé předehře dirigent Klecker pokračoval v hezké zvukové práci s ansámblem; například v místě, kde na sebe navazují flétna – klarinet – lesní rohy, zněl zvukový účin velmi promyšleně a tyto tři odlišné instrumenty vytvořily zvuk blízký jednomu. Nástup klavíru ve fortissimu mohl být klidně plnější, snad i ve větší dynamice či širším zvuku, aby se ve vší své síle dostal i do zadních řad sálu Besedního domu. Konec druhého dvaatřicetinového výjezdu zmenšeného septakordu v klavírním úvodu se patrně nevyvedl sólistovi úplně dle jeho představ, byla to však drobnost, která v žádném případě nezastínila pokračování koncertu. Klavírista Jiraský velice oduševněle vystihl charakter expozice, jež nehrál zbytečně pateticky, spíše naopak – s určitou naléhavostí. Lyriku si totiž nechával na později a také ji v pravý čas náležitě uplatnil. Lehká, brilantní technika sólistova svědčila o naprostém odstupu od jakéhokoliv napětí či tlaku.

V provedení 1. věty byl klavír velice příjemně doprovázen lesním rohem, zatímco Jan Jiraský zbytečně nezabředával do přecitlivělého sentimentu, který je v Chopinových skladbách pro mnohé interprety velikým nebezpečím. Lehké a hbité zůstaly ruce sólistovy i ve chvílích obtížných repetovaných akordů v agitatu, ve kterých však klavírista stále dbal na kultivovaný zvuk piana. Kromě lesního rohu sólistu excelentně zvukově podporovaly i ostatní nástroje v orchestru, které však dirigent Klecker držel neustále na uzdě, a tak klavír nikdy nepřehlušily, byť jen jediným tónem. Mimo to byla okouzlující i reciprocita pianisty s dirigentem, popřípadě orchestrem, kdy těleso bystře sledovalo sebemenší agogické změny v klavíru. Nejen brilantně zahraná, ale i rozumně vystavěná stretta klavíru ukončila pak první větu koncertu.

Smyčce velmi křehce zahájily druhou větu, leč těsně před nástupem klavíru byla slyšet drobná nejistota v lesních rozích. Teprve až s nástupem Jiraského ve druhé větě pochopil posluchač nepřehnané klavíristovo lyrické zanícení ve větě první, které si chytře střádal až do Larghetta části následující. Zcela kouzelný byl pak zvuk klavíru, který pod prsty sólistovými půvabně zvonil, jako kdyby byl ze skla. Navzdory stoupání do silnějších dynamik ráz a zvuk klavíru zůstával stále velmi noblesní. Vpravdě krásné melodie, zcela splňující estetický význam krásna, které Chopin poskládal ve druhé větě vedle sebe, budoval pianista velmi duchaplně a chytře, čemuž hodně pomáhala dynamická alchymie, kterou Jan Jiraský disponuje. Bohužel po výborné mezihře v klavíru ne zcela zaladily k tomuto nástroji lesní rohy.

Ve třetí větě pokračoval sólista v absolutně průzračné hře, která samozřejmě svědčila i o dokonale promyšlené práci pedálu. Sólo klarinetu mohlo být o jednu dynamiku výše, jeho upozadění ale spíše způsobily příliš hlasité smyčce. I ve třetí větě pokračovala výborná komunikace mezi oběma jednotkami – klavíristou a dirigentem/orchestrem. Navzdory své brilantní technice, nezakládá si naštěstí sólista pouze na ní, ale spíše ji bere jako nezbytnou součást kompozice, která však pro něj absolutně není dominantní; je to spíše prostředek ke skvělým zvukovým účinům, které si může dovolit. V této poslední části koncertu Jiraský syntetizuje lyriku i techniku – dvě složky, které nebyly jak v první, tak ani ve druhé větě ekvivalentní; ne, že by tam chyběly, ale klavírista vždy záměrně upozadil jednu složku na úkor druhé, aby pak je pak ve větě třetí uplatnil naplno obě. Na úplném konci už patrně sólistovi povolila koncentrace, a tak se při posledním výjezdu v E dur objevili jeden či dva sympatizanti, kteří však po takovém výkonu zanikli v hlubinách zapomnění.

Po přestávce uvedla Filharmonie Brno dlouho zapomenutou a nutno podotknout, že právem přehlíženou skladbu sedmnáctiletého Georgese Bizeta – Symfonii č. 1 C dur. Je sice obdivuhodné, jak sedmnáctiletý chlapec perfektně zvládl formu, nicméně jak by asi řekl Debussy, kdyby tuto kompozici někdy slyšel, Bizet by mohl „s Brahmsem a Čajkovským soutěžit o monopol nudy.“ I přes tuto nemilou skutečnost vytáhl pravděpodobně dirigent Klecker z této skladby naprosté maximum – v první větě například hezky odlišoval energické pasáže s kantilénami ve smyčcích. Lesní roh dvakrát za sebou výtečně zahrál své sólo, které následně stáhl do piana. Svou část také perfektně odvedla trubka, jejíž rázné a průbojné repetování tónu vyznělo bez sebemenšího zaváhání.

Nástup lesních rohů na začátku věty druhé byl, želbohu, poněkud nepřesný a nástroje se srovnaly až na čtvrtém akordu. Kantiléna druhé věty je založena primárně na hoboji, který hebkým zvukem spolu s chápavě vystavěnými frázemi přednášel své sólo. Na rozdíl od začátku věty, nátryly v lesních rozích při přerušení hobojového sóla vyzněly bez sebemenších pochyb. Lyrická místa ve smyčcích fungovala naprosto perfektně a s pizzicaty ve violách, violoncellech a kontrabasech i zvukově vyváženě, a to i ve chvíli, kdy primy a sekundy sílily v espressivu do vrcholu. Je až s podivem, s jakou lehkostí dokázal tak mladý skladatel zkomponovat fugatovou část druhé věty symfonie, ve které se na sebe vskutku velmi nenápadně nabalují další a další hlasy. Takový fakt samozřejmě svědčí i o promyšlené frazeologické výstavbě kompozice dirigentem Kleckerem. Ve třetí větě, ale v podstatě i ve zbytku symfonie, vypůjčil si mladý Bizet více než dost z první symfonie Ludwiga van Beethovena, jež je též ve stejné tónině.

Před Triem třetí věty vpadly do drobné melodie ve smyčcích snad až příliš brutálně lesní rohy. V Triu pak hezky zafungovala klarinetová melodie nad kvintami ve violoncellech, kterou po klarinetu přebírá hoboj. Jeho kantiléna, jež mohla být klidně hlasitější, lehce vykukovala zpoza rurálních kvint smyčců. V poslední, čtvrté větě, obtížné běhy v primech víceméně zařezávaly s flétnou, klarinetem, sekundy a violami, které se k nim na určitých místech přidávaly. Ve druhém tématu smyčců, se pak poněkud nejistě přidaly lesní rohy. Toto druhé téma však dobře vyznělo i ve dřevech. Ne každý dirigent by si dokázal poradit s touto symfonií, ze které Jakub Klecker vyždímal, co se dalo; zejména co se týká zvuku a také – a to především – výrazu. Je vidět, že se před orchestr postavil zkušený dirigent, který ze studentského cvičení stvořil poslouchatelnou sympatickou rošádu.

Hodnocení autora recenze: 90%

Sny o Francii
Dirigent: Jakub Klecker
Jan Jiraský (klavír)
Filharmonie Brno
1., 2. a 3. března 2017 Besední dům Brno
(psáno z koncertu 1. 3. 2017)

program:
Bohuslav Martinů: Předehra pro orchestr H 345
Fryderyk Chopin: Klavírní koncert č. 1 e moll op. 11
=přestávka=
Georges Bizet: Symfonie č. 1 C dur

www.filharmonie-brno.cz