Sny jsou od toho, abychom si je plnili sami

  1. 1
  2. 2
Miřenka Čechová je v současné době jednou z nejvýraznějších představitelek tanečního a fyzického divadla, působících jak v Čechách, tak v zahraničí. Jako performerka má na svém kontě téměř dvě desítky celovečerních představení. Mnohá z nich, většinou autorská, získala významná zahraniční ocenění. Co Miřenka aktuálně chystá? Jak žije? Nejen o tom jsme si s ní povídali.
Miřenka Čechová (foto archiv Miřenky Čechové)
Miřenka Čechová (foto archiv Miřenky Čechové)

 

Miřenko, jak ses před lety do Ameriky dostala? Bylo to v roce 2010, kdy ti bylo uděleno Fulbrightovo stipendium na univerzitě ve Washingtonu, pokud se nepletu, že? To není pro tanečnici úplně obvyklé. Jak jsi vlastně stipendium využila?

Úplně poprvé jsem vlastně v Americe byla ještě na konzervatoři, kdy jsem dostala stipendium na summer school baletní školy v Saint Louis v Missouri. Neuměla jsem skoro vůbec anglicky, nechápala, jak někde může být tak strašně vedro a vlhko a že hodina klasického tréninku může být naprostá pohoda a legrace. Fulbrightovo stipendium jsem dostala ve třetím ročníku doktorandských studií na Hudební fakultě Akademie múzických umění, kde jsem se zabývala režií fyzického a mimického divadla a na tom jsem vlastně postavila i svoji přihlášku. Vždycky mě strašně zajímal proces tvorby a to, jak je ovlivňován kulturním kontextem, v němž se umělec nachází. Ve Washingtonu na American University jsem jeden semestr učila právě takovou mou vlastní metodologii fyzického a mimického divadla. Ta do sebe zahrnula všechny ty zásadní zdroje, které mě osobně velmi zajímaly jako výchozí body: butó, Grotowski, Etienne Decroux, Chaplin, DV8. Kromě učení a vlastního výzkumu jsem také dostala angažmá v místním, jednom z mála fyzických divadel v Americe – Synetic Theater, kde jsem hrála v Shakespearově Králi Learovi Blázna. Taky jsem vedla workshopy, přednášela po dalších univerzitách v USA a hrála moje sólové představení Hlas Anny Frankové. Byl to skutečně totálně nabitý rok a myslím, že z mnoha věcí žiji dosud.

V současné chvíli žiješ v New Yorku a pracuješ jako programová ředitelka Českého centra. Jak jsi tam dlouho a jak ses vůbec k té práci dostala?

V tuhle chvíli jsem v pozici programové ředitelky českého Centra v New Yorku skončila. Potřebuji se zase opět začít věnovat sama sobě, čeká mě operace s meniskem, která nějaký ten týden zabere. Byla to skvělá zkušenost. Jsem hrdá na projekty, které se nám podařilo uskutečnit a na umělce, které jsme mohli do USA přivést a začlenit je do místní umělecké scény. Cítím, že v určitém ohledu zanechávám stopu, což je pro mě nesmírně důležité a také, že ty projekty, které nově vznikly, budou pokračovat i v následujících letech.

A plánuješ ještě nějakou dobu v USA zůstat?

Ano, až se mi koleno zahojí, vracím se do New Yorku. Dopisuju novou hru, mám několik přednášek a hraní po amerických univerzitách. A hlavně mě čekají setkávání a nové spolupráce na mých autorských projektech. Ameriku budu vždycky brát jako ten druhý, tajný domov, kam je třeba se vracet v momentech, kdy člověk propadá skepsi, zoufalství a takové té malé české zášti, aby ho to opět profackovalo a ukázalo mu, že svět se dá žít i jinak. Což ovšem neznamená, že se k Americe též kriticky nevymezuju anebo že si nevážím toho luxusu, především v nezávislé umělecké oblasti, který máme tady v Čechách.

Miřenka Čechová (foto archiv Miřenky Čechové)
Miřenka Čechová (foto archiv Miřenky Čechové)

Změnil nějak dlouhodobý pobyt v zahraničí tvé přemýšlení a náhled na svět? Zažilas v cizině třeba i kulturní šok?

Když jsem přijela na Fulbright, tak to rozhodně kulturní šok byl. Bydlela jsem v luxusním zapadákově ve Virginii a dojížděla denně dvě hodiny do DC na univerzitu. V metru jsem byla často jediná běloška, protože všechny ty noblesní paničky z předměstí jezdily auty, absolvovala jsem neuvěřitelně nudné dýchánky, kde si mě předhazovali jako raritu z východní Evropy a poslouchala nekonečně prázdné dialogy, které většinou končily tím, jak je Praha krásná a jak se sem všichni chystají na dovolenou. Já si ale myslím, že je důležité zažívat i to, co je nám nepříjemné, právě proto, aby se k tomu člověk mohl vymezit a reagovat na to ve své tvorbě. Protože každé vnitřní utrpení je vlastně novým zdrojem k uměleckému dílu.

Deník The Washington Post zařadil po nedávné premiéře v DC představení FAiTH mezi tři nejvýstižnější introspekce do života primabalerín. Takže další zahraniční úspěch na tvém kontě. Lidé v Čechách o nich moc neví, viď?

No, to je právě ten druhý svět, v němž může člověk žít paralelní život. Vlastně mě to moc baví. Myslím, že představení FAiTH dobře zarezonovalo. Washington Post mi k němu uspořádal panelovou diskusi, na niž pozval zajímavé lidi, kteří zodpovídají za kulturní politiku USA. Tam jsem se setkala například s Amy Fitterer, výkonnou ředitelkou Dance USA, což je taková zastřešující organizace pro taneční umění v Americe, která obhajuje tanec před kongresem a snaží se mu vydobýt silnější pozici. Právě díky představení FAiTH, k němuž jsem udělala takový dokument zpovídající bývalé baletky, které se už baletu nevěnují, jsme se bavili o tématech jako inkluze, druhá kariéra, nutnosti reflektovat v tanci současné problémy, nebát se být politický, využít tanec ve všeobecném vzdělávání a tak dále. Tyhle inspirativní podněty bych ráda předávala dál i v Čechách. To ostatní, jako například kolik má člověk na kontě cen anebo zahraničních recenzí, není tak důležité.

Miřenka Čechová (foto archiv Miřenky Čechové)
Miřenka Čechová (foto archiv Miřenky Čechové)

Doposud jsi vytvořila a realizovala celou řadu představení. Je možné nalézt ve tvé tvorbě nějaký jednotící prvek, nějaké pojítko?

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář