Současné Hodiny minulosti

  1. 1
  2. 2

Brno Contemporary Orchestra hraje fér. Nechám tuto větu stát na začátku, tak jako nad každým večerem s tímto tělesem visí zastřešující název, který nechává mysl postupně se rozbíhat a zpětně se za ním otáčet a kontrolovat jeho správnost. Zlým jazykům by se snad zachtělo mluvit o klišé v rámci opakovaného naplňování předem daného tématu, ale bylo by chybou nechat se ovládnout právě tímto uvažováním. Žádná nabubřelost, ani špetka zbytečné okázalosti nechávají tak vyniknout řemeslu, které vytepává a naplňuje titulní písmena v programu. V pořadí třetím abonentním koncertem Brno Contemporary Orchestra byly Hodiny minulosti. Rozběhnuvší mysl zde koordinuje dirigent Pavel Šnajdr, který hodinám minulosti přisuzuje pevné sepětí s lidským nitrem, které jako rozlehlý prostor může hostit různé dávné démony – kostlivce (de)formující naši současnost, či naopak smířlivou polohu odevzdanosti.Nezodpovězená otázka Charlese Ivese z roku 1908 svým názvem tak organicky zapadá do myšlenkového toku večera. Obsahově zde stojí na jeho hrotu velmi oprávněně. Studie kontrastů, kosmické drama, vrstevnatá koláž, jedno z nejznámějších děl tohoto amerického autora.

Začátek samotné skladby patří Tichu druidů, kteří ve svém smyčcovém zhmotnění křehce až třepotavě rozprostírají svůj nehybný svět, který „neví, nevidí a neslyší nic“. Nevidí je na oplátku ani publikum, jejich táhlé hlazení zní andělsky shora, z balkónu Besedního domu. Oproti této části stojí trubka hrubě prorážející představené klidné tahy svým sedmičetným opakováním Věčné otázky existence. Po chvíli se připojuje i dechová část agresivně se dožadující Odpovědi. Vzniká tak báječná koláž tří řečí, v podstatě monologů, které se nikde neprotnou. Prostorový efekt podtrhává tuto skutečnost a není třeba ani tolika fantazie, aby recipientům přicházely tyto zvuky do uší zcela odděleně. Druidové z balkónu zde zaujímají polohu, která jako by nepatřila nebo nechtěla patřit do jakéhokoli pohybu mezi minulostí a současností. Nevím, zdali záměrem byl tento pohyb snad až příliš křehčený, ovšem v kontrastu oproti pulzující honbě za Odpovědí tato skutečnost nestála proti vlastnímu charakteru. Dle Ivese samotná otázka je zajímavější než odpověď, protože umožňuje vznik tvořivé nesmírnosti. Bezmála šestiminutová skladba tak na počátku večera stanula jako výborný klíč k odemčení uzavřené hlavy.Obecenstvo poprvé vítá dirigenta Pavla Šnajdra a celý Brno Contemporary Orchestra, který sestoupil ze svých předešlých pozic ke skladbě Mythos německého skladatele Yorka Höllera. Zvuk se opět ozývá „bez obrazu.“ Tentokrát se publikum marně obrací k balkonovým výšinám, jelikož úvodní část této „zvukové básně“ patří elektronice a rozprostřeným reproduktorům. Do této bublající hluboké plochy se poté začíná postupně a velmi organicky nořit i smyčcová část následována celým orchestrem. Zhutňujícímu zvuku zpočátku velmi škodí drnčící mikrofon, který je ovšem zanedlouho přehlušen či vstřebán prudkými střídáními napětí. Střídáním v podobě přerodů z liknavě pulzujících ploch až do mohutné klastrové vřavy tvořilo velmi energickou až příběhovou linii.Živý zvuk a záznamová složka zde postupně vystřídaly mnoho vzájemných pozic. Střídavě se vynořovaly a zanořovaly, schovávaly se jedna za druhou (či před druhou), snad někdy jen na úkor reprodukovanému záznamu, který proti burácivému a rozhodnému tahu Brno Contemporary Orchestra měl ve fortissimových částích jen malou šanci. Jako vtipná satisfakce v dalším okamžiku vyzněl moment, kdy orchestr zamrzá na utichajícím souzvuku, oproti čemuž se z reproduktorů vyline živý orchestrální pohyb. Po tomto krátkém významovém zamyšlení se ovšem role zpět divoce vykrystalizují. Tentokrát jasně proti sobě. Nastává opravdová bitva. Ta končí snad smírem, bez odpovědi, vzdalující se do ticha.Přestávka po téměř půlhodině programu přišla k mému vlastnímu udivení velmi vhod. Druhá půle večera se nese ve změně polohy, která v rámci skladby Broniuse Kutavičiuse jako by smrskla soustředěnost na menší, chcete-li časové úseky. Ty pak řazeny za sebou byly přednášeny střídajícími se částmi orchestru. Analyticky zdánlivě jednoduše uchopitelná sazba ovšem musela vždy počítat s něčím momentálně neznějícím, ale stále provázaně přítomným. Hodiny minulosti II z roku 1988 jsou totiž velmi reprezentativní skladbou tohoto litevského skladatele, jež bývá často řazen k minimalismu. Jeho tvůrčí přístup je ovšem západní tradicí minimalismu ovlivněn jen zčásti. Důležitou a zásadní roli zde hraje pouto s tradicí či tradicemi, ať už litevského folkloru či starodávné mystiky. Ve Kutavičiusově skladbě tak nic nestojí jen samo o sobě. Důležitý je zde i původ jednotlivých materiálových jednotek, stejně jako celistvý architektonický plán skladby. Bylo pro mne velmi zásadní, že tyto načtené informace byly z podání Brno Contemporary Orchestra vlastně zcela evidentní. Čím bylo dílo jednodušší na první poslech, tím víc vtahovalo posluchače dovnitř sebe. A pokud se posluchač dobře věnoval své recipientské práci, byl mu v obou částech skladby umožněn jakýsi pohled zevnitř znějícího duchovního prostoru.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Hodiny minulosti - Brno Contemporary Orchestra (Brno 3.2.2015)

[Total: 2    Average: 3/5]

Související články


Napsat komentář