Současný tanec pro všechny generace: s grácií a bez podbízení

Svět dětské fantazie očima choreografky současného tance a tanečního divadla, to je inscenace Dark Horse z dílny Lenky Vagnerové. Ačkoli premiéru měla již v roce 2012, v Praze byla poprvé uvedena až v těchto dnech. Vznikla pro švédský taneční soubor Norrdans a je prezentovaná jako inscenace určená především pro dětské či mladé publikum. Na své si v ní však přijde i dospělejší divák, protože nejde o čistě edukativní projekt, ani se nesnaží o záměrnou dětinskost v touze zavděčit se publiku. Vychází spíše z určité vnitřní mladosti, otevřenosti, dnešním populárním žargonem bychom možná řekli, že je dílem vnitřního dítěte a že je také oslovuje v každém, komu se ho nepodařilo definitivně umlčet.

Sólo je ušito doslova na tělo tanečnici Fanny Barrouquére, na tělo pružné, vláčné a tvárné. A na tvář, jež dokáže vykouzlit nevinný úsměv, úžas i prostou dětskou potměšilost, která také v každém človíčku vyrůstá docela brzy. Inscenace vystačí s jednoduchými scénickými prostředky. Světelný design změnou barvy světla mění náladu a vzájemným kontra svícením bočních reflektorů dokáže udělat třeba iluzi členitého pobřeží či toulky po louce. Jako skrýš i místo vhodné pro tajný převlek poslouží velká umělohmotná nádoba vzhledu popelnice.

A kromě vlastního kostýmu, který se mění z civilního a domácího po finále v černé šaty s předlouhou vlečkou, nepotřebuje skoro žádné rekvizity, kromě hadrových ptáků, které tanečnice zkoumá v jejich letu a truchlí nad nimi v jejich pádu.

Inscenace má pozvolný rozjezd a na dynamice přidává po částech. První část je vlastně tak trochu úvodem do práce se zemí, s pády a převaly, v nichž tanečnice dociluje stále větší rychlosti, jen tak mimochodem občas propluje přes ecarté a zužitkovává veškerou energii, která jako sinusoida stoupá a klesá. Její tanec je průzkumem okolí. Prostředí můžeme hádat podle zvuku, například z konkrétní nahrávky ptačích hlasů, znějí trochu jako krkavci, ale spíše jako vodní ptáci a evokují představu přímořské krajiny, pobřeží. Ruce tanečnice se mění v křídla a sleduje jejich let. Pro dospělého možná banální, ale mějme na paměti, že tady jde také o specifické publikum, jemuž inscenace především ukazuje, co vše se dá tancem vyjádřit, ztvárnit. Ať je to let ptáka nebo hra s imaginárním míčem, v tomto kontextu především ukazuje možnosti pohybového umění.

Fanny Barrouquére prochází stavy radosti a opojení, stejně jako smutku, výborně hraje v každé poloze i při nečekané interakci s diváky. Celá inscenace má laskavý a humorný podtext, šibalské pohledy vrhané do publika stále vzbuzují smích. Pohybová nadsázka vévodí většině výjevů, převládají pasáže s jasně čitelným obsahem, jemuž divák porozumí, ačkoli mu není servírován formou pantomimy. Prostor pro fantazii zůstává po celou dobu. Dětského diváka jistě inscenace a interpretka, jejíž oči jsou téměř všudypřítomné, jistě pohltí. Dospělý divák si spíš než dítě vědomě všimne toho, kolik různých pohybových principů stačila choreografka na jevišti ukázat, ať už jde o izolovaný pohyb, střídání napětí a uvolnění, nejrůznější švihy a kruhové odstředivé pohyby, kdy si tanec pohrává s fyzikálními zákony, ale ve svůj prospěch. Občas upomíná na Lenčiny taneční workshopy, její oblíbené vazby. Opravdu budí chuť k pohybu, ovšem i proto, že v podání interpretky působí skutečně lehce a půvabně.

Když v závěru tanečnice odloží pohodlný oděv a objeví se v černé róbě za zvuků folkové písničky (v koláži se objevilo mnoho různých žánrů a také ke konkrétním zvukům se její autor Ivan Acher pravidelně vrací), působí jako kněžka nebo bohyně. V inscenaci se skrývá obraz dospívání nebo přinejmenším obrození, získání síly či transformace. Hrdinka se v závěru stává z člověka poznávajícího člověkem tvořícím. Či lehce ničícím, ale i destrukce je druhem tvorby. Hra s kostýmem probouzí další imaginaci, tanečnice vlastně předvádí, jak snadno lze vykouzlit vodní hladinu nebo jakýkoli fantastický povrch.

Dítě snadno přistupuje na iluzi, ale to i divák na představení: i ten se musí stávat dítětem a přistupovat na existenci odlišné reality. V hledišti není věkových rozdílů, alespoň co do principu zapojení představivosti. Některé prvky, které by v jiné inscenaci mohly působit samoúčelně nebo lehce triviálně, mají zde své právoplatné místo. Skutečně může sloužit jako důkladné seznámení se současným tancem, aniž by zbytečně podceňovala mladšího diváka. A to se cení.

Hodnocení autorky recenze: 100%

Dark Horse
Koncept a choreografie: Lenka Vagnerová
Hudba: Ivan Acher
Kostýmy: Jasminda Asplund Blanco
Světelný design: Fredrik Zetterberg / Michal Kříž
Norrdans
Světová premiéra 16. září 2012 Murberget Länsmuseet Västernorrland
Pražská premiéra 4. února 2016 Studio ALTA Praha

Tančí – Fanny Barrouquére

www.altart.cz