Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě
Je jen málo toho, co v člověku zanechává jen těžko popsatelný, zcela jedinečný pocit. Magická a čarokrásná Wagnerova hudba k Prstenu tím je. Nezapomenu na svoje první setkání s Götterdämerungem před více než patnácti lety ve Vídeňské státní opeře. Ještě dlouho do noci mně zněl v hlavě zvuk všech leitmotivů a po několik dní se mi do mysli vracely magické ozvuky závěrečné apoteózy, kdy se za zániku světa bohů rodí svět nový – svět čistý. Ani včera po zhlédnutém přenosu jsem nemohl dlouho usnout. Na mysl se mi ale nevracela hudba rodícího se nového rána, jež je závěrem celého cyklu. V myšlenkách mě trápilo třeba neklidné pokyvování hlavy na plechovém krku Brünnhildina koně Grana, na jehož hřbetě se nešťastná valkýra včera večer vrhla do plamenů za Siegfriedem. 
Spíše než silný a nervy v celém těle rozechvívající zážitek z exhaltické a až nadpozemsky krásné hudby jsem si z tohoto večer odnesl další potvrzení toho, o čem jsem přesvědčen již drahnou řádku let. A sice jak jiná je inscenační praxe divadel v Novém světě a jak může inscenace, kterou jsme včera večer měli možnost v kinech zhlédnout, odsouvat operní režii na severoamerickém kontinentě nad čím dál tím více se vzdalující okraj propasti, která se v této oblasti rozevírá mezi Evropou a USA. O tom, že přenos dozajista zprostředkovával zážitek Wagnerova Ringu tisícům lidí vůbec poprvé, ani nehovořím. Najdou ale tito lidé potom, co měli možnost vidět tuto spektakulární produkci z Metropolitní, ještě odvahu se seznámit s jiným z Wagnerových operních děl? Pomohla jim režie Roberta Lepage k nalezení cesty k Wagnerovi a jeho hudbě? Zažehla v nich to neodbytné nutkání slyšet a vidět Wagnerův Prsten znovu? Asi jen těžko.
Severská sága o zlatu, z něhož byl ukován prsten, jehož majitel má neomezenou moc nad bohy i lidmi, je známá ještě z dob před Vikingy. V různých obměnách a s různým počtem i typy vystupujících bohů se v severských zemích tradovala i po příchodu vojsk Říše římské a evangelizaci celé severní Evropy. Vlastně v podobě tradice Trollů a skřetů je v mnoha zemích na severu přítomná dodnes. O tom, jak životaschopná legenda může být, nás přesvědčil i John Ronald Reuel Tolkien, jehož románová sága Lord of the Ring byla až do příchodu Joan Rowlingové a jejího Harryho Pottera nejvydávanější románovou sérií na světě. I Harry Potter, stejně tak jako Hobbité v Tolkienovi, bojuje se zlem a zlato je oním kovem, který toto zlo přináší. Legenda v mnoha podobách tedy žije stále. Žije zejména proto, že je příběhem, který je již po celá tisíciletí nosným tématem všech civilizací. Je příběhem o morálce. O morálce jednotlivce, společenství několika lidí si blízkých a koneckonců o morálce společnosti jako takové. Příběh prstenu v mnoha podobách toto silné memento nese stále. Ať již je projekce morálních zásad vetkána do příběhu Půlčíka – Hobbita nebo čarodějnického učně Harryho Pottera a jeho věrných. Případně do spletitého společenství, v němž hlavní roli hraje nesmrtelný hrdina Siegfried. Ostatně reálie nehrají roli, síla příběhu je v něčem zcela jiném. Pamatuji se, jak spolu se mnou po projekci jednoho z dílů zfilmované Tolkienovy ságy Pán Prstenů odcházel po skončení domů otec spolu se svými dvěma malými dětmi. Děti vzlykaly a slzy v očích měl i jejich dospělý otec. Zažívám také, jak po doznění posledních tónů závěrečné apoteózy Götterdämmerungu diváci v hledišti ještě několik dlouhých minut sedí, než se rozezní potlesk. Pak jen pomalu, soustředěně a každý zahleděn do svých myšlenek a pocitů odcházejí. V tom je síla příběhu, který nás v jakékoliv podobě navrací zpět k přemítání o morálce světa a hledání našeho vlastního smyslu bytí. V případě Wagnerovy hudby je toto přemýšlení posíleno o silné emoce, které vyvolává překrásná a mistrovsky zkomponovaná hudba.
Pro toto všechno, co jsem uvedl výše, nenavštěvuji jednotlivé díly Wagnerova cyklu s žádnými očekáváními. Hudbu i obraz jednotlivých dílů na sebe nechávám působit zcela spontánně a volně, bez vzájemné provázanosti. Totéž jsem učinil i v případě Lepageova Ringu z Met. Jestliže přiznaným atributem inscenace tohoto Ringu měla být prostřednictvím superdrahé a supermoderní technologie, představované systémem otočných lamel, podnícená fantazie a obrazotvornost diváků – akceptoval jsem ji. Akceptoval jsem i dva oddělené světy – barevný svět vizuálních efektů odehrávající se „na lamelách“ a svět tradiční, odehrávající se na proscéniu v tradičních stylizovaných kostýmech a převážně bez dalších dekorací. Až do Soumraku bohů. V něm se najednou hrdina objeví na loďce podobné benátské gondole, na které veze i veskrze plechového, nepovedenou klempířskou práci připomínajícího věrného oře. Posléze se v paláci krále Gibichů Gunthera objeví sádrové sochy tří bohů včetně Wotana, které se v okamžiku, kdy Valhalla vzplane, trapně drolí a padají. Na plechového oře si sedá i Brünnhilda a vrhá se do hranice pečlivě předtím navršené (kašírované polínko po polínku) přihlížejícími. Koník přitom stále rozverně pokyvuje hlavou na odpruženém krku. 
Ano, tyto rekvizity a také fakt, že Soumrak mající ve druhém i třetím dějství mnoho dlouhých hudebních scén, jejichž psychologický účinek není nutné zesilovat stále dokola se otáčejícími a různě naklápěnými i abstraktními obrazci nasvícenými lamelami, udělaly z Lepageovy produkce něco zcela obyčejného, spíše jakousi taškařici. Dokonce se mi chce říci, že režisérovo pojetí Soumraku připomínalo spíše cirkus nebo varieté. Drahá high-tech část produkce tváří v tvář kostýmům i rekvizitám vyznění díla vlastně zadusila.
A dusila i hudbu. Nejmarkantněji patrné to bylo na smutečním pochodu. Při jehož tónech lidé většinou ani nedýchají, často vstávají, drží se za ruce. Tak silný emotivní náboj tato část partitury přináší. I já jsem na ni čekal netrpělivě. Až do chvíle, než jsem spatřil vycpanou srnu a labuť s krkem visícím z proutěného košíku a než jsem viděl, jak statisté stěží převalují Siegfriedovo bezvládné tělo na improvizovaná nosítka. Pak jsem si poprvé v životě přál, aby tato scéna byla co nejrychleji u konce. A mimoděk si také vzpomněl, jak silná může být, když třeba jen tušíte, že za zataženým černým flórem hrdinu berou na ramena a důstojným a houpavým krokem za zvuku překrásné hudby odnášejí – viz letitá inscenace Ringu z Vídeňské státní opeře, která se hrála před tou nynější. Ano, ani tyto nejsilnější hudební okamžiky celého díla Fabio Luisi nedokázal svými překvapivě neotřelými a svižnými tempy v partituře pro posluchače zachránit. Možná i proto, že na rozdíl od matadora Jamese Levina nekladl takový důraz na vokální sílu leitmotivů. I přesto bylo hudební nastudování tím nejlepším na tomto Götterdämmerungu. Dalším skvostem byla Waltraud Meier jako Waltrauta. Kdo jí či ostatní protagonisty měl možnost slyšet naživo, ten ví, že zvukařská magie – nejen u ní – i v tomto přenosu sehrála opět významnou roli (Gunther v podání Iaina Petersona byl nahalen takovými hloubkami, že v přestávce přenosu při rozhovoru působil jeho hlas právě s vytaženými hloubkami při běžné mluvě až směšně). Waltraud Meyer ukázala, že i třicet let wagnerovského zpívání může posílit a zvěrohodnit nejen pěvecký projev, ale také herectví. Její part byl vrcholem, na který se po pěvecké ani herecké stránce nedá zapomenout. A zejména pro svoji hereckou přesvědčivost se stal tím nejlepším, co tento večer přinesl. 
Bohužel výkon Waltraud Meyer také odhalil herecké slabiny Deborah Voigt, která působila ve scéně na Brünnhildině skále, kdy se obě představitelky spolu setkávají a Waltrauta Brünnhildu prosí, aby se zbavila prstenu, bezradným dojmem. Chvílemi to skoro vypadalo, jako když Voigt ani neví, o čem zpívá. Co se týče Brünnhildy, ta svoji prestiž zachránila pro mne už skoro na poslední chvíli. Voigt nevládne ve výškách příliš zvonivým ani průrazným sopránem, ani se nemůže pochlubit skvostnými a znělými hloubkami. Part, který má v Soumraku bohů, je však náročný zejména svojí délkou a rozsahem. Proto si troufám tvrdit, že její po celou dobu sice jistá, ale nevýrazná Brünnhilda ukázala co v ní je až v posledních minutách přetěžkého zpívání. Inscenátorsky trapná chvilka zapalování hranice a nasedání na plechového koně, který se s pokyvováním hlavou pomalu sune do ohně skoro jako v nějakém komiksu, byla vyvážena vzepjatým pěveckým výkonem, ve kterém Voigt potvrdila, že na Brünnhildu má. Zpívala ocelově zvonivým hlasem s razancí, ale i s žalem zlomené ženy. 
Hlavním hrdinou závěrečného dílu ságy je Siegfried. Náročnost jeho partu oproti tomu v předchozím dílu Prstenu se zdá být přece jen o něco nižší. Zato je v Soumraku ale kladen větší důraz na přerod psychologie jeho postavy. Z prosťáčka se stává muž, kterého obelhali a využili pro svůj prospěch. Tento psychologický posun nebyl z jinak jisté interpretace partu, tak jak jej předvedl Jay Hunter Morris, vlastně vůbec patrný. A tak i přesto, že vzhledem a postavou splňuje požadavky na hrdinu a part odzpívá technicky velmi dobře, bude muset zapracovat na výrazové stránce pojetí role. To ostatně platí i o Gutruně v podání Wendy Bryn Harmer. Naopak pochvalu za pěvecké ztvárnění i dramatické pojetí role si zaslouží Gunther Iaina Petersona i Hagen Hanse-Petera Königa (a to i přesto, že také posledně jmenovaného zvukaři přenosu opatřili nerealistickými, až přespříliš znělými hloubkami). Oba dva pánové evidentně věděli, co zpívají a hrají.
Pro ty, kteří chtějí magickou sílu Wagnerova Prstenu pochopit v celé jeho mnohovrstevnatosti a barvitosti, kteří příběh o morálce a hodnotách lidství nepotřebují „dobarvovat“ vodou Rýna, zurčící mezi kameny, a také dcerami Rýna koketně a úhledně skákajícími do ní šipky, kteří ani nepotřebují plechového koníka Grana, aby dokázali vstřebat sílu hudby, pro ty doporučuji slovy realizátorů přenosů jediné: přidat třeba jen několik málo stokorun a zakoupit vstupenku na živé představení Wagnerova Ringu v Mnichově, Drážďanech nebo třeba ve Vídni. Prostě navštívit „your local opera company“. Jedině tak lze na vlastní kůži zažít ten opojný pocit, který tato hudba přináší. Jedině tak lze poznat Wagnera a chtít se k němu vracet.
Richard Wagner:
Götterdämmerung
(Der Ring des Nibelungen)
Dirigent: Fabio Luisi
Režie: Robert Lepage
Asistent režie: Neilson Vignola
Scéna: Carl Fillion
Kostýmy: François St-Aubin
Světla: Etienne Boucher
Video: Lionel Arnould
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Hornové sólo: Erik Ralske
Premiéra 27.ledna 2012 Metropolitan Opera New York
Live Met in HD 11.2.2012
Brünnhilde – Deborah Voigt
Siegfried – Jay Hunter Morris
Gunther – Iain Paterson
Gutrune – Wendy Bryn Harmer
Hagen – Hans-Peter König
Waltraute – Waltraud Meier
Alberich – Eric Owens
First Norn – Maria Radner
Second Norn – Elizabeth Bishop
Third Norn – Heidi Melton
Woglinde – Erin Morley
Wellgunde – Jennifer Johnson Cano
Flosshilde – Tamara Mumford
Vaše hodnocení této inscenace:
Související články
- Operní panorama Heleny Havlíkové (61)
- Operní panorama Heleny Havlíkové (72)
- Další sezona přenosů z Met skončila Traviatou z druhé ruky. Co dál?
Komentáře: 56
Napsat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni:Před prvním přidáním svého komentáře se musíte zaregistrovat:
25. května 1917 se narodil italský tenorista Franco BONISOLLI (+30.10.2003)
- J. Charypar: Útěk novinářských posluchačů už před skladbou je prostě ostuda. Pochybuji, že většina z nich projevila...
- mlady posluchac: Já bych sílu médií, které spoluutváří obecné povědomí rozhodně nepodceňoval. Před Mahlerem, který si...
- vittorio: Pana Přibyla jsme slyšeli v Daliborovi živě několikrát,byl úžasný takový spinto tenor se dnes tady živě už...
- Martin Kovar: „vážná hudba, balet a opera jsou žánry označované za snobské, menšinové“ Klasická hudba...
- erwin: Jen pro přesnost, neboť se obávám jisté dezinterpretace mnou zmíněného – Moji barbaři nebyli míněni...
- Viktor: A to jsem ještě zapomněl na tu diskutovanou sekeru. Škoda, že se Rocc nenechal inspirovat jedním ze slavných...
- Viktor: Tohle já beru. Problém je v tom, že když někdo prohlásí něco, co neodpovídá skutečnosti, výsledek je sice...
- Boris Klepal: Mně skutečně nevadí, že si někdo myslí něco jiného, ale měl by argumentovat a ne překrucovat fakta, pro...
- Tom: Je zvláštní, jak hodně funguje u prostého čtení textu projekce vlastního očekávání a vkládání významů, které v...
- Tom: Víte co, já myslím, že p. Klepal to nenapsal zle, prostě že by to stálo za podrobnější rozbor, možná trochu...
Kauza FOK: Otevřený dopis primátorovi Svobodovi
Otevřený dopis panu Bohuslavu Svobodovi, primátorovi hlavního města Prahy Vážený pane primátore, s obavami...
VíceEdita Gruberová znovu na Pražském jaru
Jiří Bělohlávek převzal Řád britského impéria
Ke změnám na Ministerstvu kultury
Přijde nová neřízená střela?
Tvrzení pana Brázy, o „vzdalující se propasti, která se otevírá mezi Evropou a USA,“ a to především stran režie, nemá žádnou oporu ve faktech. Z jedenácti inscenací, které byly letos zařazeny do HD vysílání, děvět je v režii evropských režisérů. A navíc některé v koprodukcích s předními evropskými domy! Lepage je sice Kanad’an, ale francouzský. A Montreal je kulturně blíže Paříži než New Yorku, a Lepage slavil své největší úspěchy právě tam. Popularita HD vysílaní třeba v Něměcku (150 divadel, 3 v Berlíně) je založena právě na tom, že mnozí konzervativní operní divaci odmítají svévolnou dominaci režiséra a dávají přednost Met právě proto, že na prvním plánu je hudba.
žel ani hudební nastudování tentokrát nenahradilo tu trapnost režie.
Přidám se: Režijně nejhorší z celého Ringu z Met i nejhorší snad ze všech Soumraků, které jsem měl možnost vidět ať už živě nebo ze záznamu. Lepage zničil požitek z hudby.
I kdyby ho pozlatili, z Wagnera mám jenom kopřivku…
zase tak trapná mi ta režie nepřišla. třeba jsem se líp soustředila. třeba mi něco uniklo.
pripajam sa: rezia hrozna. od jedneho dielu k druhemu horsia. resp. mozno na zaciatku som bol este plny ocakavania. ale na to, ze ide o super drahu scenografiu, vyhodene peniaze. zurciaca vodicka sa da premietat aj na lacnejsiu scenu
připadalo mi, že Leppageho režie v Soumraku bohů svoji ubohostí a bezradností předčila vysoce předchozí díly. Takováto režie Ringu je v dnešní době v Evropě již neakceptovatelná. Režísér se plně oddal technickým možnostem sceny a nechal přitom interprety dělat obvyklá operácká gesta jako se dělala před 30 let.
Důvodů, proč se v USA inscenátorství ubírá tímto směrem a vzdaluje se Evropě, je mnoho. To, co vidíme v Met je vlastně ještě progresivní v porovnání s tím, jaká režijní a inscenátorská veteš se nabízí jen o budovu vedle v New York City Opera nebo v Los Angeles, Chicagu, Seattlu, Miami, Dallasu… Předně podíváte-li se na americké současné výtvarné umění, bude vám z něho nanic. Řeknete si: To je kýč non plus ultra. Takto je to i se scénickým výtvarnictvím a režiemi oper v USA. Ani evropský renomovaný režisér tam nemůže jít za svobodou svého tvůrčího ducha. neboť vkus američanů je prostě „jiný“ a tlak sponzorů a všelijakých donátorů z řad bohatých dědiček, jejichž společenská prestiž roste s tím, čím více peněz do americké kýčovité inscenace nasype, také. Takže chvalme si to, co v Evropě zbývá ze špičkového operního inscenátorství například v Mnichově, Na Vídeňce, v Barceloně, Berlíně a občas i v Paříži. Neboť to, jak se financuje opera v Evropě, byť s problémy, nese insecanátorskou svobodu. Nechci se dožít toho, aby nějaká frau Münchener zaplatila v Mnichově novou inscenaci Ringu a já musel shlédnout, to co včera z Met. A propose: Mnichov nabízí nové nastudování. Kdo Ring má rád, ať vyrazí tam.
Mně Soumrak nepřišel nijak děsivý. Nošení vycpané zvěře při smutečním pochodu sice bylo nešťastné, plechový kůň i pukající sochy tam být nemusely, ale mně nijak zvlášť nevadily. Naopak celkově se mi pojetí R. Lepage s využiím „stroje“ a 3D projekcí velmi líbilo. Pravda, jsem jen běžný operní divák bez hudebního či uměleckého vzdělání a tak opravdu neřeším, jestli je režijní přístup novátorský či zastaralý,evropský či americký, zda jsou v inscenaci nějaká operácká gesta a pod. Prostě na sebe nechávám inscenaci působit jako celek, za základ považuji hudební nastudování a zpěv a pak hodnotím, jestli mi k tomu a v neposlední řadě k ději (resp. libretu) pasuje i vizuální stránka. No a zde mi to dohromady šlo dobře. Za kýč tuto inscenaci rozhodně nepovažuji (ono je ostatně velmi diskutabilní,co kýč je a co není. I barvotiskový obrázek jelena může být povýšen na umění…).
Pane Khaile Jane,
Metropolitní Ring je typická high-tech produkce Lepage a jeho kmenového scénografa Carla Filliona. Jestli se Vám to nelíbí, tak by se Vám nelíbily i jeho evropské produkce. Ale že by on a ostatní evropští režiséři, hostující v Met, byli nějak nuceni přizpůsobit svůj styl americkému (=méněcennému) vkusu, je naprostý nesmysl. A koprodukce s evropskými operami se stává stále více normou než výjimkou. Newyorská kritika přijala Lepageův Ring dost odmítavě. Rozhodně odmítavěji než předchozí recenzenti tohoto blogu. Podle Vašich měřítek by to asi mělo být opačně. Eurošovinismus je stejně zcestný jako eurotrashismus.
Zajímavá debata. Posledni hrůzu, kterou jsem měl možnost naživo zhlédnout byla Pucciniho Vlaštovka v NYCO. Představeni jak z dob Antonína Zápotockého :-). Bohužel nás za týden čeká v přenosech Verdi, který je dobře 30 let stary a bude velmi podobný tomu, co předvedl Lepage. Proč asi? Neboli vážení debateri, nebuďte pokrytecti a nesudte (spíše však neodsuzujte) jiné diskutéry, kteří mají pravdu (pan Khail). Ostatne i vám, kteří jste Ring nikdy na živo neviděli přišlo mnoho z užité scénografie poněkud podivné (plechový kůň, mrtvá zvěř), takže na nazoru recenzentů asi opravdu něco bude :-).
„Bohužel nás čeká Verdi“ – proč? Pokud nemáte ráda Verdiho, nebo se Vám nelíbí Ernani, tak do kina nechoďte. Jednoduchá pomoc. Inscenace je opravdu letitá a velmi tradiční, ale proto bych ji neodsuzoval. Srovnání s Lepageovým přístupem je mimo, inscenace Ernaniho rozhodně není high-tech a alespoň je jednotná, byť staromódní. Hlavní nicméně bude hudební nastudování, a to by snad, vzhledem k obsazení, být problém neměl. Já osobně se na Ernaniho těším.
To nebyl povzdech nad Verdim, Ernani je zapomenutý raný skvost. To byl povzdech nad podobou inscenace (pro zájemce vyšla na DVD), která je přes 30 let stará. Ale opravdu není high-tech, to máte pravdu. Ovšem ani Lepageův Ring high-tech nebyl… Nebo ten koník a mrtvá srna či drak je high-tech :-) :-)
Musím pana recenzenta uklidnit, minimálně ve mně inscenace zažehla nutkání vidět další Wagnery. Přenosy Prstenu z MET byly moje první setkání s Wagnerem, kterého jsem se do té doby „bála“. Nakonec se mi vše hrozně líbilo, především tedy hudba, ale i provedení. Byla jsem unešena tím, že prostřednictvím oněch lamel bylo možné vytvořit les, řeku, chatrč, podzemí, palác a spoustu dalšího. Vadil mi jen minule ten drak. Lituji všechny, kdo na přenosy chodí a pak se jim to nelíbí. S tím já problém nemám :).
Já zase lituji všechny, kterým takovéhle večery v kinech przní vkus. Nelze zatracovat a odsuzovat vše z Metropolitní opery, ale tohle bylo dost děsuplné.
Naprosto souhlasím. I pro mne to bylo první setkání s Wagnerem a další si uniknout nenechám. Já se bavila. A dobře.
Až budu mít pochybnosti o svém vkusu, tak se na Vás určitě obrátím, abyste mi s tím pomohl. Možná byste měl na sebe poslat kontakt do MET, aby ti chudáci, co tam neumějí dělat pořádně svoje řemeslo, aby to s vámi mohli příště konzultovat, než zase uvedou nějakou tu hrůzu, a to ještě v přímém přenosu do celého světa.
Už tam svojí adresu posílám taky :-) Mám dojem milá Lenko, že zatím nás je víc, komu se režie a výprava moc nelíbila. Ponechte nám právo na takový názor a vy si nechte ten svůj, včetně vaší lítosti :-))
I já zajisté pana recenzenta potěším – tato „metropolitní“ inscenace Ringu byla mým prvním setkáním s tímto velkolepým dílem a nikterak mne od díla samotného i jeho autora neodradila, naopak, už sháním typy na dobré inscenace Tanhausera, Parsifala a Tristana a Isoldy. Inscenace sama se mi velice líbila, pravda, měla některé komické momenty jako třeba toho plechového houpacího koně, draka, který se podobal lochnesce z Matějské pouti, zbratření Siegfrieda s Gunterem, které jaksi odkazovalo na Vinetoua a okřídlené přílbice Valkýr jako z Asterixe – ovšem mně to nevadí, mám smysl pro humor, nadsázku a jakožto hloupý kinodivák naprosto zkažený vkus.
Ó, ještě malá poznámka na okraj – pan (nebo snad paní) JP by mně možná rád (nebo snad ráda) poradil(a), kde bych našla nějakou dobrou inscenaci vytouženého Tanhausera, Parsifala a Tristana a Isoldy, uvítám i typy na DVD – aby nějaký podřadný operní dům jako je kupříkladu Metropolitní N. Y. ten můj i tak již zkažený vkus definitivně nedorazil …
Já si svůj názor s radostí ponechám. Jen jsem chtěla vyvážit diskuzi kladným názorem, protože mám dojem, že většina si myslí, že bude působit jako intelektuál pouze tehdy, když dílo ohodnotí negativně.
Nemohu hodnotit inscenaci, protože jsem ji neviděla, byvší v té době na horách :-) nicméně to, co píše Lenka – že se mnozí patrně bojí jakoukoli inscenaci pochválit, aby nebyli znectěni jako neinteligentní kýčaři – je bohužel nešvar široce rozšířený i na tomhle obecně seriózním portálu.
Tak jsem dnes probrala své dojmy ze Soumraku s několika známými, které jsem v sobotu viděla v kině a vesměs měli z inscenace pozitivní dojmy. Podotýkám, že se jedná o vzdělané lidi(kteří rohhodně nenavštěvují jen kina, ale i divadla, konzerty), o kterých si rozhodně nemyslím, že by něměli vkus. Nikomu neberu jeho názor, koneckonců je zcela přirozené, že každému se líbí něco jiného, konkrétně u tohoto Ringu mám trochu pocit, že hanění přístupu režiséra je tak nějak v kurzu. Že by to bylo tím, že se jedná o velmi drahou inscenaci a u levnější by se nikdo nad plechovým koněm nepozastavoval?
Zmínka o vzrůstající vzdálenosti mezi evropskou a americkou operou opravdu neobstojí: přední světové opery mají dnes vysloveně mezinárodní povahu, a jinak tomu ani nemůže být. Met pod Peterem Gelbem snad více než jiné: v letošním HD všichni režiséři byli renomovaní „cizinci“. Do jednoho. Recenzentovi zrejmě ušlo, že Lepage se programaticky vyhýbá nadměrné emotivitě. Nejvíce je to vidět právě v pohřební scéně. Ta mrtvá srnka, kterou statisté nesou spolu s mrtvým hrdinou – což je trnem v oku recenzenta – odráží lehce ironický odstup Lapageova přístupu. (Totéž se dá říct o koni z plechu, nebo o drakovi v Siegfriedovi, s jiných ozvláštňujích momentech, které jsou nápadně ne- high tech.)
Siegfried nemá být v této inscenaci mučedník, nýbrž jednou z obětí egoismu a vábení moci, kterou personifikuje prsten, s nímž se nechce ani on, ani Brunhilda rozloučit. To, že Siegfried nikdy nevyzraje v muže, že prohlédne až v posledních minutách svého života, když už je pozdě, je naprosto přijatelný výklad této postavy. A není to vůbec nic nového: Lapageův Ring je spíše moralita než doják, což bylo i Wagnerovým záměrem. Pana recenzenta by asi nadchla predchozí romantická inscence Ringu v Met Otto Schenkem. Ten opravdu vyždímal z diváka emoce až do dna. (A byla to taky Met!) Srovnejte tuto recenzi s recenzemi pana V. Víta předchozích částí cyklu, kterou jsou citlivější a lépe informované. Jak už to bývá, tón recenze ovlivňuje následnou debatu.
J.M.: Vy jste dělal poradce režisérovi a jeho inscenačnímu týmu? Že víte o co šlo Lepageovi? Pokud vím, tak ve všech rozhovorech psal o jediném, že mu jde o high-tech spojení techniky světla a efektů. O žádné ironii :-) :-)
Všiml jsem si, že Sigfried prohlédl, to s vámi souhlasím, zvedl posrmtně dokonce ruku s prstenem.
O tom, že by Lepageův Ring byl moralita pochybuji velmi. Jde spíše o Cirque du Soleil, který Lepage tak miluje. Žádné propracované charaktery jen barvičky a ubohé necílené herecké výkony.
Recenzent popsal a zhodnotil, co bylo z inscenace jasně patrné. Žádný takový výklad, který popisujete, jsem tam ani já nenašel a neviděl. byl to prostě takový kabaret. A to jsem v únoru seděl v 22 řadě v auditorium Met.
Bohužel milý/á J.M. se ta propast už tak vzdálila, že dohled mezi Evropou a USA není. Toto tvrzení v recenzi podepisuji všemi deseti. Pro našince je viditelná pouze Metropolitní, protože k ní díky přenosům, má přístup. Ta však je jen jedním americkým operním domem. Trávím v USA poměrně dost času a jako operní nadšenec jsem projel všechny americké Opera Company a ne jen jednou. Projekce z Met se snaží (snaha je patrná v některých režiích), ale to je vše. Všechny ostatní operní společnosti působící v USA jsou tak konzervativní, že byste při návštěvě některého z představení takové opery v Cincinatty nebo Dallasu nevěřil, že je 21. století a myslel si, že jste o 70 až 100 let zpět.
Mezi progresivní a špičkové operní domy v Evropě také nepatří Covent Garden a Opera National de Paris, ale Mnichovská státní opera, Komická opera v Berlíně, Unter den Linden v Berlíně, Deutsche Oper, HET Muzikthetaer Amsterdam, Kodaň nebo Vídeňka. Tyto domy tvoří současné trendy v inscenování opery, pro ně pracují ti nejlepší a tam také jsou ty nejsvobodnější inscenační podmínky. Ne v Miami, Los Angeles, Chicagu – tam diktují podobu inscenací donoři a rodiny dárců a nadace, které platí. A samosebou také velmi „odlišné“ estetické vnímání američanů jako samotných.
Pro ronniev: Čtu zde velmi pravidleně recenze na vše, o čem tu referují. A paradoxně, byť se to nezdá tu více chválí, než nechválí (naposledy Pasticcio z Met bylo vychváleno velmi), takže se nebojím, že by se zdejší recenzenti nebáli chválit. Nebojí se ale napsat pravdu. To je to, čeho se mnozí jiní bojí (nebo se nebojí, ale jsou často zainteresovaní v případě takovýchto projektů tak, či jinak – viz. V Drápelová). Recenze není útvar, který by měl shrnout subjetivní dojmy byť inteligentního jedince recenzi píšící do slov líbilo/nelíbilo. Recenze podává obraz o díle v souvislostech času a místa jeho provedení a s přihlédnutí k dalším okolnostem. V tomto případě to je hlavně značně přeceňovaný status dotyčného operního domu, který se rozhodl, že začně lákat diváky tím, že bude promítat svá představení po celém světě v kinech. Bohužel ta představení nabízejí z tohoto věhlasu jen polovinu – a to solidní hudební nastudování. Druhá polovina – inscenátorská už v mnohém pokulhává. Recenze to odhalily (a nejenom tady, ale třeba i v New York Times, kde strhali Soumrak a celý Ring veskrze daleko ještě daleko víc)…
Je však velmi dobře, že je zde i pár diskutujích, kterým se nscenace líbila a přivedla je k Wagnerovi. To je záslužné.
Janci, to jsme si nerozuměli. Já nemluvila o recenzentech, ale o diskutujících. I když z některých kritiků mám ten dojem taky (ale na tomhle portálu se nevyskytují).
Děkuji autorovi předchozího příspěvku – ano, to je ono, i naprosto nemožná inscenace může někomu otevřít nové obzory na poli operním …
Pane Khaile,
disukuse byla o Met a nikoli o provinčních operách v US. A zde pan recenzent odhalil stále se prohlubující propast mezi ní a evropskými operními domy, což se nedá obhájit, ale pod čím jste se podepsal. Vaše rozšíření je úhybný manévr, míchání hrušek s jablky. Mimochodem, ty ostatní opery nejsou vůběc tak špatné, jak trvdíte, zláště ne Chicago a San Fransisco. Existují dokonce některá památná videa z jejich činnosti. City Opera (zřejmě nevíte, že už není části Lincoln Centru) má mezinárodní reputaci pro inscenace málo hraných kusů a nekonvenční interpretace. Je to soubor pro náročnějšího diváka než Met.
Je zajímavé, že jste v listině svých preferovaných operních domů vynechal Stuttgart, nesporně tu nejprogresivnější kontinentální operu.
S tou nezávislostí evropských divadel není to vůbec tak ideální, jak trvdíte. Ve Vídni dochází pravidelně k střetům mezi vedením a politickými papaláši. V Berlíně Unter den Linden musela stáhnout Idonomea z repertoáru z čistě politických důvodů.
J.M. je takovým veselým demagogem :-)
Tento váš dojem nesdílím.Proč jednoduše nepřipustit, že se jim to nelíbilo?
Pokud to bylo na mě: ano, ráda to připustím, pokud by se jim občas taky něco líbilo. Nevěřím tomu, že úplně všechno – nebo řekněme devadesát procent všeho – co se dnes v opeře dá vidět a slyšet, je špatné.
Jde o zásadně dvě rozdílné věci: za prvé, hodnocení inscenace Götterdämmerung a za druhé, recenzentova sděleni na podkladě této inscenace “o čím dál tím více se vzdalující okraji propasti, která se rozevírá mezi Evropou a USA.” Ve svém původním příspěvku jsem se čistě zabýval touto druhou otázkou. V dalších příspěvcích jsem se pokusil o alternativní interpretaci Lepageovy inscenace.
Zda úspešně či neúspěšně, nemohu posoudit. Rozhodně respektuji ty, jimž se inscenace nelíbila. Mně se často nelíbí inscenace, které se líbí ostatním a to i renomovaným kritikům. To je prostě základní zkušenost každého diváka.
Něco jiného je sdělení pana recenzenta o “vzdalující se okraji propasti.” Jak už jsem poukazal, je to nesouměřitelné s fakty: devět inscenátoru z jedenácti letošního HD cyklu byli renomovaní Evropané. Co ještě více podlamuje tvrzení recenzenta, jsou koprodukce s evropskými divadly: Satyagraha (English National Opera); La Traviata (Salzburg, De Nederlandse Opera); Manon (Covent Garden, La scala); Faust (English National Opera). Řada jiných operních inscenací, které nebylo zařazeny do letošního HD programu, je rovněž v koprodukci s evropskými divadly.
Nechci pana recenzenta urazit, ale v tomto bodu informoval své čtenáře zavádějícím způspbem. Nikdy v dějinách nebyla Met více částí celosvětového operního dění než ted’.
J.M., Vy jste snad slepý a hluchý. Nepsal tady třeba Khail o tom, jaké má zkušenosti z dalších amerických domů? Proč pořád dokola omíláte, kolik inscenací z letošních přenosů dělalo evropských režisérů? Tady se snad bavíme o americkém versus evropském pojetí opery jako takové, ne?!? Taky jsem měla možnost vidět docela dost oper v americkém pojetí a naskakovala mě z toho jejich zatuchlého muzeálního až kýčovitého a pouťového nevkusu husí kuže. Já tedy onu propast vidím setsakramensky hlubokou.
Naprostý souhlas. Včera jsme si zrovna pro připomenutí pouštěli Pavarottiho Ernaniho z Met, přesně toho, co teď oprášili. To přece s „celosvětovým operním děním“ nemá co dělat. Taková veteš se v Evropě už drahná léta nevidí:-)
Pan recenzent nepsal o ničem jiném, než o Met. O provinčních divadelch nebyla ani zmínka. Nemám tušení, jestli vůbec kdy nějaká provinční americká představení viděl. V HD vysílání nejsou. Světovou úroveň ma jedině Met. Jaké má nebo nemá Khail zkušenosti či kvalifikace, není částí tohoto diskursu. Asi ne moc, soudě z jeho poznámce o City opeře.
Operu dělají režiséři, nedělá se sama. A když ji v Met dělají především Evropané, tak asi sotva zeje mezi Met a evropskými divadly propast. Totéž platí o koprodukcích.
Podívejte, se konsument, který není spokojen se zbožím, jež se mu nabízí, prostě jde kupovat jinam. Nikdo nikoho nenutí, aby se chodil divat na HD Met. Kdybych sám měl volit, tak se jdu vždy raději podívat na místní živé představení. Vyhodit 500Kč není tak málo, a ještě se rozčilovat nad tím, co jsem viděl. (Mimochodem, Pavarotti už dávno zemřel. Ale snad jste to myslel jinak.)
To snad ne. Není řeč o tom, jak jiná je inscenační praxe divadel v Novém světě?!? Nový svět je jen Met?!? Vzpamatujte se.
Mluvilo se o Met, a jen o Met. A o HD. Jestli pan recenzent měl na mysli Chicago, San Fransisco, Houston a pod., budu rád, když to objasní. Mimonewyorská divadla je úplně jiná problematika. Jenom hrstka specialistů má o tom zasvěcený přehled.
A Vy jste jedním z nich, i když ani pořádně neumíte číst:-)
Stačí si počkat na Ernaniho a uvidíte tu letitou starobu. V Evropě by to už dávno nehráli, a když, tak jedině snad v nějakém zastrčeném italském divadýlku. Met byla v režiích vzorem možná před dvaceti třiceti lety, ale te´d je ten rozdíl mezi Evropou a Amerikou je skutečně čím dál větší. Vždyť řada příkladů tady už padla od předřečníků.
(1) Dovedu rozlišit rétorický obrat od přímého sdělení, „USA“ či „americký,“ a pod., byly ve recenzi myšleny jako metafory či metonymie: z kontextu je jasné, že pisatel měl na mysli Met. Může mě opravit, když se mýlím.
(2) Proboha, proč si děláte násilí? Proč na to chodíte? A je vůbec v Česku zájem o avantgardní opery? Na Satyagrahu přišlo do smíchovského kina jenom několik lidí.
(3) Myslím, že nastal čas, tuto debatu skončit. Jenom se bude všechno opakovat. Dobrou noc!
Proč se stále snažíte J.M. tak úporně? Vždyť to, že jste viděl pár inscenací v HD rozlišení přenášených do kina neznamená, že víte o čem se v Met hraje, ani to že evropští režiséři svoji práci pro Met dělají stejně jako by ji dělali v Evropě. prostě pochopte, že někomu se tento způsob inscenační praxe líbí, jiným.
Velmi zajímavá debata. Proč chodím na přenosy, když se mi mnoho z nich po divadelní stránce nelíbí? No protože jsem operní fanda, mám operu rád. Ale nejsem nesoudný, takže si podle svých měřítek stanovuji kritické hodnocení. Met je opravdu špičkovým operním domem, co se interpretační praxe týče. Angažuje špičkové pěvce, dirigenty, její orchestr je zárukou kvality. Met není špičkovým operním domem po stránce inscenační. A to proto, že stále lpí na tradici, kterou překonává jen pozvolna a pomalu. Kdysi tady někdo psal (možná ten samý recenzent, co psal Soumrak), že věří, že Met svůj stín překoná a promění s v moderní operní dům s inscenacemi, které jdou s dobou. I já v to věřím. Ale to, že se inscenace nepovedla nebo je stará, vyčpělá, to je třeba přiznat bez povinné úcty k věhlasu operního domu.
K Soumrak: celá tetralogie Lepageova by se dala po inscenační stránce zkousnout, kdyby zůstalo jen u Wurma. To, že se pustil do dalších rekvizit, které vrcholící a hudebně silně sdělné drama doprovázely právě v Soumraku, vlastně sám pohřbil svůj záměr. Souhlasím s hodnocením této recenze, recenze paní Havlíkové a výjimečně i paní Drápelové a určitě půjdu i na Ernaniho, i když třeba nebudu nadšený. A doporučuju to všem ostatním. Parafrází slov z jedné z recenzí: i slepé uličky vedou k poznání. I to, co vidíme v Met nás posouvá (po hudební stránce nedostižné, po inscenační to tříbí náš vkus) v české kotlině dál.
Předvést každý rok 11-12 nových HD inscenací je nadlidský výkon. V části vedení Met vždy byl a dosud je odpor k tomuto podniku, který podle některých vyssává energii všech zúčastněných.. Chtěl bych vidět, jak by to dopadlo, kdyby to dělala La scala, Vídeň či Covent Garden. Některé inscenace by byly asi výborné, některé špatné, a některé irelevantní. Je vyloučeno, aby jeden operní dům mohl ohromovat obecenstvo jedenácti produkcemi rok od roku. I kdyby všechny přední opery spojily své síly, tak ne všechno by byly perly. Inscenace Ringu Lepagem byla riskantní záležitost, protože nešlo o jednu inscenaci, ale o čtyři, a jakýkoli neúspěch by byl mnohonásobně zveličen. Lepageovým cílem byla inscenace, jež by se výrazně lišila od předchozí, romantické, srdceryvné inscenace Otto Schenka. Met doufala v terno: každý ví, a nikdo více než vedení Met, že k tomu nedošlo. Přesto však si myslím, že až se usadí prach, tato inscenace bude posuzována příznivěji než ted’. Zkouška ohněm přijde už v dubnu a květnu, kdy Ring se bude dávat 3x, a to v rozmezí několika dnů. Přestože jsem viděl celý cyklus živě, a Soumrak dokonce i v kině, půjdu se na to podívat. Vidět celý cyklus za sebou je příležitost, která se naskytne tak jednou za deset let.
Ježíši pane J.M. Metropolitní opera ohromuje diváky daleko více inscenacemi v jedne sezóně. To, ze jich cast přenáší byl dobrý nápad, který vznikl před šesti lety a vydával energii především produkčnímu štábu. Po šesti nebo kolika letech je to rutinní komerční zalezitost, na které opera mírně vydělává, ale určitě neni vyčerpávající pro operni dum.
Vidět cyklus můžete nejnověji v teto sezóně v Mnichově, dále pak v Drazdanech, Vídni. Tedy můžete ho relativne blízko vidět naživo ve třech operních domech (a asi jeďte ve více). Zajímavosti Drážďan i Mnichova je velmi krátká doba nastudování celého cyklu!
V porovnání s tom, jaky soulad mezi psychologii příběhu a mysteria umístí hudby nabízejí třeba pitomoucke Drážďany se prach ulpivajicin uz teď na naivitsticky rezirovanem New Yorskem asi neodfoukne. Spis si myslím, ze Met brzo sfoukne nove nastudování.
Pane Janci,
jsem po léta přispívajícím členem Met, a jako takový mám přístup k různým debatám a konferencím této instituce. V správní radě byli vždy vášniví odpůrci HD přenosů, a mezi performéry se najdou takoví, kteří je přímo nenávídí. Co se týče Ringu, byl jsem přítomen na debatách měsíce před uvedením Rýna. Každému bylo jasné, že to bude komernčně vysoce ztrátová a umělecky riskantní záležitost. Wagner není kasastück. A umělecky nejúspěšnější inscenace často přitahují nejméně obecenstva. Viz ubohou navštěvnost Satryaghrahy, Kouzelného ostrova a Siegfrieda v Praze.
Ale, ale tak to určitě není. Metropolitní je především divadlo, nikoliv filmová produkce. Performéři se rádi vidí na plátnech a technici jim rádi hlasy přikrášlí k dokonalosti. je to komerční projekt, o nic víc nejde. Co se týče Ringu, je to regulérní inscenace, jako ostatní. Přenosy jsou vedlejší produkt a proto se na to dívejme divadelníma očima a ne očima filmové produkce. Met in HD mírně vydělává, i přesto, že Satyagrahu a Nixona v Číně kinodivák neber. Stejně tak je to v auditoriu Met, Traviaty jsou kaaštiky v divadle, barokní opera je pro fajnšmekry.
Pane Dane,
tak to bohužel je. Vloni dokonce proběhla diskuse v NY Timesech, jak HD negativně ovlivňuje pěvecké i herecké výkony pro „živé“ obecenstvo. Hra pro kameru a mikrofon vyžaduje jinou techniku než pro operní sál. Oběma pánů sloužiti stejně úspěšně nelze. To už se ví dávno. Na HD se mírně vydělává jen proto, že to podporují sponsoři. Samotné HD je prodělečné.
Pro Dana: ubohá návštěvnost Satryaghrahy, Kouzelného ostrova a Siegfrieda v Praze? Zřejmě chodíte do CineStaru na Smíchově, a zde nebude problém v nezájmu nás kinodiváků, ale v tom, že málokdo ví, že přenosy z Met jsou vysílány i do tohoto kina. Sama jsem několik svých známých k jejich radosti a potěšení na tuto eventualitu upozornila. Nakonec loni jsem do smíchovského kina vždycky pohodlně sehnala lístek na přenos, který byl v ostatních třech kinech vyprodaný (letos jsem si jednoduše pořídila předplatné). Jinak první titul bylo ve Světozoru zaplněno cca z poloviny, na ostrov bylo prakticky vyprodáno (starý a mrzutý Plácido má zřejmě v české kotlině pořád dost fanynek) a na udatného reka Segfrieda plno cca ze dvou třetin. Předpokládám, že v Aeru a Matu to bylo podobné.
pro J.M.: tak to přeci není pane J.M. Ten projekt vznikl za účelem propagace Metropolitní, která díky krizi a dalším okolnostem začala mít problémy s obsazeností a tím i s výnosy na vstupném. Cílem bylao a je podpořit návštěvnost kamenného divadla, dále také vytvořit zisk z prodeje licencí a nahrávek. Všichni účastníci jsou vypláceni v souladu s autorským právem v daném oboru, takže pro žádnou hvězdu, která si možná pro média na oko posteskne, jak je těžké a jiné zpívat do kamery, to není tratný podnik (zatraceně fajn si vydělá na tantiémách i na autorském honoráři za to, že z jejího výkonu vznikl audiovizuální záznam). Osobně jsem měl možnost hovořit s panem Terfelem v Praze, který ztvárňoval Votana a ten řekl mimo jiné, že to je zatraceně dobrý přivýdělek, navíc také řekl, jak je vše připraveno, jak se zkouší a jak se mixuje zvuk. Oni zpívají svým hlasem, technika je vylepšuje.
Opět nelze argumentovat jednostranně. Přenosy nejsou corebusinesem Met a Met s nimi nezačala proto, aby se na nich profilovala. Když se na to zeptáte Gelba, tak by vás hnal. Met je divadelní instituce, hraje repertoárové divadlo a živé divadlo je nosným pro správní radu i akcionáře. Neboli (a už jsem to v mnoha jiných komentářích) říkal: neglorifikujme ani Metropolitní, ani přenosy. Met jako operní divadlo prošla obdobími super slávy a ne tak slavnými časy (teď se zdá, že díky tomu, kam se inscenační postupy ubírají, se dostává z výsluní těch nejlepších operních divadel), ale stále je to živé operní divadlo. Má své ctitele a příznivce, výkony hudební a pěvecké jsou špičkové. Není to však už dávno žádná modla, stejně tak, jako jí není La Scala. Jediné, co by se v Evropě měli od Met učit je jak dospět k vícezdrojovému financování, aby jako třebna u nás nebylo divadlo závislé na ubohé a nekulturní moci výkonné a na politické zvůli ministerstva kultury a peníze na svůj provoz si dokázalo opatřit i jinak. V tom je Metropolitní vzorem.
a ještě dovětek: řekl jste : „Hra pro kameru a mikrofon vyžaduje jinou techniku, než pro divadelní sál…“ Oni přece zpívají a hrají pro divadelní sál, protože je tam vždycky plno, nehrají pro kameru při prázdném sálu. Sedí tam skoro vždy plné hlediště při odpoledním představení… Nebo ne? Že by to natáčeli a pak tam ty diváky jen naklíčovali :-) :-)
Pane Dane,
dovoluji si Vás upozornit na následující článek z Timesů, který odstartoval debatu o negativním dopadu HD na výkony performérů. Pokračovala jak v tisku, tak v operních blozích:
http://www.nytimes.com/2011/02/26/arts/music/26lucia.html?_r=1&scp=1&sq=lucia%20de%20lammermore&st=cse
Upřímný performér se Vám přizná, že hraje (i zpívá) poněkud jinak, když se představení vysílá než obyčejně. Ale nejen to: celá produkce je stavěna jinak. Nejde ovšem jen o techniku. Jiný, velký problém je věk představitelů. Operní divák jde na představení za ilusi. Většinou mu vůbec nevadí, že 50tiletá zpěvačka zpívá roli dvacetileté holky. A věkový rozdíl lze často poznat jen z předních řad. Film je realističtější medium: v mluveném filmu je nemyslitelné, že by herečka ve středním věku hrála mladici. Ve vysílání HD k tomu ale nezbytně dochází a kamera neúprostně odhaluje věk performérky. Pro některé diváky, zvyklé na filmové medium, to pusobí značně rušivě, ba komicky. Performéři (hlavně ženy) jsou si toho dobře vědomi, a právě proto někteři HD nenávidí. Terfel asi ne, to i chápu. To, co je pro ně nejdůležitější – hlas, je zatlačováno do pozadí, vzhled má na rozdíl od živého představení daleko větší prominenci. Vzpomínám si, jak vloni v Opeře Plus řada příspěvků, reagujiích na vystoupení Netrebko, škodolibě poukazovala na to, jak zestárla, stloustla a pod. Nepamatuji ji si, že jsem něco podobného zažil na živém představení.
Souhlasím, pod Gelbem návštěvnost Met vzrostla, a podle mne i umělecká úroveň. Do jaké míry to souvisí s HD, je jiná otázka. Je to člověk, který se nebojí riskovat, což je mi velmi sympatické. Bohužel, někdy to vychází, a někdy ne. Letos spíše ne, a newyorští kritici jsou neúprostní na to poukazovat.
Ještě k Vaší dotatečné poznámce: to že, se hraje simultánně pro divadelní sál, a zároveň pro statisíce diváků v kinech, je ten hlavní problém, což je i podstata citovaného článku. Je to schizofrenická situace. Hraní pro kameru vyžaduje understatment, drobnokresbu, zatím co v obrovskémm sále je třeba přehrávat. Obě nejde dohromady. Je to situace, známá každému činohernímu herci, který zároveň vystupuje ve filmech. Musí dostat svou „teatrálonst“ pod kontrolu. A naopak: skvělý filmový herec na jevišti často jakoby zmizel
Pro pana J.M. děkuji za zajímavý odkaz a obecně i za zajímavou diskusi. Jen málokdy se dá s někým, kdo je v obraze takhle podiskutovat.
Pane redaktore,
děkuji za Vaše krásná slova. Je dobře, že jste změnili formát, před několika měsíci taková diskuse by asi nebyla možná. Snad na jaře si můžeme popovídat v Praze u kávového stolku. Jestli se chystáte do NY, dejte mi vědět. Mou e-mailovou adresu Vám sděli DN nebo SaD.