Soutěž je branou do světa

K 50. ročníku Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech  

Každé jubileum je příležitostí k ohlédnutí, možná i k přípitkům a úvahám. Cinkot pomyslných číší zní na počest sólistů nejslavnějších operních domů světa, na jejichž cestě znamenaly Karlovy Vary a jejich Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka pevné zastavení – průchod významnou branou.

Úvahy ale míří také směrem zdánlivě záludným: kolik že má půlstoletá pěvecká soutěž absolutních vítězů, jejichž jména zcela zapadla do jiných světů, a kolik má zdánlivě poražených, jejichž jména vítězně září nejvyšším leskem hvězd? Jak se mohlo stát, že na jedné straně zůstala pěveckému světu zasuta vítězná jména Libuše Hošťálkové či Juraje Filase – a proti nim bez zlatých soutěžních vavřínů, ale s vavříny proslulosti září Edita Gruberová, Ivan Kusnjer, Magdalena Hajóssyová, Roman Trekel, Magdalena Kožená, Dalibor Jenis?

Šlo o fatální omyly poroty, nebo je skutečnost ještě jiná? Jsou přece i vítězové osudem nezrazení, kteří na sobě nepřestali pracovat: Gabriela Beňačková, Ľubica Orgonášová, Olaf Bär, Dagmar Pecková, René Pape, Aleksandrina Pendečanska, Eva Urbanová. Z ještě mladších Jana Sýkorová, Roman Janál, Marina Vyskvorkina, Marina Domašenko, Adam Plachetka, Kateřina Kněžíková.

Pochyby se rozptylují: soutěž se skutečně podobá pomyslné bráně, jíž ale prochází vstříc novým obzorům každý sám za sebe, každý v jiném okamžiku svého osudu a každý do světa jiného, pro sebe neopakovatelného. Klenba oné brány zůstává zřetelná i v ohlédnutí, byť vzpomínky mají to štěstí, že především uchovávají ty nejnápadnější kameny: naději a vidinu budoucnosti.

Opravdu nelze zapomenout: Gabriela Beňačková neměla obdobu už ve svých třiadvaceti letech. Hlas jako vůně ušlechtilé růže, projev křehký, okouzlující, jemný, prostý, přirozený, citový, opravdový. Její první Nataša a Mařenka na první scéně pak byly naprosto nesrovnatelné s jinými. Pěvecké party vybavovala od počátku vláčnou kantilénou, ať byly sebeobtížnější. Do rolí se převtělovala, aniž potřebovala zjevně hrát.

Dagmar Pecková byla jediná, u níž bylo zřejmé již při soutěžních výkonech, že hudbu prožívá do morku kostí. Jistěže Dvořákova Armida byla pro její mezzosoprán mimo obor, ale zaujetí a vyslovený příběh v jediné árii slibovaly mnoho. Už tehdy se plně poddala obsahu zpěvu. Už tehdy i zřetelně provokovala. Magdalena Kožená přišla ještě s mnoha rezervami ve výrazu, výslovnosti a resonanci, ale již s pozoruhodně vyrovnaným, jemným hlasem. Ještě nebylo jisté, zda a jak mnoho bude pilně pracovat, ale způsob, jakým pak sama sebe dokonale ovládla, přesvědčivě zněl už v prvních výkonech.

Kam paměť sáhne, vždy se z hloubi času vynoří něco neobyčejného: jak nádherně zněl již při soutěži měkký a objemný soprán Katalin Szendrényiové, mladý barytonový samet výtečného německého školení patřící Matthiasu Wolfu-Friedrichovi, plný mladý baryton Jiřího Kubíka, tmavý bas s plastickým rozezněním Jána Gally. Okouzlený pamětník by rád věděl, zda se i dnes daří sopranistce, jež byla už za soutěže zralá na Taťány, Lízy i Šemachánské carevny – Irině Berlizovové, barytonistovi s úchvatně barevnou kantilénou Sergeji Tolstovovi, kam že zmizel vzorně vedený faustovský tenorista Šalva Mukerija, kde zpívá tmavý bas s vyzařujícím charismatem Nikolaj Galkin. Jak důvěrně a blízce – naproti tomu znovu a znovu – zní jména, která se ve světě neztratila, ale naopak našla: Martina Janková, přesvědčivá již při soutěži tak, že ihned mohla vstoupit na scénu, Gustáv Beláček, nespoléhající ani v útlém mládí jen na krásný hlasový materiál, ale usilující o vytříbenou techniku a výraz, až šel mráz po zádech.

Neztratila se, byť zabrousila do jiných vod, ani Silvia (!) Sklovská, u níž se nedalo přehlédnout nic: ani kompaktní alt, ani zjev, ani ctižádost. Jmen, hlasů a mladých osobností uvízly v paměti desítky, z nichž – z domácích – budou dobře znít i jména nejmladší: Lívia Vénosová, Alžběta Poláčková, Filip Bandžak, Jan Šťáva, Jiří Brückler. Ti všichni mají mnohé společné s těmi, kdo pochopili smysl soutěžní brány.

Talenty a vlohy představují ohromný životní dar. V bráně soutěže není podstatný okamžitý úspěch. Podstatné je zacílení do směru, jímž mohou vlohy nejjistěji zrát, poznání směru, v němž je třeba napřít největší úsilí. Nástrahy tkví pro každého v něčem jiném. Rovněž tak schopnosti a síly. Vlastní poznání o nehotovosti, o potřebě cíleného směřování je cennější než sebeblyštivější soutěžní vavřín. Pokud se i vavřín poštěstí, je třeba vědět, že s jeho závazností se vyrovnají jen ti nejpracovitější, ti skutečně předurčení.

Kéž by takovýchto poznání přinášela Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka v příštích desetiletích – a nejen v dalších pěti – co nejvíce. Kéž by měla štěstí nejen na absolutní vítěze, jejichž jména budou dlouho odrážet odlesky zlatých vavřínů s hlubokou tradicí, ale také štěstí na neporazitelné poražené, kteří by na své dráze právě v Karlových Varech poznali, jak nejlépe jít po své vlastní cestě dál.

Foto archiv MPSAD