Souznění a harmonie jménem Wagner. Tristan a Isolda ve Vídni

Současné nastudování vídeňského Tristana mělo premiéru v roce 2013, a to ve zcela jiném obsazení, než které jsme měli možnost slyšet a vidět tentokrát. Po boku současné pěvecké star Niny Stemme coby Isoldy (Isoldu zpívala bezmála stokrát) se tehdy jako Tristan představil legendární Peter Seiffert a kritika na obou aktérech ústřední milostné dvojice nešetřila superlativy. Nicméně tři roky uběhly a my byli Tristana opětovně prověřit. Skrz naskrz elektrizující Wagnerovo drama bylo i tentokrát plnohodnotným provedením v rovině hudební i scénické a dokládá úspěšnou spolupráci celého realizačního týmu. Nemá smysl se zde rozepisovat o každém hlasu, že byl „wagnerovsky znělý“, zkrátka tento večer se sešlo vyrovnané pěvecké obsazení podpořené kvalitní masou zvuku „valícího se orchestru“. Dnes fungovalo vše jako za starých dobrých devadesátých let.
Richard Wagner: Tristan und Isolde – Wiener Staatsoper Vídeň 2017 (foto Wiener Staatsoper / Ashley Taylor)

Dirigent Mikko Franck jako by ve Wagnerově partituře studoval Mahlerovy poznámky k dynamickému vývoji díla – pěvci se díky jeho přístupu mohli podstatně snadněji vyjadřovat – dostalo se jim zaslouženého komfortu, který hlas v tak náročné roli potřebuje. Stejně tak však s narůstající gradací aktéry nešetřil, protože to nebylo zapotřebí. Řídil tak svoji nekonečně plynoucí symfonii bez klasického rozvedení až do konce třetího dějství. Tóny nechal vždy poklidně doznít a orchestr pod ním dělal přesně to, co bylo po něm vyžadováno. Part anglického rohu ze třetího dějství, mimo jiné asi nejkrásnější sólo, které kdy bylo v opeře pro anglický roh napsáno, zněl neskutečně teskně a výrazně podtrhl stísněný pocit poprvé odloučeného milostného páru.

V režii Davida McVicara bylo hudební drama zvládnuto solidně, i když místy byly některé prvky spíš úsměvné (především „tanečky“ družiny krále Marka vykouzlily na našich rtech neuvadající úsměv). David McVicar nechával dílo přirozeně plynout, bez větších zásahů a pokusů o moderní režijní přístupy. V závěru Mild und leise nechal Isoldu umírat pouze symbolicky – následovala Tristana na onen svět v rudých šatech pozvolným odchodem ze scény.

Symboly byla podnícena také scéna, v níž Robert Jones vsadil na abstraktno, podpořené hrou světel a barev. Důrazný prvek zde sehrával kontrast černé s bílou, vyjádřen kupříkladu černě třpytivým šatem ústřední milostné dvojice ve druhém dějství. Ve třetím dějství zase Tristanovu smrtelnou ránu symbolizoval měsíc zbarvený do ruda. V této souvislosti ihned na mysl vytanul symbolikou prorostlý „stoletý prsten“ francouzského realizačního týmu (hodiny na scéně, odpočítávající konec bohů, rozevírající se scéna symbolizující intimní spojení Siegmunda a Sieglindy a podobně), ale pojďme se poohlédnout za samotnými sólisty. Každý pěvec, který je schopen zpívat Tristana a Isoldu – vrcholné role svého oboru – zasluhuje ve světě umění patřičný respekt a uznání. Oba tyto hudbou překypující party patří mezi to nejobtížnější, co lze v romantickém operním repertoáru zpívat (snad spolu s rolí Siegfrieda). Holt u uvádění Wagnera neplatí a ani nemůže platit dnešní trend volby zpěváka divadlem primárně na základě vzhledu a teprve následně pěvecké vybavenosti.

Americký heldentenor Stephen Gould rozhodně nepatří mezi pěvce, které si člověk představí, když se řekne „princ“, nicméně hlasově je zkrátka neuvěřitelný, nezničitelný a k neutahání. Suverénně spadá do kategorie nezlomných heroických hlasů, kterým se pěveckým žargonem přezdívá „roura“. Stephen Gould disponuje hlasovým aparátem s nezlomnými výškami, bohatou střední polohou a především obrovským dynamickým rozpětím. Měli jsme pocit, že bez respektu a s nasazením, s nímž do role vpadnul, nemůže náročné představení ustát. Na konci jsme se přesvědčili o tom, že je to možné, a ještě s grácií.

Stephenu Gouldovi zdatně sekundovala Petra Lang, která má za sebou již Brünnhilde v Berlíně, Lucernu či Stuttgartu. Jako Isolda, tedy v roli, již může zpívat pouze psychicky i fyzicky zralá žena, byla rovněž přesvědčivá. Celému prvnímu dějství vévodil v jejím případě velký nadhled, v druhém hraní si s barvami a závěrečná Liebestod v dějství třetím, která je pomyslným vrcholem ženské árie, nepostrádala notnou dávku emocí. Je nutno uznat, že Ortrud v zářijovém Lohengrinovi zde ve Vídni (navštíveno 11. září 2016) jí slušela víc. Naprostým souzněním barev mezi Tristanem a Isoldou byla především duetová plocha z druhého dějství So starben wir, um ungetrennt, která vyvrcholila až v idylicky harmonický soulad.

Pěvkyni KS Sophie Koch jsme neslyšeli prvně a určitě o ní ještě uslyšíme. Její Brangäne měla neskutečný náboj a od loňského roku, kdy jsme ji viděli jako skladatele (Der Komponist) v Straussově Ariadně (navštíveno 12. března 2016) se výrazně pěvecky posunula směrem k dramatickému oboru. Také její scéna ze zákulisí dopadla na výbornou (každý znalec této opery ví, o jakém místě je řeč). Suverénně se do kategorie přímo obrovských hlasů řadí Kwangchul Youn. Jeho král Marek byl plný emocí, dynamických odstínů, bolesti i hněvu. Především přesvědčivá a plná pohnutek byla hudební plocha Tatest du’s wirklich. Herecky uvěřitelný byl od počátečního příchodu na scénu, kdy nalezl Isoldu v objetí Tristana, až po závěrečnou pietní scénu při zemřelém Tristanovi. V roli Kurwenala se představil německý baryton Matthias Goerne a musíme říci, že byť tento pěvecký part není dlouhý, je technicky velmi náročný, což činilo značné obtíže i tomuto sólistovi. Matthias Goerne byl jedinou slabinou na jinak bezchybně fungujícím představení. V úvodu, kdy ještě zpíval posměšný verš o Moroldovi, zněl jeho hlas příjemně a herecky se nezdál špatný, ale postupně skomíral. V loňské Salome byl zde ve Vídni jako Jochanaan podstatně přesvědčivější (navštíveno 24. září 2016). Když jsme u pěveckých výkonů, je nutné mimo ty individuální zhodnotit také precizní práci sboru, který byl bezchybný a výrazně znělý.

Doslova dechberoucí představení, neutuchající aplaus diváků a opakující se úklony protagonistů jsou tou nejlepší pozvánkou k návštěvě jednoho z dalších představení, která se konají v nejbližších dnech – 15. a 19. března 2017.


Hodnocení autora recenze: 95%

 

Richard Wagner:
Tristan und Isolde
Dirigent: Mikko Franck
Režie: David McVicar
Scéna: Robert Jones
Světla: Paule Constable
Choreografie: Andrew George
Orchester und Chor der Wiener Staatsoper
Premiéra 13. června 2013 Wiener Staatsoper Vídeň
(psáno z reprízy 12. 3. 2017)

Tristan – Stephen Gould
König Marke – Kwangchul Youn
Isolde – Petra Lang
Kurwenal – Matthias Goerne
Brangäne – Sophie Koch
Melot – Clemens Unterreiner
Hirt – Carlos Osuna
Steuermann – Marcus Pelz
Stimme des Seemanns – Bror Magnus Tødenes

www.wiener-staatsoper.at

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wagner: Tristan und Isolde (Wiener Staatsoper 2013)

[Total: 11    Average: 4.5/5]

Související články


Napsat komentář