Souznění a harmonie jménem Wagner. Tristan a Isolda ve Vídni

Dirigent Mikko Franck jako by ve Wagnerově partituře studoval Mahlerovy poznámky k dynamickému vývoji díla – pěvci se díky jeho přístupu mohli podstatně snadněji vyjadřovat – dostalo se jim zaslouženého komfortu, který hlas v tak náročné roli potřebuje. Stejně tak však s narůstající gradací aktéry nešetřil, protože to nebylo zapotřebí. Řídil tak svoji nekonečně plynoucí symfonii bez klasického rozvedení až do konce třetího dějství. Tóny nechal vždy poklidně doznít a orchestr pod ním dělal přesně to, co bylo po něm vyžadováno. Part anglického rohu ze třetího dějství, mimo jiné asi nejkrásnější sólo, které kdy bylo v opeře pro anglický roh napsáno, zněl neskutečně teskně a výrazně podtrhl stísněný pocit poprvé odloučeného milostného páru.

V režii Davida McVicara bylo hudební drama zvládnuto solidně, i když místy byly některé prvky spíš úsměvné (především „tanečky“ družiny krále Marka vykouzlily na našich rtech neuvadající úsměv). David McVicar nechával dílo přirozeně plynout, bez větších zásahů a pokusů o moderní režijní přístupy. V závěru Mild und leise nechal Isoldu umírat pouze symbolicky – následovala Tristana na onen svět v rudých šatech pozvolným odchodem ze scény.

Symboly byla podnícena také scéna, v níž Robert Jones vsadil na abstraktno, podpořené hrou světel a barev. Důrazný prvek zde sehrával kontrast černé s bílou, vyjádřen kupříkladu černě třpytivým šatem ústřední milostné dvojice ve druhém dějství. Ve třetím dějství zase Tristanovu smrtelnou ránu symbolizoval měsíc zbarvený do ruda. V této souvislosti ihned na mysl vytanul symbolikou prorostlý „stoletý prsten“ francouzského realizačního týmu (hodiny na scéně, odpočítávající konec bohů, rozevírající se scéna symbolizující intimní spojení Siegmunda a Sieglindy a podobně), ale pojďme se poohlédnout za samotnými sólisty. Každý pěvec, který je schopen zpívat Tristana a Isoldu – vrcholné role svého oboru – zasluhuje ve světě umění patřičný respekt a uznání. Oba tyto hudbou překypující party patří mezi to nejobtížnější, co lze v romantickém operním repertoáru zpívat (snad spolu s rolí Siegfrieda). Holt u uvádění Wagnera neplatí a ani nemůže platit dnešní trend volby zpěváka divadlem primárně na základě vzhledu a teprve následně pěvecké vybavenosti.

Americký heldentenor Stephen Gould rozhodně nepatří mezi pěvce, které si člověk představí, když se řekne „princ“, nicméně hlasově je zkrátka neuvěřitelný, nezničitelný a k neutahání. Suverénně spadá do kategorie nezlomných heroických hlasů, kterým se pěveckým žargonem přezdívá „roura“. Stephen Gould disponuje hlasovým aparátem s nezlomnými výškami, bohatou střední polohou a především obrovským dynamickým rozpětím. Měli jsme pocit, že bez respektu a s nasazením, s nímž do role vpadnul, nemůže náročné představení ustát. Na konci jsme se přesvědčili o tom, že je to možné, a ještě s grácií.

Stephenu Gouldovi zdatně sekundovala Petra Lang, která má za sebou již Brünnhilde v Berlíně, Lucernu či Stuttgartu. Jako Isolda, tedy v roli, již může zpívat pouze psychicky i fyzicky zralá žena, byla rovněž přesvědčivá. Celému prvnímu dějství vévodil v jejím případě velký nadhled, v druhém hraní si s barvami a závěrečná Liebestod v dějství třetím, která je pomyslným vrcholem ženské árie, nepostrádala notnou dávku emocí. Je nutno uznat, že Ortrud v zářijovém Lohengrinovi zde ve Vídni (navštíveno 11. září 2016) jí slušela víc. Naprostým souzněním barev mezi Tristanem a Isoldou byla především duetová plocha z druhého dějství So starben wir, um ungetrennt, která vyvrcholila až v idylicky harmonický soulad.

Pěvkyni KS Sophie Koch jsme neslyšeli prvně a určitě o ní ještě uslyšíme. Její Brangäne měla neskutečný náboj a od loňského roku, kdy jsme ji viděli jako skladatele (Der Komponist) v Straussově Ariadně (navštíveno 12. března 2016) se výrazně pěvecky posunula směrem k dramatickému oboru. Také její scéna ze zákulisí dopadla na výbornou (každý znalec této opery ví, o jakém místě je řeč). Suverénně se do kategorie přímo obrovských hlasů řadí Kwangchul Youn. Jeho král Marek byl plný emocí, dynamických odstínů, bolesti i hněvu. Především přesvědčivá a plná pohnutek byla hudební plocha Tatest du’s wirklich. Herecky uvěřitelný byl od počátečního příchodu na scénu, kdy nalezl Isoldu v objetí Tristana, až po závěrečnou pietní scénu při zemřelém Tristanovi. V roli Kurwenala se představil německý baryton Matthias Goerne a musíme říci, že byť tento pěvecký part není dlouhý, je technicky velmi náročný, což činilo značné obtíže i tomuto sólistovi. Matthias Goerne byl jedinou slabinou na jinak bezchybně fungujícím představení. V úvodu, kdy ještě zpíval posměšný verš o Moroldovi, zněl jeho hlas příjemně a herecky se nezdál špatný, ale postupně skomíral. V loňské Salome byl zde ve Vídni jako Jochanaan podstatně přesvědčivější (navštíveno 24. září 2016). Když jsme u pěveckých výkonů, je nutné mimo ty individuální zhodnotit také precizní práci sboru, který byl bezchybný a výrazně znělý.

Doslova dechberoucí představení, neutuchající aplaus diváků a opakující se úklony protagonistů jsou tou nejlepší pozvánkou k návštěvě jednoho z dalších představení, která se konají v nejbližších dnech – 15. a 19. března 2017.

Hodnocení autora recenze: 95%

Richard Wagner:
Tristan und Isolde
Dirigent: Mikko Franck
Režie: David McVicar
Scéna: Robert Jones
Světla: Paule Constable
Choreografie: Andrew George
Orchester und Chor der Wiener Staatsoper
Premiéra 13. června 2013 Wiener Staatsoper Vídeň
(psáno z reprízy 12. 3. 2017)

Tristan – Stephen Gould
König Marke – Kwangchul Youn
Isolde – Petra Lang
Kurwenal – Matthias Goerne
Brangäne – Sophie Koch
Melot – Clemens Unterreiner
Hirt – Carlos Osuna
Steuermann – Marcus Pelz
Stimme des Seemanns – Bror Magnus Tødenes

www.wiener-staatsoper.at