Špinarův operní debut přivádí Janáčka k největší dokonalosti

  1. 1
  2. 2

Nová inscenace Janáčkova operního epilogu Z mrtvého domu na scéně Národního divadla je vedle Salome v režii Mariusze Trelińského ve Státní opeře inscenací měřitelnou s vrcholnou produkcí v současném světě opery. I když je místy patrné, že se režisér Daniel Špinar ve své první operní práci snažil s tímto pro něj novým žánrem vyrovnat (a nejen s ním, také s hudbou a způsobem jejího provozování), výsledek jeho snažení předčil všechna očekávání. Otevřenost, nový pohled a propracovanost – to jsou snad základní charakteristiky jeho režie.

Je velmi šťastnou shodou okolností, když má činoherní nebo filmový režisér cit pro hudbu a dokáže se otevřít pro mnohé náročnému žánru opery, ve kterém zpravidla platí jiné časové zákonitosti. Janáček v tomto případě oproti klasické opeře tvoří ojedinělou výjimku. Jeho opera je co do libreta v podstatě činoherní, důraz klade na psychologii postav, emoce a realističnost příběhu. Janáček se nezastaví na zpěvné árii, která líčí trudný či veselý osud určité postavy, nýbrž nechává postavy spolu jednat, hovořit a chovat se zcela přirozeně. Tím se vyznačuje jeho operní dílo od Její pastorkyně a v opeře Z mrtvého domu je tato metoda dovedena ad absurdum.

Je třeba zdůraznit, že Janáčkova poslední opera se nedochovala ve finálním znění, Janáček ji komponoval ve velkém spěchu, a tak bylo po jeho smrti nutné do „partitury“ zasáhnout v oblasti instrumentace (úpravy Břetislav Bakala spolu s Otou Zítkem). Nedokončeností se vyznačuje i libreto, které používá fonetické opisy ruských slov, a tím tak činí text takřka nesrozumitelným.

Inscenátoři se tedy rozhodli, že libreto poopraví, zejména tak, že spojí některé postavy do jedné. Kdyby měl Janáček takové dramaturgy po ruce během komponování, byl by jistě vděčný. Jakkoli je jeho operní dílo novátorské a jedinečné, někdy se v jednotlivých textech objevují zcela banální dramaturgické chyby. Tyto chyby (především z nepozornosti) jeho opernímu dílu neubírají ani zrnko geniality, drobné úpravy by jim však občas neuškodily. Je zřejmě zásluhou pečlivé dramaturgie Ondřeje Hučína (ačkoli nedávný zásah do opery Boris Godunov shledávám jako bezúčelný a zcela zbytečný), který opatřil libreto výkladovými poznámkami a osvětlil Janáčkovy nepochopitelné rusko-české tvary a neologismy a který snad spolu s režisérem provedl dramaturgické úpravy co do počtu jednotlivých postav, že libreto dostalo nový, zajímavý, zcela neotřelý a řekněme i potřebný kabát.

Špinar pak předvedl naprosto příkladnou práci s libretem, kterou provedl i již zmíněný Treliński, když si libreto skutečně přečetl slovo od slova a takto podrobně jej také interpretoval. Celkovou režijní koncepci popsal Špinar tak, že nechtěl tvořit stejně jako u činoherního představení, ale uvědomoval si rozdílnost opery od divadelní hry: „I ta nejdramatičtější opera musí mít výrazné jevištní gesto, stavím proto především na obrazech.“ (časopis Národní divadlo, květen 2015, strana 14) Ačkoli se zdá Špinarovi jeho režijní přístup k opeře nečinoherní, ve skutečnosti se ve světě opery jedná o opak. Jeho přístup je pro operu velmi činoherní v tom nejlepším slova smyslu – blahodárný a obohacující.Opera je režijně rozdělena na dvě výrazné části – první tvoří první dvě jednání, druhá část pak jednání poslední. První část se odehrává ve vězení, v jakési zničené a počmárané místnosti historizující architektury, snad v bývalém koncertním sále nebo významném salonu. Zašlá sláva staré místnosti však jako by stále promlouvala. V jejím středu nalézáme staré koncertní křídlo, bez nohou a rozbité – symbol pochroumané svobody, orla s poraněným křídlem. Tato symbolika je snad až moc abstraktní a je právě dokladem toho, jak se režisér vyrovnává s přítomností hudby na jevišti a jak se ji snaží inscenačně zhmotnit. Inscenační nebo vizuální ztvárnění hudby je vždy dost problematické a často upadá do zajetých kýčů (houslové klíče, tištěné noty, obrázky hudebních nástrojů a podobně). Špinarovi se podařilo parodovat a karikovat operní praxi (mimové jako pyšní operní pěvci), ale také hráče v orchestřišti (mimové předstírají hru u prázdných pultů) a sborové scény (třetí jednání – sboristé zpívají u klavíru jako na koncertě).Předpokládám, že v dalších operních režiích Daniela Špinara již tato hudební symbolika odpadne a že je pouze výrazem a snahou vyrovnat se s neznámým prostředím. Poslední dějství je podle Špinara „jen halucinace umírajícího hrdiny“. (tamtéž) Umírající Aljeja si představuje osvobození Gorjančikova, vězeňské dozorce jako veselé klauny a spoluvězně jako pány z lepší společnosti. Ideál krásy se obnovuje, vše je kultivované, místnost září světly a čistotou. Ostrý protipól k úvodnímu hnusu, špíně a násilí. V posledním jednání se také nachází postava tanečnice, Akulky, která svým originálním pohybovým projevem vyjadřuje bezbrannost a úzkost.Spojením některých postav byla vytvořena trochu jiná vedlejší dějová linka, která ale až neuvěřitelně odpovídá realitě vězeňského myšlení a fungování. Luka Kuzmič alias Filka Morozov je spojen s postavou opilého vězně a celá tato postava má pak zajímavý vývoj – v prvním jednání jde o vůdce vězeňského gangu, který určuje pořádek a jehož oporou a milencem je Aljeja. Když ale do věznice vstoupí Gorjančikov a zbičován padá na zem, Aljeja mu pohotově přispěchá na pomoc. Oba pak k sobě přilnou také jako milenci, načež Morozov se zhroutí, pije a jeho autorita naprosto upadá. V té chvíli se uvolňuje i atmosféra ve vězení. Podle režiséra jsou ústředním motivem vztahy mezi muži, kteří touží po ženách. Špinarova věznice je prostředí, kde silnější znásilňuje slabšího a běžné partnerské vztahy si muži nahrazují psychologickými i fyzickými vztahy homosexuálními. Takové vazby ve vězeních podle všeho skutečně vznikají, stejně jako se zde projevují různé vůdčí typy a povahy. Gulag podle Daniela Špinara je otřesitelně skutečný.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Z mrtvého domu (ND Praha)

[Total: 115    Average: 3.8/5]

Související články


Reakcí (12) “Špinarův operní debut přivádí Janáčka k největší dokonalosti

  1. Souhlasím s recenzentkou, že se jedná o mimořádné hudební nastudování a jevištní zpracování Janáčkovy opery. Ovšem nesrovnával bych jeho úroveň s výrazně slabší Salome (SOP), která dle mého názoru není inscenací evropského formátu. Nejsem velkým příznivcem činoherních režií p. Špinara (s výjimkou jeho Hamleta ve Švandově divadle), ale jeho práci na operním jevišti vysoce hodnotím – jako promyšlenou, nápaditou a rozvíjející divákovu fantazii. Stejnou pozornost, jakou recenzentka věnuje režijnímu výkladu díla, by si zasloužilo i velmi dobré hudební nastudování Roberta Jindry – kdy jsme naposledy na scénách ND slyšeli takový dirigentský výkon? Inscenaci hodnotím jako mimořádnou – a určitě se vypravím na některou z dalších repríz.

  2. …kde silnější znásilňuje slabšího a běžné partnerské vztahy si muži nahrazují psychologickými i fyzickými vztahy homosexuálními. Takové vazby ve vězeních podle všeho skutečně vznikají…

    Ano vznikají. Ovšem v takovéhle koncentraci snad jen v představách některých lidí. Celé Špinarovo pojetí lágru mi bylo nepříjemné a to ne tak, jak by lágr měl nepříjemný být. Šlo spíše o splácání hloupých stereotypů.

    Hudební nastudování a výkony pěvců byly velmi dobré. To že pan Margita nevystupuje v Praze častěji je velký hřích ND.

  3. Ano, tak šílené barvy, jak používal Picasso, se v takové koncentraci nevyskytují a jsou jen hloupým splácáním… Je to, co je v kumštu tím nejlepším, vždy věrnou kopií skutečnosti? – Naprosto fantastické představení, bravo Špinar, bravo opera Národního divadla! Nenechte se odradit škarohlídy, co nejsou schopni překročit vlastní stín, a běžte se podívat!!!

    1. Bohužel jsem asi tak omezený, že těžko prozřu, překročím stín a odpustím režisérovi to, že z té opery udělal akci typu Gay Pride. A reakce lidí při premiéře mi říkaly, že nejsem sám, kdo je nespokojen. Je škoda, že jsou dneska lidé s podobným názorem tak zastrašeni nutně následujícími posměšky a různým osočováním, že raději mlčí.

      Za mě jde o zničenou inscenaci. Janáčka mám rád, chodil jsem na všechna představení Káti, Lišky, Jenůfy, která jsem stíhal. Tady si to budu muset rozmyslet, jestli chci jít do ND koukat do stropu.

  4. Poslední inscenace Janáčkovi opery Z mrtvého domu si divák může vyložit i jinak, než nabízí dosavadní hodnocení. Ostatně, v duchu hodnocení, které jsou již k dispozici, působí režie značně nevyváženě. Po rozpohybovaném a režijně precizně propracovaném prvním a druhém dějství nastupuje dramaturgická a režijní bezradnost, hraničící s koncertantním provedením opery. Interpretace „halucinace umírajícího“ je spíše pokusem dostat se z této šlamastiky ven a s čistým štítem. Pod halucinaci lze totiž schovat vše.
    Pro činoherní tvorbu režiséra opery z Mrtvého domu jsou charakteristické časové posuny do současnosti a sledování současného světa s jeho problémy. Jedním z témat, které sleduje je i gay komunita a její svět (režie: Domeček pro buzničky u Matky Kapavky /autora Marka Ravenhilla/, Homo 06, Dresscode: Amis a Amil…).
    Pro současný svět nemusí být vězením zrovna prostor uzavřený do čtyř zdí, ale paradoxně „absolutní svoboda“, která je kolem. Uzavřený prostor na jevišti ND není proto nutně chápat jako vězení, ani doslovně jako zdevastovaný koncertní sál. Může to být „jenom“ svět sám pro sebe – v tomto případě svět gay komunity, kterou režisér představuje nejdříve takovou, jaká je sama pro sebe, v prvním a druhém dějství, a pak – po pauze – takovou, jak se prezentuje navenek.
    Gorjančikov, Aljeja a Luka Kuzmič jsou podání jako gayové (a i další postavy – více, či méně skrytě). Spoluvězňové kolem jsou rozjásaní rozdovádění mladíci, kteří mají rádi zábavu a tělesnou lásku. Ve svých divadelních kostýmech připomínajících vězeňský oděv jsou to stále jen „kluci z iboysu“, kteří… (více v Dresscodu: Amis a Amil). …jsou účastníky velké párty, hry na „věznici“, i se „zlými“ army-gays. Druhé dějství; Gorjančikov a Aljeja stojí u malovaného květy obsypaného keře – ve skutečnosti je to textové graffiti Put it in my ass. Sedmero hochů dělá, že je neslyší a nevidí. Gorjančikova snaha učit Aljeju číst je pak jen snahou přenést květy obsypanou anglickou větu do reality. Vyprávění Skuratova o Němce Lujze je smyšlené představujíc pohádku toho, kdo se snaží skrýt svoji pravou orientaci. Proto Luka Kuzmič Skuhratova opakovaně obviňuje ze lži. Divadelní představení s vězni a pro vězně je jenom pokračováním tělesných radovánek z úvodu opery. Snad tu svoji roli sehrává i postesk režiséra, že „většina kluků, s nimiž žil, se o jeho práci nezajímala“ (Reflex, únor 2015). Vyprávění Šiškova o krásné Akulce ze třetího dějství je naprosto nedůvěryhodné. Šiškov pouze akademicky, zcela chladně, bez emocí, vyzpívává to, co se naučil, aby navenek působil jako chlap na té správné straně. A Luka Kuzmič (Filka Morozov) toho na krásné Akulce zajímají pouze její vínově rudé šaty. Samotnou Akulku, tančící kolem nich, berou oba jako ošklivý dotěrný hmyz, který se kolem nich motá a ruší a vnucuje se, a kterou oba svorně ignorují. Opera končí na prázdné scéně. Gorjaničkov, i když svobodný, zůstává v Mrtvém domě. Svobodička svoboda, ani nový život nepřicházejí. Jenom za scénou to vzdychá.
    Ať je režijní výklad poslední inscenace opery Z mrtvého domu v Národním divadle jakýkoliv, zůstává geniální Janáčkova hudba, kvůli které především se do Národního divadla oplatí jít.

  5. JancoMi- velmi podobně jsem si Špinarovu inscenaci vyložila také já, a proto mi šla velmi proti srsti. Nějak se nedokážu smířit s tím, že těm pánům na jevišti vůbec nejde o lásku k ženám, kvůli kterým vlastně ve vězení jsou. Jim je v té „uzavřené společnosti“, jak trefně píšete, evidentně dobře, užívají si to. Všechno je jenom jako. Hra na to, že vítězí svoboda, ať už čehokoli, je tu pro mne naprosto nepřesvědčivá a nejvíc mi chybí závěrečná katarze, bez níž Janáčkův Mrtvý dům jako by ani neexistoval. Třetí jednání je jenom plakát, bez emocí a na efekt. Aspoň já to tak chápu. Ale děkuji vám, jste první, kdo veřejně připustil, že tu inscenaci lze vyložit i jinak. Já jsem neměla tolik odvahy,jen jsem na svém facebooku napsala na toto téma soukromý dopis Mým kamarádům gayům. Pro mne je Janáčkův Mrtvý dům panem Špinarem prakticky zneužit k výsměchu těm zpozdilcům, kteří jsou ještě, s prominutím, heterosexuální. V tom případě se však především vysmívá právě Janáčkovi, pro něhož byl Aljeja kalhotkovou rolí patrně především proto, aby jej mohla zpívat žena. Vlastně mě to napadá až teď, v tomto ryze gayovském kontextu.
    Z uvedených důvodů nepovažuji tuto inscenaci za povedenou, byť je do ní investováno především v její první polovině hodně režijní práce.

  6. Jsem velmi vděčný vyjádření p. Janáčkové, protože díky němu si jako „člověk z lidu“ nemusím připadat se svým názorem tak hloupě. Inscenaci jsem ještě neviděl (chystám se na ni z kraje června), ale poté, co jsem si zde přečetl, mě to začíná trošku děsit. Recenzentka tu oceňuje mj. práci režiséra s libretem, což fakt nechápu. Vždyť v tomto nynějším pojetí je ta opera úplně o něčem jiném, než co je v libretu. P. Hučín tu ve velmi zajímavém a rozsáhlém odborném pojednání vysvětlil pozadí vzniku této opery, pokud jde o Janáčkův milostný vztah s Kamilou Stösslovou, čemuž mj. odpovídá kalhotková role Aljeji). Pokud toto pan režisér změnil (aby tím zcela evidentně posílil svoji homosexuální intepretaci opery), pak tím šel zcela evidentně proti libretu a fakticky i proti Janáčkově hudbě (která by nebýt té inspirace Kamilou zjevně v této podobě nevznikla). Stejně tak ta změna vyznění závěru opery je něco, co prostě neodpovídá Janáčkovi a je z tohoto pohledu přesně příkladem té snahy pánů moderních režisérů o znásilňování původních operních děl. Nicméně vzhledem k tomu, jak je většinou našich kritiků tento způsob pozitivně přijímán (překvapila mě v tomto směru paní Drápalová v MF DNES – ta většinou ND tepe a je někdy až přehnaně kritická a důvody, proč se jí to tentokrát líbí, moc nechápu), čeká nás žel do budoucna asi řada dalších takto excentrických inscenací. A nám lidem z davu nezbývá, než nad tím zavřít oči a poslouchat krásnou hudbu. PS: Zdůrazňuji, že v žádném případě netrpím netolerantností vůči gayům, jen mi prostě vadí, když režisér hledá téma opery jinde, než kde je v původní verzi(ať už Dostojevského či Janáčka)díla. Svoboda versus nesvoboda to je podle mě o co zde mj. do značné míry kráčí. Žel tato režie toto téma zcela ignoruje.

  7. Moto: vždy se udivím nad zjištěním, že někdo z profesionálních kritiků přesně rozpozná to, co režie zamýšlela.

    Budiž nejprve řečeno že technicky i hudebně je to dokonalá inscenace !!!

    Režijní výklad ale od té vší souhry zaměstnává zbytečně mysl. Podovné režijní předělávky se v podstatě vysmívá „poučeným“ návštěvníkům operních představení. Děj opery, libreto i hudba jsou v podstatě dopředu známé, stejně třeba jako v gymnastice či krasobruslení, divák je seznámen s výběrem prvků a soustředí se na technické a umělecké provedení.

    Náhle však přichází šok, když režijní výklad, který je navíc z neznámých důvodů až do premiéry pečlivě utajován, začne příběh odvíjet jaksi proti libretu.

    S výkladem vztahů postav má jistě režisér právo pracovat, takže sloučení postav do jedné či rozehrání milostného trojúhelníku libreto výrazně nezpochybňuje. Zralí muži ale ví, že přátelství je někdy víc než láska a tak by jistě nebylo od věci prozkoumat vazby vznikajících v mužských kolektivech například sportovních týmů či vojáků prezenční služby. Nebýt oplzlých homo i hetero klišé, které ztvárňují tanečníci, byl by pro mne výklad první dvou jednání zcela akceptovatelný.

    Ovšem druhý experiment, který jde proti libretu zcela a který v prvním dějství začíná záměnou křídla zvířecího za křídlo hudební, vykoná své a znehodnotí Janáčkovu vizi ve třetím dějství zcela. Celá katarze děje je podle mého ve třetím dějství zazděna, jen kvůli snaze činoherního režiséra vypořádati se vnitřně s operou jako se stylizovanou (mrtvou) formou. Proměna „ke svobodě“, Janáčkem plánovaná až po ODHALENÍ, zde přichází hned na záčátku dějství a tím zasekne další režijní očekávání. Vyprávění sice obohatí zajímavý taneční výstup, ale ani ten nezabrání tomu, aby nad inscenací zcela a po právu nakonec převzala moc jen a jen Janáčkova hudba.

    Nepoučený divák mohl režii v klidu zatleskat, nic konkrétního nehledala, ale věděl opravdu co našel ?

    (Děkuji serveru Opera Plus za prostor pro divácké komentáře)

  8. Přiznám se, že i mě Špinarova koncepce nejprve vyděsila a na konci druhého jednání (premiéry) jsem vůbec nevěděl, co si mám myslet a i mě přišlo, že to s queer tématikou trochu přehnal.
    Nicméně s koncem opery do sebe všechno jakoby zapadlo a čím déle nad inscenací přemýšlím, tím víc se mi líbí. Jen to holt nebyla láska na první pohled.

    Ještě jedna věc: díky opeře ND, že dala prostor mladým pěvcům z AMU. Poukázalo se, že nedostatkem hezkých hlasů tahle země netrpí; trpí zejména tím, že na pódiu zpívají mnozí, kteří už tam léta nemají co dělat.

Napsat komentář