Stále jsem rebel. Na lehčí a jednodušší život budu mít čas, až umřu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
O charismatickém argentinském tenoristovi José Curovi je známo, že je renesančním mužem mnoha schopností a dovedností. Není jen pěvcem, ale také dirigentem, skladatelem, scénografem, operním režisérem i libretistou. Je manuálně zručný a rád si doma vyrábí doplňky ze dřeva. K této mnohostrannosti ho částečně dovedlo mládí prožité pod diktaturou vojenské junty v Argentině a situace po jejím pádu. Komponováním a dirigováním se tam uživit nedalo, zpívat se ale dalo všude. A tak pod tlakem okolností světový Otello objevil svůj hlas. Ačkoliv působí na první pohled velmi přísným dojmem, po prvních slovech ledy roztávají a při jeho vtipných odpovědích se mnohdy neubráníte smíchu. Z jeho chování je znát, že si váží každého profesionála ve svém okolí a že miluje publikum. Nebrání se autogramiádám, ani když není zrovna fit. Jak se mu spolupracuje jako skladateli a pěvci s jinými dirigenty? Co znamená pro skladatele uvedení jeho díla ve světové premiéře? A kde je jeho Achillova pata? Na čem aktuálně pracuje? Jak je to s lidmi v Argentině – vítají ho doma s otevřenou náručí? José Cura zůstavá rebelem a nebojí se nazývat věci pravými jmény – a tak vychází z jeho úst i spojení slov La Scala a šikana.

José Cury (Foto archiv FOK)

Vy jste studoval dirigování a kompozici, až poté zpěv – nemají z vás někdy kolegové dirigenti strach?

Myslím si, že strach ze mě nemá nikdo, pokud je to profesionál a připravil se. Je velmi jednoduché se mnou pracovat, protože vím přesně, co potřebuji, neboť mnohdy stojím na té druhé straně. Důležité ale je, aby oni věděli, co vlastně chtějí! Když vy víte, co chcete – a já vím, co potřebujete – nic nebrání naší skvělé spolupráci. Občas se ale vyskytne situace, že nějaký člověk neví, co chce – v tom případě je spolupráce komplikovanější.

A naopak, vy jako skladatel: Pokud je nějaká vaše skladba uváděna ve světové premiéře a vy v ní i zpíváte – diriguje tudíž někdo jiný, nemáte obavy ji svěřit do cizích rukou? Nebo akceptujete jen svého přítele Maria De Rose?

Moje práce není spojena pouze se jménem Mario De Rose, ale pochopitelně, když uvádím premiéru svojí skladby, snažím se mít na pódiu dirigenta, kterému věřím. Premiéra, to je vždy delikátní proces, dá se říci přímo ožehavá záležitost. Navíc je a vždy byla důležitá i pro ty největší skladatele, v procesu zkoušení je často potřeba ještě věci opravit a korigovat, protože do té chvíle je vše jen ve vaší hlavě. Pak se to najednou stává něčím reálným a vy jako autor občas slyšíte věci, které musíte doladit. Potřebujete přenést to, co máte v hlavě, do reálu, to je těžké a zároveň strašně krásné, něco jako porod dítěte. I velikáni typu Mahlera nebo Pucciniho neustále něco opravovali – a co potom takový obyčejný kluk jako jsem já?! Potřebuji, aby dirigent nebyl nervózní a věděl, že pokud ho zastavím a vznesu nějaké požadavky, že to neznamená, že nerespektuji jeho autoritu. Snažím se tedy pracovat vždy s dirigentem, který je vůči mně velmi empatický.

Pracujete v současné době na nějaké nové skladbě?

Píšu libreto tragikomické opery, ale je to zatím ve fázi, kdy bych nerad zveřejňoval, o co přesně jde. Obvykle si libreta píšu nebo upravuji na míru sám, aby to co nejvíce vyhovovalo tomu, co chci vyjádřit. Pak to ještě pochopitelně dávám povolaným osobám ke kontrole a jazykovým korekturám.

Píšete i libreta? Jste pěvec, dirigent, režisér a scénograf… Člověk z vás má pocit, že zvládnete dělat cokoliv. Takový Leonardo da Vinci v hudbě – a v opeře obzvláště!

A to zase ne. Je spousta věcí, které nejsem schopen dělat! Ale pravdou je, že si myslím, že umím tři, čtyři věci – a umím je dobře – a ty pak dělám. Ale takových lidí se kolem mě vyskytuje spousta – jen na rozdíl od ostatních mám dostatek kuráže to veřejně dát najevo a dělat. Nebojím se jít s kůží na trh ve více oblastech.

Velmi všestranný umělec – ale jaký jste jako „obyčejný“ muž? Jste zručný a šikovný – nebo si musíte dávat pozor na ruce a na vše si sjednáváte řemeslníky?

Miluji práci rukama. Myslím, že drobné řemeslnické práce dobře zvládám – a moc rád pracuji se dřevem. Ale přiznám se, v jedné oblasti jsem absolutně ztracen – když mi nejede auto, jsem schopný nad ním stát a plakat. (smích)

Jak se to stalo, že jste začal dlouhodobě a opakovaně spolupracovat s orchestrem FOK?

To byl osud! Před časem jsem letěl do Prahy stejným letadlem jako orchestr FOK a jejich manažerka Tereza Kramplová mě poznala, dali jsme se do řeči a o dva dny později jsem byl pozván na mítink. Dohoda byla velmi snadná a rychlá, protože obě strany na tom měly eminentní zájem. Většinou se v zahraničí pohybuji v operním světě, zde se mi ale otevřela úžasná příležitost v oblasti symfonické hudby.

Šťastnou shodou okolností jste tedy již druhou sezonu rezidenčním umělcem FOKu. Kdo připravoval dramaturgii koncertů? Na prvním koncertě v říjnu jste vystoupil jako pěvec společně s absolventy vašich mistrovských kurzů, na druhém koncertě začátkem prosince se pod vaší taktovkou odehrají hned dvě české premiéry kompozic latinskoamerických skladatelů a na třetím v březnu světová premiéra vašeho oratoria Ecce homo, kde budete zpívat roli Krista. Bylo to zamýšleno jako vygradování?

Samozřejmě, naše spolupráce je o tom, že se snažíme s vedením FOKu vymyslet vždy něco neotřelého a nového, aby to nebyl jen „pouhý další koncert“. Spolupráci jsme zahájili Rachmaninovou symfonií, sami sobě jsme tudíž nasadili vysokou laťku. Vždy vymýšlíme společně se zástupci FOKu, jaký další vrchol zdolat, aby to nebylo nudné a aby to stále rostlo do jakéhosi crescenda. Byl bych rád, aby si posluchači byli jisti, že vždy, když tu budu, se rozhodně odehraje něco jedinečného.

José Cura (foto archiv FOK)

Ve vašem programu s latinskoamerickou hudbou vystupujete v jiných zemích jako pěvec, v Praze ale budete dirigovat odlišné kousky. Nebylo by pro vás jednodušší zařadit i v Praze stejný nebo jen lehce modifikovaný program? Když to už máte nacvičeno pro jiná pódia?

V mém věku a po tolika letech kariéry to už není o hledání nejjednodušších řešení, je to o vytváření krásna. Chci lidem zpřístupnit hudbu, která se mi líbí, a i když to bude pro mě osobně náročnější, nevadí! Pokud by to bylo jednoduché a nudné, tak to není moje cesta. Na lehčí a jednodušší život budu mít čas, až umřu. (smích)

Můj život doposud nebyl jednoduchý a jsem za to rád. Svůj debut na pódiu jsem si odbyl už v patnácti letech, mezinárodní kariéru jsem zahájil v devětadvaceti letech. To už je skoro čtyřicet let na scéně! A s FOKem jsme teprve ve druhé sezoně spolupráce a já doufám, že toho máme ještě spoustu před sebou, třeba ty zpívané latinskoamerické skladby zařadíme na program někdy v budoucnu.

Proč není světová premiéra vašeho oratoria Ecce homo v prosinci, když 5. prosince máte narozeniny a jiný váš koncert je naplánován hned v následujících dnech?

To je škoda, bohužel nás to nenapadlo… Ale bylo by to hezké!

Dokážete jako pedagog odhadnout, zda se mezi letošními absolventy vašich mistrovských pěveckých kurzů našel tak velký talent, že by to mohla být v budoucnu hvězda Metropolitní opery?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Komentáře “Stále jsem rebel. Na lehčí a jednodušší život budu mít čas, až umřu

Napsat komentář