Stále jsem rebel. Na lehčí a jednodušší život budu mít čas, až umřu
Vy jste studoval dirigování a kompozici, až poté zpěv – nemají z vás někdy kolegové dirigenti strach?
Myslím si, že strach ze mě nemá nikdo, pokud je to profesionál a připravil se. Je velmi jednoduché se mnou pracovat, protože vím přesně, co potřebuji, neboť mnohdy stojím na té druhé straně. Důležité ale je, aby oni věděli, co vlastně chtějí! Když vy víte, co chcete – a já vím, co potřebujete – nic nebrání naší skvělé spolupráci. Občas se ale vyskytne situace, že nějaký člověk neví, co chce – v tom případě je spolupráce komplikovanější.
A naopak, vy jako skladatel: Pokud je nějaká vaše skladba uváděna ve světové premiéře a vy v ní i zpíváte – diriguje tudíž někdo jiný, nemáte obavy ji svěřit do cizích rukou? Nebo akceptujete jen svého přítele Maria De Rose?
Moje práce není spojena pouze se jménem Mario De Rose, ale pochopitelně, když uvádím premiéru svojí skladby, snažím se mít na pódiu dirigenta, kterému věřím. Premiéra, to je vždy delikátní proces, dá se říci přímo ožehavá záležitost. Navíc je a vždy byla důležitá i pro ty největší skladatele, v procesu zkoušení je často potřeba ještě věci opravit a korigovat, protože do té chvíle je vše jen ve vaší hlavě. Pak se to najednou stává něčím reálným a vy jako autor občas slyšíte věci, které musíte doladit. Potřebujete přenést to, co máte v hlavě, do reálu, to je těžké a zároveň strašně krásné, něco jako porod dítěte. I velikáni typu Mahlera nebo Pucciniho neustále něco opravovali – a co potom takový obyčejný kluk jako jsem já?! Potřebuji, aby dirigent nebyl nervózní a věděl, že pokud ho zastavím a vznesu nějaké požadavky, že to neznamená, že nerespektuji jeho autoritu. Snažím se tedy pracovat vždy s dirigentem, který je vůči mně velmi empatický.
Pracujete v současné době na nějaké nové skladbě?
Píšu libreto tragikomické opery, ale je to zatím ve fázi, kdy bych nerad zveřejňoval, o co přesně jde. Obvykle si libreta píšu nebo upravuji na míru sám, aby to co nejvíce vyhovovalo tomu, co chci vyjádřit. Pak to ještě pochopitelně dávám povolaným osobám ke kontrole a jazykovým korekturám.
Píšete i libreta? Jste pěvec, dirigent, režisér a scénograf… Člověk z vás má pocit, že zvládnete dělat cokoliv. Takový Leonardo da Vinci v hudbě – a v opeře obzvláště!
A to zase ne. Je spousta věcí, které nejsem schopen dělat! Ale pravdou je, že si myslím, že umím tři, čtyři věci – a umím je dobře – a ty pak dělám. Ale takových lidí se kolem mě vyskytuje spousta – jen na rozdíl od ostatních mám dostatek kuráže to veřejně dát najevo a dělat. Nebojím se jít s kůží na trh ve více oblastech.
Velmi všestranný umělec – ale jaký jste jako “obyčejný” muž? Jste zručný a šikovný – nebo si musíte dávat pozor na ruce a na vše si sjednáváte řemeslníky?
Miluji práci rukama. Myslím, že drobné řemeslnické práce dobře zvládám – a moc rád pracuji se dřevem. Ale přiznám se, v jedné oblasti jsem absolutně ztracen – když mi nejede auto, jsem schopný nad ním stát a plakat. (smích)
Jak se to stalo, že jste začal dlouhodobě a opakovaně spolupracovat s orchestrem FOK?
To byl osud! Před časem jsem letěl do Prahy stejným letadlem jako orchestr FOK a jejich manažerka Tereza Kramplová mě poznala, dali jsme se do řeči a o dva dny později jsem byl pozván na mítink. Dohoda byla velmi snadná a rychlá, protože obě strany na tom měly eminentní zájem. Většinou se v zahraničí pohybuji v operním světě, zde se mi ale otevřela úžasná příležitost v oblasti symfonické hudby.
Šťastnou shodou okolností jste tedy již druhou sezonu rezidenčním umělcem FOKu. Kdo připravoval dramaturgii koncertů? Na prvním koncertě v říjnu jste vystoupil jako pěvec společně s absolventy vašich mistrovských kurzů, na druhém koncertě začátkem prosince se pod vaší taktovkou odehrají hned dvě české premiéry kompozic latinskoamerických skladatelů a na třetím v březnu světová premiéra vašeho oratoria Ecce homo, kde budete zpívat roli Krista. Bylo to zamýšleno jako vygradování?
Samozřejmě, naše spolupráce je o tom, že se snažíme s vedením FOKu vymyslet vždy něco neotřelého a nového, aby to nebyl jen „pouhý další koncert“. Spolupráci jsme zahájili Rachmaninovou symfonií, sami sobě jsme tudíž nasadili vysokou laťku. Vždy vymýšlíme společně se zástupci FOKu, jaký další vrchol zdolat, aby to nebylo nudné a aby to stále rostlo do jakéhosi crescenda. Byl bych rád, aby si posluchači byli jisti, že vždy, když tu budu, se rozhodně odehraje něco jedinečného.
Ve vašem programu s latinskoamerickou hudbou vystupujete v jiných zemích jako pěvec, v Praze ale budete dirigovat odlišné kousky. Nebylo by pro vás jednodušší zařadit i v Praze stejný nebo jen lehce modifikovaný program? Když to už máte nacvičeno pro jiná pódia?
V mém věku a po tolika letech kariéry to už není o hledání nejjednodušších řešení, je to o vytváření krásna. Chci lidem zpřístupnit hudbu, která se mi líbí, a i když to bude pro mě osobně náročnější, nevadí! Pokud by to bylo jednoduché a nudné, tak to není moje cesta. Na lehčí a jednodušší život budu mít čas, až umřu. (smích)
Můj život doposud nebyl jednoduchý a jsem za to rád. Svůj debut na pódiu jsem si odbyl už v patnácti letech, mezinárodní kariéru jsem zahájil v devětadvaceti letech. To už je skoro čtyřicet let na scéně! A s FOKem jsme teprve ve druhé sezoně spolupráce a já doufám, že toho máme ještě spoustu před sebou, třeba ty zpívané latinskoamerické skladby zařadíme na program někdy v budoucnu.
Proč není světová premiéra vašeho oratoria Ecce homo v prosinci, když 5. prosince máte narozeniny a jiný váš koncert je naplánován hned v následujících dnech?
To je škoda, bohužel nás to nenapadlo… Ale bylo by to hezké!
Dokážete jako pedagog odhadnout, zda se mezi letošními absolventy vašich mistrovských pěveckých kurzů našel tak velký talent, že by to mohla být v budoucnu hvězda Metropolitní opery?
Nechci říkat žádná jména, nerad bych někoho ranil, protože pochopitelně jako v každé skupině, i tady byl někdo více talentovaný a jiný méně, někdo má lepší techniku, jiný zase lepší hlas. I zde se najde pár mimořádně talentovaných mladých lidí, kteří jsou na světové úrovni a mají před sebou velkou budoucnost. Odhadnout, zda někdo z nich bude hvězdou Met – to si netroufám. Především proto, že Met je o byznysu – a v showbyznysu to není jen o umění, jak už to tak chodívá, ne vždy se prosadí ti nejtalentovanější. To je zcela jiný příběh a bylo by to na úplně jiný rozhovor. Někdy je slyšet, že některým lidem hlas už uvadá, ale stále zpívají a pokračují v kariéře – byznys je byznys.
Když jsem se dívala do kalendáře na vašich oficiálních webových stránkách, je vidět, že i nadále budete spolupracovat s FOKem. Už tam máte termíny v sezoně 2017/2018. Jak dlouho bude trvat vaše spolupráce?
Naše smlouva je uzavřená na tři roky. Ale doufám, že ani po třech letech naše spolupráce neskončí. Rád bych měl alespoň jednou za rok koncert s FOKem i v daleké budoucnosti. Budu rád, pokud to, co děláme nyní, bude znamenat pouze začátek, na který budeme v budoucnu kontinuálně navazovat.
V červnu 2017 – 16. – 29. června – budete zpívat v belgickém Liège vaši nejznámější roli – Verdiho Otella. Máte pocit, že i po těch letech lze z vaší strany něco zlepšovat, nebo už se jedná o zcela rutinní záležitost?
Ač se to zdá být pro laiky neuvěřitelné, na této roli opravdu stále pracuji a pokaždé se snažím do ní vkládat něco nového. Otello je výjimečná role, ve které lze neustále něco nacházet. Je to i tím, že přece jen čas běží a moje životní zkušenosti jsou jiné, a dívám se tudíž na tuto úlohu z odlišné perspektivy. Něco jiného bylo, když jsem se jako pětatřicetiletý snažil vžít do role padesátiletého muže – a museli mi přibarvit vlasy a vousy do šeda. Teď jsem sám padesátník, už se nic dobarvovat nemusí a já už nemusím více hloubat nad tím, co cítí padesátiletý muž – protože já sám to cítím: bolest v kolenou, když se máte postavit z pokleku zpět na nohy, bolí vás celé tělo, když ráno vstáváte a snažíte se nějakým způsobem „rozpohybovat“, zkrátka tělo k vám promlouvá jiným jazykem. Právě před rokem jeden kritik v Budapešti napsal, že na mém Otellovi neoceňuje jen zpěv, ale i zajímavou řeč těla. Můžete procítit bolest této postavy – Otello není jako Manrico nebo Kalaf, není to mladý hrdina typu Robina Hooda, je to muž se specifickým životním problémem. Evoluce této role je komplikovaná – vyvíjí se ze statečného, všemi ceněného vojevůdce v ubohou kreaturu, v žárlivého manžela a zbabělého vraha a sebevraha.
V lednu 2015 jsem vás viděla zpívat Otella na prknech Státní opery Praha. Jak vlastně vůbec můžete ležet na břiše a zpívat?
Pokud má člověk solidní techniku, může na jevišti zkoušet různé věci. Je pravda, že je to technicky náročné, ale není to nemožné. Mé jméno už má naštěstí takový zvuk, že si mohu dovolit zariskovat a předvést neobvyklé kousky. To bych se třeba jako mladý bezejmenný umělec neodvážil. Pokud by se vám to jako začínajícímu umělci nepovedlo, kritici vás roznesou na kopytech a zničíte si kariéru. Jako respektovaný umělec ale můžu zajít dál – publikum pochopí, že se snažím posunovat hranice možného a že to dělám kvůli němu. Když se mi v některém momentě nepodaří něco zazpívat perfektně, tak to neznamená, že neumím zpívat. Zariskoval jsem v zájmu věci a případná chyba mi bude odpuštěna.
Která produkce Otella byla pro vás nejvíce překvapivá či nejméně akceptovatelná?
Tady bych mohl dlouze pohovořit o více produkcích, ale profesionální etický kodex mi zabraňuje zodpovědět tuto otázku do záznamu! (smích) Ovšem musím přiznat, že jsem za svou otellovskou kariéru účinkoval v několika inscenacích, jež opravdu nebyly dobré.
Vezměme to z té lepší strany: Která produkce Otella během vaší kariéry byla nejlepší?
Pochopitelně ta moje! (smích)
Tedy vaše inscenace Otella v Teatro Colón v Buenos Aires, která byla mezinárodním hlasováním oceněna jako nejlepší operní produkce roku 2013. Kdysi, na počátku své kariéry, jste v jednom rozhovoru řekl, že „nikdo není prorokem ve své zemi“. Je to prohlášení stále platné nebo se již vaše postavení v Argentině změnilo?
Dá se říci, že částečně to stále platí. Publikum v Argentině mě miluje, nedá se to však vždy říci o kritice a administrativě. Je to hodně o politice. Ale tak to funguje na celé planetě. I tady v České republice je část lidí nadšena, že tu jsem – a jiná část lidí se z toho zrovna neraduje. Je to přirozenou součástí hry. Všech šest představení oné mé produkce Otella v Teatro Colón bylo vyprodáno a s ovacemi ve stoje. Kritika ji ale nepochválila…
Čtete kritiky? Není to někdy spíše demotivující než přínosné?
Čtu všechno, protože je to pro moji práci důležitá zpětná vazba. Dívám se ale na kritiky s nadhledem, není to nic, z čeho bych se utápěl ve smutku a depresích. Žádný voják nejde do války, aniž by věděl, kde jsou jeho nepřátelé. Pokud čtete kritiky opravdu pozorně, poznáte, kdo tím sleduje nějaké vedlejší cíle a je instruován a placen za to, že o vás napíše něco špatného. U takových je dobré znát a dobře si zapamatovat jejich jména a chránit se před nimi. Pak jsou ale recenze, kde se autorům nelíbí jedno dílo či představení – ale nemají problém kladně přijmout dílo jiné. To nejsou moji nepřátelé. Tam je to o opravdovém a poctivém hodnocení mé umělecké práce.
Které operní produkce máte nejnověji za sebou a které se chystáte dělat?
V září a začátkem října 2016 to byla v belgické Opéra Royal de Wallonie v Liège Pucciniho Turandot – zde jsem dělal režii, scénu a zpíval roli Kalafa. Pro příští rok na květen a červenec 2017 připravuji v Bonnu Brittenovu operu Peter Grimes, kde dělám scénu, režii a zároveň to bude můj pěvecký debut v titulní roli.
Jako režisér a scénograf, máte raději tradiční pojetí opery nebo moderní zpracování?
Já hlavně nemám rád to dělení na klasické a moderní, dávám přednost pojmu inteligentní. Pokud je produkce inteligentní, může být tradiční, nová, moderní, avantgardní – ale podstatná je v tom ta inteligence. Když bude produkce tradiční a hloupá, určitě si toho všimnete a bude vám to vadit. Pokud je moderní a hloupá, také to zaregistrujete. Naopak jestliže jako publikum vidíte inteligentní show, na formě vám až tak moc nesejde a lehce ji přijmete. Problém dnešních dnů je, aby byl vytvořen inteligentní koncept, který pojme celé libreto opery. Někdy vidíte operu, jejíž koncept je dobrý pro prvních deset minut představení a pak už se to jen vleče a skomírá až do konce. Takže důležité je vytvořit koncept, který se dokáže udržet tři hodiny na jevišti se stejnou intenzitou – a to je to, co já nazývám tou inteligencí.
Na tiskové konferenci v lednu 2015 se hovořilo o vaší další možné spolupráci se Státní operou Praha. Vedete nějaká jednání ohledně této případné spolupráce? Můžeme se těšit na nějakou vaši operní produkci v dohledné době i u nás?
Tím, že tento operní dům je momentálně uzavřen, je situace komplikovanější – ale ano, s vedením Státní opery Praha jsme v kontaktu a „pomalounku a zlehka“ projednáváme naši spolupráci do budoucna. Možná kdybychom náš rozhovor dělali až v prosinci, už bych vám byl schopen říci více. Byl bych rád, kdyby Státní opera Praha využila mých mnohočetných schopností a mohl bych zde působit ve více funkcích. Osobně si myslím, že Česká republika a Praha si zaslouží být opět ve středu pozornosti, jako je aktuálně Vídeň a jak už tomu bylo dříve v historii, k čemuž bych rád dopomohl. Tato malá země dala hudbě tolik velikánů – ať už skladatelů, pěvců či dirigentů, že bych se ji nebál nazvat pro oblast klasické hudby centrem planety. I dnes má vaše země mnoho skvělých dirigentů a orchestrů, jako jsou FOK nebo Česká filharmonie, máte v Praze dva operní domy, další tři nebo čtyři známé operní domy jsou v regionech, jste velmi bohatá země, co se týče umění a klasické hudby obzvláště.
Složil jste hudbu na básně Pabla Nerudy – českou premiéru jsme měli možnost vidět v Obecním domě loni, v roli Nerudovy manželky vystoupila Zlata Adamovská. Pablo Neruda si zvolil příjmení podle českého spisovatele a básníka Jana Nerudy. Měl jste jako dítě nebo student díky tomu větší povědomí o České republice? Napadlo vás třeba podívat se do atlasu, kde že ta malá země vlastně leží?
Bohužel, když jsem byl dítě, nikdo se mnou nemluvil o tom, kdo je Pablo Neruda, s jeho dílem jsem přišel do styku až v dospělosti, když jsem objevoval a studoval latinskoamerickou poezii. Chodil jsem do školy před čtyřiceti lety, musíte si uvědomit, že v té době vládla v Argentině vojenská diktatura. Vůbec jsme neznali básně Pabla Nerudy, protože on zastával komunistické a socialistické ideje. Nečetli jsme ani Garcíu Márqueze ani další pokrokové literární velikány. Přístup k informacím byl velmi, velmi omezený a tito lidé byli považováni za nepřátele státu.
Čím se odlišuje české publikum v porovnání s tím v jiných zemích? Nejsme na vaši ohnivou jižanskou povahu příliš chladní?
Neznám žádné chladné či vlažné publikum, energie z jeviště dokáže vyvolat bouřlivé reakce. Když jsem v roce 1998 letěl poprvé do Japonska, byl jsem varován před tamním publikem, že bude natolik slušné, že budou jen malinko potichoučku tleskat ručičkama. A pamatuji si, že naopak k mému překvapení Japonci skákali na sedadlech skoro jako chuligáni na fotbale. Také české publikum je vášnivé, má to určitě souvislost s velkou tradicí klasické hudby tady v Česku, jak jsme o tom hovořili před chvílí. Vaše publikum je v porovnání s ostatními velmi vzdělané a poučené, chodí na koncerty a operu ze zájmu, a ne proto, že se to patří a že „by měli být viděni“, jak se tomu mnohdy děje právě v Met nebo v La Scale. České publikum bych zařadil na roveň rakouskému, německému a švýcarskému, je úplně jiné v porovnání s italským, španělským nebo řeckým. Publikum na severu je zaměřeno více na symfonickou hudbu, jižanské je orientováno převážně na operu. Také mám vypozorováno, že aplaus v jižních státech je překvapivě méně spontánní – lidé se opatrně rozhlížejí, co by tomu řekl soused, kdyby se postavili a křičeli „bravo“, nebo co kdyby to pak náhodou kritika pohanila. A to je problém právě těch velkých operních domů. Například v La Scale by se dokonce dalo hovořit o šikaně ze strany publika směrem k účinkujícím umělcům – každý umělec s tím má zkušenost, nevyjímaje jména jako Maria Callas či Luciano Pavarotti.
Zdá se, že to tady v České republice máte rád – učíte se česky?
Česky se neučím, váš jazyk je moc těžký. Zpíval jsem kdysi Dvořákovy Milostné písně, to jsem měl i jazykového poradce, ale nemyslím si, že bych byl dokonalý ve výslovnosti. Vlastně je to velká výzva do budoucna, zazpívat si tady skladbu v češtině.
Jako mladý operní pěvec jste byl rebel – cítíte se teď více konzervativně anebo to rebelství nesouvisí s věkem?
Stále jsem rebel. Ten rozdíl je v tom, že jako mladý jsem byl „romantický rebel“, teď jsem „rebel stoický či pragmatický“. Prostě už jsem se nad některými věcmi naučil mávnout rukou – a neplýtvat zbytečně svou energií.
Děkuji vám za rozhovor!
Vizitka:
Tenorista José Cura se narodil 5. prosince 1962. Je světově proslulý svými procítěnými, originálními interpretacemi operních postav; jeho jméno se skví na špičce nejprestižnějších divadel. Cura je však nejen operní hvězda, ale také skladatel a dirigent, operní režisér a scénograf.
Po studiích skladby a dirigování ve svém rodném městě Rosariu se Cura v roce 1984 přestěhoval do Buenos Aires, aby si zde svoje dovednosti zdokonalil. Za účelem poznání jevištního prostředí a zejména pěveckého umění pracoval v letech 1984–1988 v profesionálním pěveckém sboru v Teatro Colón. Tady se jeho hlas vypracoval do charakteristického, výrazného a jasného tenoru s nádechem temného barytonu, který ho časem dovedl k mezinárodní slávě.
V roce 1999 se José Cura vrátil k dirigování a pracoval s předními orchestry jako například Londýnskou filharmonií, Londýnským symfonickým orchestrem, Vídeňskou filharmonií, Sinfonia Varsovia, Toscaniniho orchestrem a Maďarskou filharmonií. V operách i symfonických skladbách uchvacoval publikum svým vystoupením jak v orchestřišti, tak na pódiu. Cura také vydal řadu úspěšných CD, včetně silně působivé nahrávky Rachmaninovovy Symfonie č. 2, která se setkala s velkým ohlasem u kritiků.
V roce 2007 se konala světová premiéra Curovy adaptace Leoncavallových Komediantů nazvaná La Commedia è finita. Představení, doplněné o tanec a pantomimu, navržené a režírované José Curou, znamenalo začátek jeho režisérské a scénografické dráhy. V roce 2010 Cura navrhl scénu, režíroval a vystoupil v Saint-Saënsově opeře Samson a Dalila v Bádenském státním divadle a vytvořil zde moderní verzi opery na klasické téma. Nahrávka představení existuje na DVD. Nadšené reakce publika i kritiků na jeho inscenaci Pucciniho Vlaštovky v Opeře v Nancy, stejně jako na inscenace Sedláka kavalíra a Komediantů ve Valonské královské opeře v roce 2012 upevnily jeho pozici vynikajícího režiséra. Curova inscenace Verdiho Otella v Teatro Colón v Buenos Aires byla v roce 2013 vyhodnocená v mezinárodním hlasování jako nejúspěšnější inscenace roku.
Rok 2014 je ve znamení Curova návratu ke komponování: v listopadu Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích uvedlo premiéru jeho Stabat Mater, napsané v roce 1989; o Velikonocích 2015, po návratu z milánské La Scaly, kde vystupoval jako Don José v Carmen, se uskutečnila v Teatro Massimo di Catania světová premiéra jeho Magnificat z roku 1988.
V květnu 2015 byl maestro Cura jmenován rezidenčním umělcem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. V rámci této rezidence s prestižním českým orchestrem Cura nejen diriguje dva symfonické koncerty za sezonu, ale také uskutečňuje premiéry některých ze svých skladeb jako například Jestliže zemřu, přežij mě!, zhudebňující poezii Pabla Nerudy, českou premiéru Magnificat a světovou premiéru oratoria Ecce Homo.
6. června 2015 byla Josému Curovi za jeho práci ve výchově a kultuře udělena Argentinským senátem cena Dominga Faustina Sarmienta.
V letošním roce inscenoval Turandot v Liège a vystoupil jako Otello v Barceloně, Dick Johnson v Hamburku a ve Vídni nebo Cavaradossi v Drážďanech.
(Zdroj: josescura.com)
Foto archiv Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a Hana Smejkalová (Otello-Státní opera Praha)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
