Standing ovation pro Gounodova Fausta v Drážďanech

Kolikrát se Goethův Faust se objevuje v hudbě, se dnes snad už ani nedá spočítat. Z partitur, určených pro jeviště, se však pravidelně vracejí prakticky jen pouhé dvě, nejvýše tři: Gounodův Faust a Boitův Mefistofeles, a občas hlavně v posledních letech i Busoniho Doktor Faust. Charles Francois Gounod má přitom na svém kontě bezmála dvě desítky operních kusů, dnes už ovšem většinou zapadlých. Po nepříliš úspěšné původní premiéře v březnu 1859 v pařížském Théatre-Lyrique se Gounodův Faust objevil poměrně brzy i u nás – již osm let poté, roku 1867. V pražském Novoměstském divadle Fausta nastudoval Bedřich Smetana, který si Gounodovu operu velmi oblíbil. Mezitím se ale Faust hraje na německých scénách – poprvé už v roce 1861 v Darmstadtu za přítomnosti Gounoda, a posléze ještě téhož roku v Drážďanech – tam prvně pod názvem Margarete, pod nímž se v Německu často uvádí dodnes. Zatímco Francouzům se Faust zdál při prvním uvedení „příliš německý“, Němcům zase nejdřív připadal „příliš francouzský“. Až teprve druhé pařížské provedení Fausta s odstupem deseti let, ve Velké opeře, zajistilo Gounodovi u jeho krajanů úspěch, když mluvenou prózu vyměnil za recitativy a přidal Valpuržinu noc a také sbor vojáků. Faust se brzy stal jednou z nejčastěji hraných francouzských oper a zůstal jí dodnes.


Zatím poslední drážďanská inscenace měla premiéru letos v červnu, v nastudování britského režiséra Keitha Warnera (v saské metropoli se před pár lety úspěšně představil scénickým provedením Berliozova Faustova prokletí, zdaleka největší ohlas měla v posledních letech ovšem jeho curyšská režie Haydnovy opery Orlando Paladio). Warnerův Faust v Semperově opeře má tak trochu nastavovaný „rozjezd“, když časté používání dvou soustředných točen s dlouhou řadou temně lesklých dveří působí během první třetiny příliš stereotypně a tak trochu bezradně (autorem scény je Es Devlin). Hned zkraje je ale už zřejmý důraz na „manipulátorkou“ roli Mefistofela, který Fausta i Markétu mezi jednotlivými klíčovými okamžiky jejich příběhu, situovaného kamsi do počátku minulého století, převáží v kolečkových křeslech. Po své nostalgicky laděné střední části, kdy se sblížení Fausta a Markéty odehraje za podzimního padajícího listí, dostane Warnerovo vyprávění známého příběhu nečekaně dramatický spád v třetině závěrečné, když těhotná Markéta před zraky diváků (a před všudypřítomnými obřími zrcadly) porodí, když si s novorozeným dítětem vzápětí Mefistofeles při své serenádě pohazuje, a když dívka končí na hranici, z níž nakonec zbyde jen ohořelý kříž. Bezpochyby právě tento sugestivní závěr byl jedním z hlavních důvodů závěrečných standing ovation. Vedle jako takřka vždy i tentokrát skvěle hrající Staatskapelle (zatím všechny reprízy drážďanského Fausta řídil Alexander Joel, hudební šéf opery v Braunschweigu) si zaslouží zvláštní pochvaly sbor drážďanské opery (sbormistr Pablo Assante), a to nejen kvůli své skutečně precizní sezpívanosti, ale i obdivuhodně zvládnutému náročnému pohybovému aranžmá.


Ze sólistů je třeba na prvním místě uvést jihokorejského tenoristu Wookyunga Kima, který má za sebou i přes své mládí už nejeden úspěch hlavně na předních evropských scénách, naposledy před pár týdny s Vévodou z Rigoletta v londýnské Covent Garden. Fausta v Drážďanech Kim odzpíval rozhodně v o poznání lepší kondici, než třeba Roberto Alagna poslední vídeňskou premiéru téže opery. Kim má nádherně opřený znělý hlasem, dobře technicky vedený a plný mladistvé vroucnosti i kovového lesku. Spolehlivou Markétou nejnovější série repríz drážďanského Fausta je zkušená kanadská sopranistka Jessica Muirhead, disponující temně plným, avšak pohyblivým sopránem se širokou výrazovou škálou. Představitelsky přesvědčivým Mefistofelem byl v Semperově opeře zatím při všech reprízách nového Fausta Američan Donnie Ray Albert, dobře známý z pražského Národního divadla jak svou ďábelskou čtyrrolí z nových Offenbachových Hoffmannových povídek, tak i coby Jack Rance z Pucciniho Děvčete ze Západu před pár lety. Skvělého Siebela předvedla Barbara Senator a Valentina Christoph Pohl, a tak jediná Marta Angely Liebold působila matným dojmem, pěvecky už nejspíš za zenitem.




Právě v těchto dnech vrcholí v Drážďanech přípravy nejnovější operní novinky – koncertního provedení Čapkovského Jolanty v nastudování Vladimira Jurowského, s Majou Kovalevskou v titulní roli. Neméně očekávány jsou v této sezoně Monteverdiho Poppea a Weillova Street Scene, stejně jako i Donizettiho Anna Bolena v koncertním provedení s Editou Gruberovou. Nejbližším lákadlem je ale zítra a také na Silvestra Gala s Renée Fleming, Christianem Thielemannem a Lehárovou Veselou vdovou, které v poslední letošní den odvysílá v přímém přenosu televizní kanál ZDF.

Charles Gounod:
Faust / Margarete
Dirigent: Alexander Joel
Režie: Keith Warner
Scéna: Es Devlin
Kostýmy: Julia Müer
Choreografie: karl Alfred Schreimer
Sbormistr: Pablo Assante
Sächsische Staatskapelle Dresdem
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Premiéra 5.června 2010 Semperova opera Drážďany
(psáno z reprízy 26.12.2010)

Faust – Wookyung Kim
Méphistophéles – Donnie Ray Albert
Valentin – Christoph Pohl
Wagner – Tomislav Lucic
Marguerite – Jessica Muirhead
Siébel – Barbara Senator
Marthe – Angela Liebold

www.semperoper.de

 

foto: M.Creutziger

Související články


5 responses to “Standing ovation pro Gounodova Fausta v Drážďanech

  1. Take jsem toho nazoru, ze kdyz si umelci zaslouzi standing ovation, rad svoje podekovani takto vyjadrim. Vcera jsem byl na Vec Makropulos ve Stavovskem se S. Cervenou. Byl to skvely zazitek a hodne divaku vcetne me povstalo pri dekovani. Sedel jsem ve 2.rade, takze skoro u jeviste. Jedna dama za mnou ve 3. rade mi pak pri odchodu rekla: 'Kdyz je nekdo sobecky, ostatni s toho nic nemaji.' Povstat ji nenapadlo. Asi mentalita minuleho rezimu? Jeste ze i zde je na vyber – kdyz ne mistni produkce, tak Dresden atd jsou blizko.

  2. Tzv. "standing ovation" jsou rituálem nejenom US, ale bohatě to využíval i komunistický režim, kdy se to taky vyžadovalo při komunistickjých slavnostech, hojně ukazovaných v televizi. Takže se nedivte, že jsou lidi, kteří se na to dívají trochu přes prsty, jako na folklorní figuru. Každopádně jsem přesvědčený, že při potlesku nevyjádřím větší spokojenost s umělcem tím, že povstanu, protože vstávají lidé kolem mně.

  3. Naprostý souhlas s anonymním 29. prosince 2010 19:26. Měl jsem stejné pocity. Na Drážďany "nic-moc" provedení.

    A jen trošku k standing ovations: v Drážďanech nejsou absolutně zvykem. Navíc nikdy nevstávají všichni tak masově, jako v US, nebo při zmiňovaných komunistických slavnostech…

    Kr

Napsat komentář