Stanislav Remar, nepřehlédnutelná osobnost československého baletu

Před deseti lety, 19. července 2006, zemřel v Košicích významný československý choreograf Stanislav Remar. Záměrně používám přívlastek československý, protože tento rodilý Čech, který své dlouholeté, velice plodné umělecké působení zahájil na českých scénách, věnoval své nejlepší síly slovenskému tanečnímu umění, v jehož vývoji sehrál mimořádně důležitou roli.

Stanislav Remar (vlastním jménem Stanislav Švadlena) se narodil 7. října 1914 v jihočeském Písku. Své první taneční kroky absolvoval v taneční škole někdejší žákyně Achilla Viscusiho, sólistky Baletu Národního divadla a posléze Divadla Na Vinohradech, Marie Klimešové-Máchové.

Svou taneční technickou a pohybovou všestrannost si výrazně prohloubil ve svém prvním angažmá v pražském Švandově divadle pod vedením tamějšího choreografa Borise Milce; tuto v dějinách českého tanečního umění výraznou osobnost stojí za to alespoň v několika větách připomenout: Boris (vlastním jménem Bohumil) Milec (1906-1984) byl stejně jako Remar písecký rodák. Stal se jednou z hvězd pražského prvorepublikového umělecko-společenského nebe. Bývalý špičkový sportovec, výtečný stepař a taneční akrobat se proslavil svými vystoupeními a choreografiemi mnoha varietních programů, stejně jako aktivitami v divadlech včetně Velké operety. Byl rovněž autorem choreografie k populárnímu Fričovu filmu Pytlákova schovanka (1949) a s režisérem Alfrédem Radokem spolupracoval o deset let později na jeho slavné inscenaci Osbornova Komika s Ladislavem Peškem v titulní roli. Jako pedagog se věnoval i výchově budoucích gymnastů, velmi na něj vzpomíná Věra Čáslavská.

Vraťme se ale ke Stanislavu Remarovi. V roce 1938 byl sólistou v Divadle Járy Kohouta, kde tehdy jako choreograf působil Saša Machov. Mladý, talentovaný, technicky i výrazově  solidně vybavený tanečník zaujal Ivo Váňu Psotu, a tak se 1. ledna 1939 stal Stanislav Remar členem Psotova brněnského souboru.

Psota jej okamžitě pověřil sólovými úkoly. V inscenaci Prokofjevova Romea a Julie jej doobsadil do role Parida a podle některých svědectví si zatančil i Merkucia, jehož vynikajícím představitelem byl ovšem v tomto prvním uvedení Romea a Julie Josef Sokol. Sóla tančil i ve Valpuržině noci v Gounodově Faustovi a Markétce a v Bizetově Carmen. V Dvořákových Slovanských tancích tančil Remar roli Junáka, v Bendlově České svatbě Ženicha, v Schumannově Karnevalu Poetu. V Petruškovi Igora Stravinského Kočího a v Psotově verzi Labutího jezera Prince Radoslava.

Poté, co v listopadu 1941 okupační úřady uzavřely Zemské divadlo v Brně, působil Remar spolu s dalšími členy Psotova souboru v německém Městském divadle, v němž baletu šéfovala výborná tanečnice a choreografka Día Luca. Remar zde účinkoval například v rolích Kavalíra v Rossiniho Vzpouře hraček, Šarlatána ve Slavnosti v Delftu německého skladatele Reuttera, Otce ve Velkém džbánu italského skladatele Afgreda Caselly a Coppélia v Délibesově Coppélii.

Stanislav Remar vytvořil baletní skupinu Brněnský balet. Tato skupina, v níž na klavír doprovázel mladý, velmi perspektivní divadelní korepetitor Pavel Kuchař, vystupovala v Brně i v dalších městech. Program Orientální tance, který Remar nastudoval spolu s Marií Tymichovou, sklidil velký úspěch i v pražské Lucerně.

Po válce byl Stanislav Remar v Brně pověřen funkcí vedoucího operetního baletu. Nastudoval řadu choreografií pro inscenace tohoto žánru včetně zahajovacího představení souboru, kterým byla 21. září 1945 v Redutě Tylova a Škroupova Fidlovačka. Z těch dalších připomeňme alespoň Nedbalovu Polskou krev, Fallovu Madame Pompadour či Hervého Mamselle Nitouche. V závěru sezony 1945-1946 nastudoval svůj první celovečerní balet, kterým byla Glazunovova Raymonda, v níž ústřední pár tančili Věra Vágnerová a Miroslav Kůra.

V té době pokračoval Stanislav Remar na jevišti Reduty ve svých aktivitách z doby okupace uváděním komorního typu představení za doprovodu klavíru. V lednu 1946 byla premiéra večera složeného ze tří částí. V první uvedl Stanislav Remar na hudbu Zdeňka Fibicha titul nazvaný Dívčí válka – Čtyři mušketýři, v druhé části to byla směs ruských národních tanců pod názvem Pozdrav z Moskvy a v závěrečné části Pozdrav z Moravy, směs národních tanců z Moravského Slovácka.

Na tento program pak navázalo v dubnu 1946 opět na scéně Reduty nové nastudování Orientálních tanců, které Remar představil s Marií Tymichovou. O klavírní doprovod se opět postaral korepetitor Pavel Kuchař.

Na tomto místě si dovolím opět drobnou odbočku. Korepetitoři jsou skuteční „dělníci divadla“. Zůstávají většinou v anonymitě, ačkoli mají nemalé zásluhy o výslednou podobu studované premiéry. Takovým skromným muzikantem byl i dlouholetý korepetitor opery brněnského divadla, skvělý klavírista Pavel Kuchař (1922-2004). Desítky našich i zahraničních zpěváků perfektně připravil pro dokonalé pěvecké ztvárnění jejich partů, spolupracoval s dlouhou řadou špičkových dirigentů jako například se sirem Charlesem Mackerrasem, při představeních se stejně bravurně vyrovnával s náročnými cembalovými doprovodnými party Mozartových oper, jako s požadavky  moderních hudebních skladatelů. Po léta byl pedagogicky činný na Janáčkově akademii múzických umění, na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století působil jako korepetitor v hamburské opeře v éře Rolfa Liebermanna. Jsem rád, že mi tento text dovolil věnovat mu malé, ale myslím si, že velmi důležité poděkování.

O prázdninách 1946 Stanislav Remar Brno opouští a odchází na Slovensko, kterému zůstane věrný po celý zbytek svého života. Podle slov Vladimíra Vašuta se Stanislav Remar zasloužil vrchovatou (a dodnes vlastně nedoceněnou) měrou o rozvoj slovenského baletu. V sezoně 1946-1947 byl angažován jako sólista, trenér a choreograf do Slovenského národního divadla v Bratislavě.

Po roce si odskočil do Košic, kam jej pozval tehdejší ředitel košického divadla Ján Borodáč, aby tam uvedl do života baletní soubor. 25. října se v košickém divadle konala první premiéra nového dvacetičlenného baletního kolektivu. V sezoně 1947-1948 inscenoval Remar v Košicích tři premiéry celovečerních baletních programů.

V roce 1948 se vrací do Bratislavy, tentokráte už v pozici šéfa baletu, a následuje sedm let vysoce úspěšného rozvoje bratislavského baletního souboru, který se především díky Remarovi definitivně proměnil z někdejšího služebního tělesa v konsolidovaný, cílevědomě řízený, ambiciózní baletní soubor, schopný plnit nejnáročnější úkoly a vstupovat do konkurence se špičkovými tělesy. V souboru záhy vynikla řada individualit, vyhraněných osobností, které právem vstoupily do pantheonu historie slovenského divadla. Připomeňme si alespoň některá jména – Augusta Starostová-Herényiová, Trúda Boudová-Tašká, Galina Basovová-Oniščenková, Tamara Isačenko, Jitka Mňačková, Jozef Zajko či Milan Herényi. V době Remarova šéfování sklízel v Bratislavě vavříny v době svého „vyhnanství“ Miroslav Kůra s partnerkou Jarmilou Manšingerovou.

Koncepční a promyšlená byla rovněž dramaturgie, orientovaná v souladu s dobovým směřováním na celovečerní dějové balety namnoze ruských, respektive sovětských skladatelů. Nepopiratelné zásluhy má Stanislav Remar o vznik původního slovenského baletu. Prvním byl balet Tibora Andrašovana Orfeus a Eurydika, ke kterému Remar vytvořil libreto a sám jej v roce 1949 inscenoval. Na toto dílo navázal o rok později balet Píseň míru ze stejné tvůrčí dílny.

Z řady Remarových bratislavských inscenací jmenujme dále alespoň balet někdejšího ředitele bratislavského divadla Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky, Délibesovu Coppélii, Glazunovovu Raymondu, Prokofjevovu Popelku, Glierův Červený mak a především tři velmi úspěšné a tehdy vysoce ceněné inscenace, kterými byly Prokofjevův Romeo a Julie a Asafjevovy balety Plameny Paříže a zejména Bachčisarajská fontána, v níž Remar sám ztvárnil roli chána Gireje. V Bratislavě se Remar představil v řadě dalších výtečně ztvárněných velkých rolí, v nichž prokázal své trvale vysoké taneční mistrovství, ať to byl titulní hrdina v Romeovi a Julii či v Andrašovanově Orfeovi, Jean de Brienne z Raymondy, anebo Filip v Plamenech Paříže.

Významnou stopu zanechal po sobě v Bratislavě také jako pedagog. Na konzervatoři vyučoval klasický tanec a na Vysoké škole múzických umění vychoval řadu mladých slovenských choreografů.

V roce 1955 odchází z Bratislavy do Košic, kde působí do roku 1969 ve funkci šéfa baletu a poté jako hostující choreograf a pedagog. V Košicích, podobně jako v Bratislavě, se zasloužil o vznik původních slovenských baletů, které posléze také na košické scéně realizoval. Byly to například Grešákův balet Radúz a Mahulena anebo Karpatská rapsodie Tibora Andrašovana. V Košicích také uvedl Rytířskou baladu Šimona Jurovského a z českých baletů Nikotinu a Signorinu Gioventù Vítězslava Nováka a Hirošimu Viliama Bukového.

V Košicích programově uváděl základní klasická díla baletní historie (Čajkovského balety Louskáček, Labutí jezero a Spící krasavice, Adamova Giselle a další). Lze říci, že ve východoslovenské metropoli vybudoval velice solidní základy kvalitního moderního baletu, na něž poté mohli dobře a funkčně navazovat jeho následovníci.

Už jako host vytvořil Stanislav Remar v Košicích podnětné inscenace jako byly Vyšehrad, Vltava na hudbu Bedřicha Smetany, choreografickou poému Návraty a novou inscenaci Čajkovského Labutího jezera.

Stanislav Remar zemřel v Košicích 19. července 2006 ve věku 92 let.