Starožitnictví, výjimky a propady. Bechtolfův Salcburk

Prostě hezké – hezky prosté
Bilance Salcburského festivalu za mezivládí Svena-Erica Bechtolfa
(Der Kurier – 21. srpna 2016 – Gert Korentschnig)

Ještě deset dní a Salzburger Festspiele 2016 skončí – a tím také období uměleckého vedení Svena-Erica Bechtolfa. Herci a režisérovi Bechtolfovi se během dvouletého interregna podařilo něco zásadního: nesmírně vystupňovat radostné čekání na příštího intendanta, na nové směřování pod vedením Markuse Hinterhäusera.

Jedno musíme v zájmu spravedlnosti přiznat: Bechtolf neměl po předčasném odchodu Alexandra Pereiry, který festival vedl v letech 2012 – 2014, příliš času na přípravu a proto také téměř žádnou reálnou šanci nějaké vize, kterou by snad měl uskutečnit. Přesto je možné rozpoznat jakýsi rukopis, který umělečtí grafologové nepociťují jako právě revoluční.

Sven-Eric Bechtolf (foto Salzburger Festspiele / © Luigi Caputo)
Sven-Eric Bechtolf (foto Salzburger Festspiele / © Luigi Caputo)

Starožitnictví
Dvě sezony pod Bechtolfen jsou obrazem naší společnosti a doby. Snažíme se zachovat to, co máme, tím, že klademe důraz na staré hodnoty, nechceme se pouštět do velkého rizika a k novému se zatím stavíme skepticky. Salcburk momentálně, po gigantomanických letech Alexandra Pereiry, zastává nový konzervativismus. Buďme spokojeni s tím, co máme, lehkomyslně si nezahrávejme. Pěkně se zařiďme, třeba u starožitníka, zachovejme naše tradice, nekutejme příliš hluboko, aby se neotevřela nějaká propast. Umění prostě může být hezké – a hezky prosté. Nepolitické. A kdo se proti tomu prohřeší, bude veřejně pokárán.

Styl a elegance jsou samozřejmě důležité. Přesto by mělo být klíčovým úkolem takového festivalu umožňovat na vysoké úrovni něco nového, vytvářet jedinečné konstelace a znatelně se odlišovat od běžného repertoáru. To se však nedělo.

Výjimky
K dobru se musí uměleckému vedení připsat, že dosáhlo úspěchu s aktuálními díly, s operami Dobytí Mexika Wolfganga Rihma roku 2015 a s Andělem zkázy Thomase Adèse letos. Přesto jsou to jen výjimky (a nijak zvlášť inovativní).

Jako největší problém se ukázal cyklus Mozart – Da Ponte, který stál pod špatnou hvězdou už když odstoupil dirigent Franz Welser-Möst. Vznikla sice Bechtolfova profesionální režie (jistě vhodná pro repertoárové divadlo), hudebně však byl výsledek velmi problematický. Dirigenti (s výjimkou Alaina Altinoglu) příliš nezajímaví, v pěvecké oblasti ani náznak nového mozartovského ansámblu. Vinu je z velké části třeba přičíst Pereirovi, většinu ještě plánoval on.

Propady
Slabý článek znamenala nová verze Třígrošové opery roku 2015, z níž byla centrální témata naší doby zcela vyloučena. Brecht a Weil uhlazení do jemna, ani tady žádná politická debata. Právě tak zbagatelizovaná a přikrášlená byla scénická prezentace Lásky Danae Richarda Strausse v režii Alvise Hermanise. Koncertantní provedení soustředěné jen na hudbu by mělo větší smysl než takovéto opatrnictví. Zato veristická opera jako Manon Lescaut se, kontraproduktivně, hrála jen koncertantně.

Zpívala v ní Anna Netrebko, v Thaïs jsme mohli slyšet Plácida Dominga, hvězdy tedy hostovaly. Na nové objevy si ale nevzpomínáme.

V činoherní oblasti se vrátila řada starých mistrů, Bechtolf sám slavil svůj největší úspěch ve hře Ignorant a šílenec Thomase Bernharda.

Koncerty byly velmi rozmanité  i vysoké kvality – ale také zde bylo velmi málo původního. Symptomatickým příkladem je účast Cleveland Orchestra s Welserem-Möstem. Bezprostředně po dvou koncertech v Salcburku následuje Grafenegg (dnes poslední koncert), s programem z velké části identickým se salcburským. Nezaměnitelnost Salcburku už neexistuje.

Sven-Eric Bechtolf (foto Salzburger Festspiele / © Luigi Caputo)
Sven-Eric Bechtolf (foto Salzburger Festspiele / © Luigi Caputo)

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Související články


Napsat komentář