Stávka. Děti si sedly a čekaly, že to pan učitel prohraje

  1. 1
  2. 2
  3. 3

70 let České fiharmonie (2)
Texty Ivana Medka (71)

Ivan MedekPro Divadlo hudby připravoval Ivan Medek v roce 1966, kdy se slavilo 70. výročí vzniku České filharmonie, pořady, v nichž slovem i hudbou vyprávěl příběh orchestru. Vybíral nejdůležitější události a osobnosti, hudebními mezníky byly památné nahrávky.

Ivan Medek tehdy v České filharmonii pracoval. A minule jsme připomínali, jak byl vyhozen poprvé v padesátých letech kvůli tomu, že pomáhal rehabilitovat Václava Talicha. Podruhé byl vyhozen za normalizace Jiřím Pauerem. „Definitivní výpovědi jsem se dočkal, když jsem zařadil – stále jako neoficiální dramaturg – na leden 1970 do programu České filharmonie kantátu Arthura Honeggera Jana z Arku na hranici. Nejdřív to nevzbudilo vůbec žádnou pozornost. Až najednou volali řediteli České filharmonie Pauerovi, co že to tam inzerujeme: Jana z Arku na hranici! Vysvětloval jsem řediteli, že se ta skladba opravdu tak jmenuje a že autorem textu je Paul Claudel. Dal jsem mu partituru, aby to viděl na vlastní oči. Řekl, že slova „na hranici“ tam nesmějí být. Teprve o pár dní později komusi nahoře došlo, že kantáta má být uvedena k výročí upálení Jana Palacha. Tvrdil jsem, že něčeho takového jsem si vůbec nevšiml. Byl z toho samozřejmě strašný průšvih. Datum uvedení jsme museli změnit a nesměli jsme vysvětlit, proč ke změně dochází. Hrálo se o čtrnáct dnů později, bylo vyprodáno, koncert měl manifestační charakter, protože všichni věděli, o co jde. Pár týdnů na to mě Jiří Pauer zavolal k sobě do kanceláře a uvítal mě slovy: „Víš, co ti teď řeknu?“ Já na to: „Asi ano. Dáš mi výpověď.“ Ptal jsem se ho, jestli musí. Řekl, abych s ním takhle nemluvil a co prý bych dělal já na jeho místě. A já jsem odpověděl, že bych mu dal taky výpověď. Bez ohledu na to, jaká je situace, a bez ohledu na to, že se známe tolik let. „Dal bych ti výpověď, protože si myslím, že by Filharmonie měla být řízena jinak.“ – Sáhl po láhvi koňaku, abychom se napili. Připadalo mi to, jako bychom byli nějací mafiáni. Stáli jsme každý na jiné straně a jeden o druhém jsme to věděli. Ostatně tak tomu bylo nejen s Pauerem, ale i s celou řadou dalších lidí,“ píše Ivan Medek ve svých vzpomínkách „Děkuji, mám se výborně“ (Praha, Torst 2005).

Karlu Ančerlovi o této situaci v dopise z 19. března 1970 píše: „… když mi J. P. (Jiří Pauer – pozn. red.) v milém rozhovoru můj odchod oznamoval a snažil se jej zdůvodnit, přesvědčil mne i o tom, že je to přání nějakých jiných vysokých míst. Také jsem si musel uvědomit, že jsem nihilista, nemám žádné slušné přátele, nestýkám se s dobrými lidmi, jsem holt ze špatné staré rodiny, mám špatnou povahu atd. (…) Zatím stále mohu pracovat příležitostně v malých relacích v rozhlase a něco dělám i pro televisi. To je v mé současné situaci nejkuriosnější, protože to znamená obrovskou publicitu, ohlasem ve veřejnosti nesrovnatelnou s prací v České filharmonii, ale snad tento paradox alespoň nějaký čas vydrží.“
***

Posledně jsme se zastavili u data 4. ledna 1896, kdy poprvé vystoupil orchestr Národního divadla pod jménem Česká filharmonie a taktovkou Antonína Dvořáka v Domě umělců (tehdejším Rudolfinu – pozn. red.). Poslouchali jsme Mou vlast s Talichem. Dnes je na pořadu Novákova Slovácká svita, Janáčkův Taras Bulba a Sukova symfonická báseň Zrání. Sukovo Zrání otevírá největší kapitolu v dějinách České filharmonie. Mělo premiéru 30. října 1918. Byl to první filharmonický koncert v nové Československé republice. Koncert, který rozhodl o dalším osudu našeho orchestru a jeho pozdějšího šéfa Václava Talicha.

Od toho prvního lednového večera v roce 1896 uplynulo víc než dvaadvacet let. To je asi tak doba – snad se na mě ti mladší nebudou teď zlobit – za kterou se z narozeného dítěte stává dospělý člověk. Učí se chodit, mluvit, poslouchat, prát se, hledá si svoje místo ve světě, který je často příliš nepřátelský a složitý, učí se rozhodovat, stát pevně na vlastních nohách. Je mladý, a proto je v něm víc naděje než skepse, nezná, a proto snadněji překonává překážky, a když se navíc včas naučí vstávat i hodně potlučený se smíchem a s radostí, má zkrátka pár takových těch vlastností, které mu starší a podle svého vlastního názoru rozumnější závidějí. Možná, že s mladými národy a taky mladými uměleckými soubory je to podobné. Zkusme se podívat, jak dospívala Česká filharmonie.

Prvních pět let se vlastně jen batolila. Udělala za rok vždy tak čtyři kroky – pardon koncerty. Pořád ještě jako divadelní orchestr. Hlavní slovo v něm měl – už jsme si o něm řekli – koncertní mistr Alois Paleček. Chtěl, aby koncertů bylo víc, aby se moc nezkoušelo. Dirigent Karel Kovařovic byl zcela opačného mínění. V takových případech se obvykle lidé hádají a nevyhrává často ten, kdo má pravdu, ale ten, kdo dokáže získat většinu. To se v prvním kole podařilo Palečkovi a orchestr hrál od roku 1898 bez Kovařovice. Získal ke spolupráci zejména Oskara Nedbala, violistu Českého kvarteta a slibného začínajícího skladatele, Dvořákova žáka. To vypadalo jako výhra. Nedbal byl skvělý muzikant, temperamentní, strhující osobnost. Jenže neměl čas. Práci kvarteta nemohl přerušovat na delší dobu. Přesto řídil v sezóně 1900–1901 všechny tři, víc jich totiž ani nebylo, filharmonické koncerty.

Karel Kovařovic (foto archiv ND)
Karel Kovařovic (foto archiv ND)

Karel Kovařovic – to jméno nesmíme zapomenout – se ovšem nevzdal. Jeho opera Psohlavci na Jiráska měla obecný úspěch, Kovařovic toho využil, obrátil se k dalšímu klasickému českému námětu – Babičce a operou Na starém bělidle získal další vítězství u divadelního obecenstva. V roce 1900 byl Kovařovic jmenován šéfem opery Národního divadla. V čele činohry stál Jaroslav Kvapil a ředitelem divadla byl Gustav Schmoranz.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář

Reklama