Stávka. Děti si sedly a čekaly, že to pan učitel prohraje

70 let České fiharmonie (2)
Texty Ivana Medka (71)

Pro Divadlo hudby připravoval Ivan Medek v roce 1966, kdy se slavilo 70. výročí vzniku České filharmonie, pořady, v nichž slovem i hudbou vyprávěl příběh orchestru. Vybíral nejdůležitější události a osobnosti, hudebními mezníky byly památné nahrávky.

Ivan Medek tehdy v České filharmonii pracoval. A minule jsme připomínali, jak byl vyhozen poprvé v padesátých letech kvůli tomu, že pomáhal rehabilitovat Václava Talicha. Podruhé byl vyhozen za normalizace Jiřím Pauerem. „Definitivní výpovědi jsem se dočkal, když jsem zařadil – stále jako neoficiální dramaturg – na leden 1970 do programu České filharmonie kantátu Arthura Honeggera Jana z Arku na hranici. Nejdřív to nevzbudilo vůbec žádnou pozornost. Až najednou volali řediteli České filharmonie Pauerovi, co že to tam inzerujeme: Jana z Arku na hranici! Vysvětloval jsem řediteli, že se ta skladba opravdu tak jmenuje a že autorem textu je Paul Claudel. Dal jsem mu partituru, aby to viděl na vlastní oči. Řekl, že slova „na hranici“ tam nesmějí být. Teprve o pár dní později komusi nahoře došlo, že kantáta má být uvedena k výročí upálení Jana Palacha. Tvrdil jsem, že něčeho takového jsem si vůbec nevšiml. Byl z toho samozřejmě strašný průšvih. Datum uvedení jsme museli změnit a nesměli jsme vysvětlit, proč ke změně dochází. Hrálo se o čtrnáct dnů později, bylo vyprodáno, koncert měl manifestační charakter, protože všichni věděli, o co jde. Pár týdnů na to mě Jiří Pauer zavolal k sobě do kanceláře a uvítal mě slovy: „Víš, co ti teď řeknu?“ Já na to: „Asi ano. Dáš mi výpověď.“ Ptal jsem se ho, jestli musí. Řekl, abych s ním takhle nemluvil a co prý bych dělal já na jeho místě. A já jsem odpověděl, že bych mu dal taky výpověď. Bez ohledu na to, jaká je situace, a bez ohledu na to, že se známe tolik let. „Dal bych ti výpověď, protože si myslím, že by Filharmonie měla být řízena jinak.“ – Sáhl po láhvi koňaku, abychom se napili. Připadalo mi to, jako bychom byli nějací mafiáni. Stáli jsme každý na jiné straně a jeden o druhém jsme to věděli. Ostatně tak tomu bylo nejen s Pauerem, ale i s celou řadou dalších lidí,“ píše Ivan Medek ve svých vzpomínkách „Děkuji, mám se výborně“ (Praha, Torst 2005).

Karlu Ančerlovi o této situaci v dopise z 19. března 1970 píše: „… když mi J. P. (Jiří Pauer – pozn. red.) v milém rozhovoru můj odchod oznamoval a snažil se jej zdůvodnit, přesvědčil mne i o tom, že je to přání nějakých jiných vysokých míst. Také jsem si musel uvědomit, že jsem nihilista, nemám žádné slušné přátele, nestýkám se s dobrými lidmi, jsem holt ze špatné staré rodiny, mám špatnou povahu atd. (…) Zatím stále mohu pracovat příležitostně v malých relacích v rozhlase a něco dělám i pro televisi. To je v mé současné situaci nejkuriosnější, protože to znamená obrovskou publicitu, ohlasem ve veřejnosti nesrovnatelnou s prací v České filharmonii, ale snad tento paradox alespoň nějaký čas vydrží.“
***

Posledně jsme se zastavili u data 4. ledna 1896, kdy poprvé vystoupil orchestr Národního divadla pod jménem Česká filharmonie a taktovkou Antonína Dvořáka v Domě umělců (tehdejším Rudolfinu – pozn. red.). Poslouchali jsme Mou vlast s Talichem. Dnes je na pořadu Novákova Slovácká svita, Janáčkův Taras Bulba a Sukova symfonická báseň Zrání. Sukovo Zrání otevírá největší kapitolu v dějinách České filharmonie. Mělo premiéru 30. října 1918. Byl to první filharmonický koncert v nové Československé republice. Koncert, který rozhodl o dalším osudu našeho orchestru a jeho pozdějšího šéfa Václava Talicha.

Od toho prvního lednového večera v roce 1896 uplynulo víc než dvaadvacet let. To je asi tak doba – snad se na mě ti mladší nebudou teď zlobit – za kterou se z narozeného dítěte stává dospělý člověk. Učí se chodit, mluvit, poslouchat, prát se, hledá si svoje místo ve světě, který je často příliš nepřátelský a složitý, učí se rozhodovat, stát pevně na vlastních nohách. Je mladý, a proto je v něm víc naděje než skepse, nezná, a proto snadněji překonává překážky, a když se navíc včas naučí vstávat i hodně potlučený se smíchem a s radostí, má zkrátka pár takových těch vlastností, které mu starší a podle svého vlastního názoru rozumnější závidějí. Možná, že s mladými národy a taky mladými uměleckými soubory je to podobné. Zkusme se podívat, jak dospívala Česká filharmonie.

Prvních pět let se vlastně jen batolila. Udělala za rok vždy tak čtyři kroky – pardon koncerty. Pořád ještě jako divadelní orchestr. Hlavní slovo v něm měl – už jsme si o něm řekli – koncertní mistr Alois Paleček. Chtěl, aby koncertů bylo víc, aby se moc nezkoušelo. Dirigent Karel Kovařovic byl zcela opačného mínění. V takových případech se obvykle lidé hádají a nevyhrává často ten, kdo má pravdu, ale ten, kdo dokáže získat většinu. To se v prvním kole podařilo Palečkovi a orchestr hrál od roku 1898 bez Kovařovice. Získal ke spolupráci zejména Oskara Nedbala, violistu Českého kvarteta a slibného začínajícího skladatele, Dvořákova žáka. To vypadalo jako výhra. Nedbal byl skvělý muzikant, temperamentní, strhující osobnost. Jenže neměl čas. Práci kvarteta nemohl přerušovat na delší dobu. Přesto řídil v sezóně 1900–1901 všechny tři, víc jich totiž ani nebylo, filharmonické koncerty.

Karel Kovařovic – to jméno nesmíme zapomenout – se ovšem nevzdal. Jeho opera Psohlavci na Jiráska měla obecný úspěch, Kovařovic toho využil, obrátil se k dalšímu klasickému českému námětu – Babičce a operou Na starém bělidle získal další vítězství u divadelního obecenstva. V roce 1900 byl Kovařovic jmenován šéfem opery Národního divadla. V čele činohry stál Jaroslav Kvapil a ředitelem divadla byl Gustav Schmoranz.

Kovařovic se tedy objevil před orchestrem, který jej před časem objevil a pak zavrhl, najednou jako šéf. A to tehdy znamenalo: skutečný pán, se kterým se nedalo diskutovat. Zejména ne o uměleckých otázkách. V těch byl totiž nekompromisní. Měl vysoké cíle a věděl, že jich může dosáhnout jen tvrdou prací. Dokázal orchestru zkrátka, že ještě neumí ani pořádně chodit, ani mluvit. A to se nelíbilo Palečkovi, který opět získal většinu v orchestru. Došlo k několika prudkým hádkám a Kovařovic dal v únoru 1901 Palečkovi výpověď. Orchestr se postavil za Palečka a odepřel Kovařovicovi poslušnost. Stávka. Děti si sedly a čekaly, že to pan učitel prohraje. Jenže tentokrát nerozhodovala většina, ale moc. To taky někdy tak bývá. A tu měl Kovařovic jako šéf divadla, které důvěřovalo jemu. Dal všem stávkujícím výpověď a sestavil si nový orchestr. Filharmonikové zůstali sedět, jenže ne na svých židlích v teple Národního divadla, ale na dlažbě. Druhé kolo tedy vyhrál Kovařovic, který navíc s novým orchestrem dokázal za necelý měsíc nastudovat Mozartovu Figarovu svatbu tak skvěle, že nebylo pochyb o tom, kdo měl pravdu jako kumštýř.

Rebelové museli teď ukázat, že přece jen trochu chodit umí. Ztratili sice existenci, ale zůstal jim spolek a s ním i jméno – Česká filharmonie. Změnili rychle stanovy, ustavili se jako samostatná koncertní instituce, spočítali peníze – zbylo jim na podzim 1901 celkem 39 000 tehdejších korun – a vykročili. Po pravdě je nutné říct, že se jim nikdo nesmál. Naopak, sympatie veřejnosti měli.

Takových chvil, kdy může veřejnost vyslovit své sympatie rebelům, není mnoho. Filharmonie ji využila, získala nové příznivce, z nichž na prvním místě je třeba jmenovat již tehdy slavného mladého houslistu Jana Kubelíka, který dával několik benefičních koncertů ve prospěch začínajícího orchestru. Bylo ale třeba hledat šéfa. Oskar Nedbal, do kterého filharmonikové vkládali tolik nadějí, se nemohl uvolnit, a volba padla tehdy na mladého dirigenta a skladatele Ludvíka Vítězslava Čelanského, působícího do té doby převážně v Polsku. Čelanský, odvážný, fantasijní typ dirigenta, rád přijal a 15. října 1901 řídil první koncert České filharmonie jako samostatného symfonického orchestru. To je druhé důležité datum v dějinách našeho souboru.

Filharmonie je tedy samostatná. Má více starostí než radosti. Oskar Nedbal organizuje první zájezd orchestru do Vídně. Je to na tehdejší poměry triumf, z velké části zásluhou skladeb – hrál se dvořákovský pořad – a navíc znamená i zisk finanční. Čelanský chce ukázat, co umí, a vede orchestr při zájezdu do Jugoslávie. V dnešní terminologii je to všechno cizina. Nezapomeňme ale, že tehdy tvořilo střední Evropu Rakousko-Uhersko, takže filharmonikové vlastně pořád hráli doma. Jak to vlastně vypadalo doma? Čelanský byl šéfem, ale Nedbal větším umělcem. To cítil každý. Muselo dojít ke konfliktu. Skutečně po dvou letech Čelanský odchází, filharmonie ale žádá Nedbala o spolupráci, ten se však stále nemůže uvolnit a navrhuje za sebe Dr. Viléma Zemánka. Ale to je již další kapitola.

Než k tomu došlo, řídil Nedbal ještě první filharmonický zájezd do skutečné ciziny, do Londýna, kde náš orchestr doprovázel Jana Kubelíka pod jménem Kubelíkův český orchestr.

Zemánek, kterého Nedbal doporučil, byl synem pražského rabína, původně lékař. Byl to neobyčejně vzdělaný muzikant tradičního zaměření. Byl šéfem České filharmonie až do roku 1917. Přehrál s filharmoniky takřka celý světový repertoár, hlavně Beethovena, ostatní klasiky a romantiky. Zavedl pravidelné abonentní cykly, přestěhoval koncerty z Plodinové burzy do Smetanovy síně, udržel orchestr v těžkých předválečných i válečných letech. Zval zahraniční hosty. Richarda Strausse, Gustava Mahlera, Edvarda Griega, Siegfrieda Wagnera a řadu dalších. Praha jeho zásluhou začínala pomalu být muzikantským velkoměstem. Orchestr však nerostl. Chyběla mu skutečná dirigentská osobnost. Navíc musel hrát na Žofíně a v Národním domě na Vinohradech při stolovém zařízení, doslova při pivě, v létě se orchestr vždy rozdělil na dvě party a hrál po lázních, aby si vydělal na gáže. Ale to všechno by se dalo vydržet, kdyby v čele byl velký umělec, záruka do budoucnosti. Zemánek byl poctivý muzikant, neměl však vztah k české hudbě (nebo se mu to alespoň vyčítalo) a jeho nesporné organizační schopnosti nemohly vyvážit nedostatek osobnosti. Navíc byl Němec a to bylo zejména v posledních letech války velice zlé. Zahraniční odboj, legie, zvedly hlavu lidem doma. Proti Zemánkovi se rozpoutala kampaň, která vyvrcholila po Manifestu českých spisovatelů na jaře 1918. Orchestr na jednom ze svých četných zájezdů po venkově 15. dubna 1918 ve Dvoře Králové Zemánka svrhl a provolal novým šéfem opět Čelanského. Muzikanti mu věřili a doufali, že je tím ideálním mužem pro revoluční dobu, kterou tušili před sebou. Nebylo to vůči Dr. Vilému Zemánkovi spravedlivé, ale v takových dobách není spravedlivost rozhodujícím měřítkem jednání.

Nastoupil tedy opět Čelanský, kterého orchestr znal a důvěřoval mu.

V pozadí však stál nový muž, Václav Talich. Již před mnoha lety byl ještě za Zemánka pozván, aby řídil jako mladý, začínající dirigent jeden koncert na Žofíně. Nestačily mu zkoušky a ani pořad se nezachoval – ani v Talichově paměti. V roce 1917 se však přece jen k pultu České filharmonie dostal. Kuriózní instituce, a sice Dámské komitéty českých dobročinných spolků, uspořádala čtyři koncerty České filharmonie, na které pozvala různé dirigenty, kteří podle mínění hudební veřejnosti přicházeli v úvahu na vedoucí místa. Tři z nich, Kovařovic, Ostrčil a Křička, již měli jiné cíle, a tak zbýval Talich, který na sebe upozornil nejvýrazněji.

Jaký byl tehdy mladý Václav Talich? Proč zrovna jemu svěřil Josef Suk své největší dílo, symfonickou báseň Zrání? Z čeho vyrostl reprodukční sloh České filharmonie jako světového orchestru? Je to řada otázek, které se pokusím zodpovědět v našich dalších pořadech. Podaří-li se to, porozumíme snad i světovému ohlasu dnešních filharmonických koncertů.

Pro dnešek si připomeňme, že Talichem začíná nová kapitola v dějinách České filharmonie. Na dlažbu vyhození muzikanti dokázali, že umí – nebo se alespoň chtějí naučit – chodit, že chtějí být kumštýři, umělci, že dovedou snášet bídu a nejistotu, že jim ani nejtemnější přítomnost nedokáže zastřít pohled do budoucnosti, že rozumí smyslu umění v životě našeho národa. A to je dobré vysvědčení pro léta dospívání České filharmonie, která svou zkoušku dospělosti, maturitu, skládala na konci října 1918, v prvních dnech svobody pod taktovkou mladého Talicha. Sukovo Zrání, složitá a velkolepá báseň o zrání člověka a umělce, o radosti, která se rodí z bolesti a utrpení. Radostná Novákova Slovácká svita a pathosem naplněná Janáčkova symfonická rapsodie Taras Bulba s Českou filharmonií a Václavem Talichem nás přenesou do chvil, kdy se lidé objímali na ulicích, líbali, smáli se a dívali se s dětskou důvěrou daleko, daleko kupředu.

Úvodní foto archiv rodiny Medkovy