Sté výročí dne, v němž Jenůfa vykročila do světa

26. května před sto lety se po dlouhých dvanácti letech čekání otevřela poprvé opona na jevišti pražského Národního divadla, aby divákům odkryla tragický operní příběh z moravské vesnice, jemuž poté bylo souzeno, aby se během následujících desetiletí stal pevnou součástí repertoáru operních scén na celém světě.

Když nadšené brněnské publikum, v němž nechyběli ani mnozí představitelé oficiálního společenského a uměleckého života, aplaudovalo večer 21. ledna 1904 autorovi, jehož padesátiny se blížily, k úspěchu jeho třetí opery, byl to nepochybně pro Leoše Janáčka krásný večer.

Brněnské divadlo v čele s Janáčkovým žákem, kapelníkem Cyrilem Antonínem Hrazdírou, věnovalo nepochybně inscenaci veškerou péči, které jen bylo schopno. V postavě Kostelničky zářila hvězda souboru Leopoldina Hanusová, role Laci se ujal tehdejší principál Alois Staněk Doubravský a v roli Števy se nepochybně blýskl mladý tenorista Bohdan Procházka, jemuž bylo souzeno, aby pod jménem Theodor Schütz sklízel úspěchy na Národním divadle i na zahraničních operních scénách.

Ale přece jenom. Zatímco v Brně v ulici Na Hradbách zářila budova Německého divadla, jedno z nejkrásnějších divadel, které postavila proslulá vídeňská firma Fellner a Helmer, jejíž lesk byl znásoben září elektrických žárovek, které divadlu dodal jako prvnímu na evropském kontinentu v roce 1882 prostřednictvím své evropské firmy sám Thomas Alva Edison, české divadlo se krčilo v ubohoučkých podmínkách „staré boudy“ na rohu tehdejšího Radvítova (dnes Žerotínova) náměstí. České divadlo bylo pronajímáno divadelním společnostem, které v Brně provozovaly české divadlo od konce srpna do března, a poté se soubor rozjel na venkovské štace. Leoš Janáček dobře věděl, že chce-li opravdu prorazit, musí být jeho dílo provedeno v Praze.

Operu Národního divadla řídil od roku 1900 nesmlouvavý a ambiciózní dirigent, sám úspěšný hudební skladatel, Karel Kovařovic, jenž se rozhodl jít tvrdě za svým cílem, vymanit soubor z provinčnosti a vybudovat z něj definitivně scénu souměřitelnou se soudobým divadelním a hudebním děním v Evropě. Leoš Janáček zcela logicky svou operu Karlu Kovařovicovi nabídl. Poslal mu ji už předtím, než ji zadal k provozování brněnskému divadlu. Po delším čase mu ředitelství Národního divadla nabízenou partituru vrátilo se zdůvodněním, že opera není vhodná k provozování.

Janáček zval Kovařovice i na brněnskou premiéru. Šéf Opery Národního divadla se nemohl dostavit, protože v té době byl na léčení na francouzské riviéře. Přijel na jednu z repríz, ale na svém názoru na dílo nic nezměnil. Janáček se prostřednictvím sólisty vídeňské opery Viléma Heše snažil oslovit i Gustava Mahlera, ten se mu ale pro zaneprázdnění omluvil.

Nikdy se už jistě nedopátráme všech příčin, jež vedly k tomu, že na splnění své touhy čekal Janáček celých dlouhých dvanáct let. Svou roli zde ale nepochybně sehrály také brněnské události z osmdesátých let devatenáctého století. V sezoně 1885/1886 působil Karel Kovařovic v brněnském českém divadle jako dirigent a tehdejší referent brněnských Hudebních listů Leoš Janáček měl k některým Kovařovicovým počinům dosti kritické připomínky. A k dovršení všeho zlého, když byla v lednu 1887 v Brně uvedena Kovařovicova opera Ženichové (na námět populární Macháčkovy komedie), jež rozhodně nepatřila ke Kovařovicovým skladatelským úspěchům, ale v Praze se přesto setkala s celkem vlídným přijetím, Janáček ji tvrdě zkritizoval.

Její pastorkyňa se v letech 1906 a 1911 znovu objevila v Brně na repertoáru a soubor s ní sklízel úspěchy i při svých zájezdech ve městech, kde česká kultura už žila bohatým životem, jako byly České Budějovice anebo Písek. V Praze ale stále bývala „Pálená kostelnica“ cílem nechutných kabaretních žertů.

Pro prosazení Její pastorkyně v Praze se plně angažoval brněnský Klub přátel umění. Předseda klubu, Janáčkův ctitel, MUDr. František Veselý a jeho žena, spisovatelka Marie Calma Veselá přesvědčovali ředitele Národního divadla Gustava Schmoranze, aby dílo zařadil na repertoár.

Ve prospěch Janáčka a jeho díla se velmi angažoval i přítel a libretista Kovařovicových oper Karel Šípek. Dlouholeté úsilí vedlo nakonec k tomu, že v roce 1915 si Kovařovic dílo znovu důkladně prostudoval, setkal se s Janáčkem a operu zařadil na program příští divadelní sezony s podmínkou, že v díle provede určité retuše.

Kovařovic nebyl sice operním skladatelem Janáčkova formátu, ale byl výborný muzikant a velezkušený operní dirigent. Dnes se sice všeobecně vracíme k původní Janáčkově partituře, ale v konkrétní situaci doby před sto lety Kovařovic dobře věděl, co dělá a jeho úpravy nepochybně pomohly k přijetí nezvyklého díla.

26. května 1916 došlo k premiéře. A její úspěch byl mimořádný. Překvapil i samotného Janáčka.  Titulní roli ztvárnila Kamila Ungrová, ale všichni jednoznačně vyzvedávali vynikající, s duchem díla zcela souznějící výkon Gabriely Horváthové v roli Kostelničky. Někdejší brněnský Števa se už pod jménem Theodor Schütz blýskl v postavě Laci, v postavě Stařenky opět vystoupila její první představitelka Věra Pivoňková, která se mezitím stala členkou Opery Národního divadla. Z menších úloh zaujali především Vilém Zítek jako Stárek a Arnold Flögl v roli Rychtáře. V roli Števy účinkoval Antonín Lebeda.

Zprávy o úspěchu premiéry se rychle rozšířily a reprízy začaly být hojně navštěvovány. Na představení přijížděli diváci z Moravy v krojích. Představení opery v dané politické situaci na konci války dostávalo ještě další významy. Zatímco činohra Gabriely Preissové, jež měla premiéru 9. listopadu 1889, na scéně Národního divadla nikdy natrvalo nezakotvila, Janáčkova opera se už ve svém premiérovém nastudování dočkala šestašedesáti představení. Její derniéra proběhla v únoru 1924 a od té doby byla Její pastorkyňa v operní podobě na naší první scéně uvedena v deseti dalších úspěšných nastudováních.

Květnový večer roku 1916 otevřel zamčené dveře, ale ty se opravdu otevřely až poté, co se díky iniciativě Josefa Suka seznámil s Janáčkem a jeho dílem německo-židovský pražský novinář a spisovatel Max Brod. Opera ho rázem velmi zaujala, přeložil její text do němčiny, seznámil s dílem ředitele vídeňského nakladatelství Universal Edition.

Janáčkova díla začala být publikována a nakonec se, nikoli bez problémů, podařilo operu prosadit i na repertoár vídeňské Dvorní opery, kde měla dne 16. února pod taktovkou dirigenta Hugo Reichenbergera svou premiéru. V roli Jenůfy excelovala brněnská rodačka Maria Jeritza. Do června 1918 se opera, která na světová jeviště definitivně vstoupila pod jménem Jenůfa, dočkala desíti představení. Od té doby je víceméně průběžnou součástí repertoáru vídeňské Státní opery. Do dneška byla na jejím jevišti provozována stoosmadvacetkrát a současná inscenace, jejíž premiéra byla 24. února 2002, je už v pořadí sedmá.

Opera se brzy hrála na dalších, především německých scénách. V roce 1920 ji v Kolíně nad Rýnem nastudoval Otto Klemperer, v témže roce ji v Záhřebu uvedl budoucí brněnský operní šéf a významný interpret Janáčkových děl Milan Sachs, o dva roky později v Lublani začínající dirigent Lovro von Matačić. Rok 1924 byl pro definitivní vstup Jenůfy do světa rozhodující. Marie Jeritza ji poprvé představila divákům newyorské Met, ale především se do dějin interpretace opery zapsala inscenace Ericha Kleibera v Berlíně, kterou Janáček ohodnotil jako naprosto ideální.

Jenůfa se stala konstantní součástí světového operního repertoáru a tomuto tématu bychom se chtěli v blízké budoucnosti věnovat ve volném pokračování tohoto článku.

Na závěr si neodpustím malé povzdechnutí. Na uvedení v Janáčkově milovaném Rusku musela Jenůfa čekat více jak půlstoletí. Nejprve ji uvedlo v Moskvě pražské Národní divadlo jako součást památného zájezdu do Sovětského svazu v roce 1955. K domácímu nastudování došlo až o tři roky později a zasloužili se o ně dirigent Zdeněk Chalabala, režisér Oskar Linhart a výtvarník Karel Svolinský.