Štefan Margita oslavil v Národním divadle své šedesátiny

  1. 1
  2. 2
Byla by věčná škoda cokoli zakřiknout, ale zdá se, že kritikou i diváky nesmírně ceněná inscenace Z mrtvého domu (premiéra 2015) možná byla jen jakousi předzvěstí znovuobnovené spolupráce Národního divadla a Štefana Margity, uznávaného slovensko-českého tenoristy, který, jak známo, zpíval i na jevištích těch nejprestižnějších operních domů světa, včetně milánské Scaly nebo newyorské Met. Takováto spolupráce by pro Národní divadlo představovala samozřejmě jednak záruku výkonů v našich krajích zcela nadstandardní úrovně, ale také reklamu, kterou sebepoutavější plakáty či upoutávky nenahradí. Není to právě ideální stav, ale přiznejme si, že pokud se někdo čas od času objeví na titulní straně některého z bulvárních deníků či časopisů (a že osobností z oblasti vážné hudby zde zrovna moc nebývá), okamžitě vzbudí zájem lidí, kteří by o operu jako takovou jinak ani nezavadili. Důležitým bodem ve vztahu Národní divadlo – Margita se rozhodně stalo i operní gala k pěvcovým kulatinám, které se v neděli 13. listopadu odehrálo právě v Národním divadle.
Štefan Margita GALA 60 - Štefan Margita - Národní divadlo Praha 13.11.2016 (foto FB Opery ND Praha)
Štefan Margita GALA 60 – Štefan Margita – Národní divadlo Praha 13. 11. 2016 (foto FB Opery ND Praha)

Margitovo živé gala v Mrtvém domě

Koncert rozhodně nebyl žádnou škrobenou akcí, ba naopak – operu jako žánr oslavil nejen po hudební stránce, ale rovněž kladl důraz na divadelní složku. Není náhodou, že se celý program odehrával v dekoraci inscenace Z mrtvého domu, jejíž režisér Daniel Špinar byl vizuální stránkou večera pověřen. Na Mrtvý dům odkazovala i řada dalších aspektů, od kostýmů a rekvizit, přes choreografii, až po některé hosty a v neposlední řadě i dirigenta Roberta Jindru, pod jehož taktovkou hrál orchestr Národního divadla i tentokrát.

I samotný program byl otevřen „Mrtvákem“, jak opeře důvěrně říká sám Margita – konkrétně jeho předehrou. Během té byl na bílé plochy kulis promítán sestřih z celého představení – mimochodem dobré lákadlo na některou z plánovaných repríz!

Následovalo Wagnerovo Zlato Rýna a slušně podaná árie Immer ist Undank Loges Lohn!, během níž se Štefan Margita, jenž se na jevišti zjevil oblečený-neoblečený, stačil doobléknout. Touto drobnou režijní akcí nejen poodkryl svůj anglicky laděný smysl pro humor, ale dal také jasně najevo, že se celý večer ponese v odlehčeném stylu. Uvolněné bylo i publikum, které si Margita během nedlouhé chvíle dokázal získat, a nějaká ta drobnost byla ráda přehlédnuta.

Wagnerem se i pokračovalo – Eva Urbanová vystoupila (místo indisponované Dagmar Peckové) s árií Ortrudy. Premiéru Lohengrina chystá Opera Národního divadla na závěr stávající sezony – a na základě této „předpremiéry“ lze tušit příslib minimálně hudebního zážitku. Urbanová do svého výkonu vložila veškerou energii sobě vlastní a během pár taktů bez menšího zaváhání dokázala, že ačkoli objem hlasu se časem zkrátka může změnit, stále se ještě směle řadí mezi naši špičku.

Dalším bodem programu byl duet Ma qual mai s’offre z prvního jednání Dona Giovanniho, v němž se posluchač mohl zaměřit mimo jiné na pozoruhodný kontrast mezi Margitovým poměrně objemným tenorem a mozartovsky průzračným sopránem Simony Houda Šaturové, dalšího hosta večera. Margitův Don Ottavio zněl sice možná poněkud odlišně, než je člověk zvyklý, ale zároveň byl zářným příkladem toho, že i pěvec pohybující se dlouhá léta ve wagnerovských vodách by měl být schopen se se ctí vrátit k Mozartovi.

Dalším, zřejmě nejočekávanějším hostem večera byla žádaná holandská sopranistka Eva-Maria Westbroek, jejíž jméno se objevuje v obsazeních Met i dalších prestižních scén po celém světě. Prvním číslem, se kterým se (v České republice vůbec poprvé) představila, byla árie Vissi d’arte z druhého dějství Pucciniho Tosky. Výkon byl po technické stránce dokonalý (Westbroek má neuvěřitelný hlas), ale překvapivě mu chyběly jakékoli větší emoce, natož ta okázalá srdceryvnost, jež je pro Tosku – a tuto scénu obzvlášť (!) – typická, možná i nezbytná.

Následoval Donizettiho hit z Nápoje láskyUna furtiva lagrima – v podání jednoho z Margitových kolegů z Mrtvého domu, tenoristy Josefa Moravce. Ten již zaujal v mnoha rolích, ovšem tento výkon, ač byl formálně bez chyby, budil dojem, jestli Moravec tak trochu nepřecenil své síly.

Po Donizettim se program opět stočil zpět k Janáčkovi, tentokrát ke scéně z druhého jednání Její pastorkyně Utekl, duša bídná! (Margitův precizní Laca) a navazující árii Co chvíla… – samozřejmě v podání Evy Urbanové. Že jde o její životní a milovanou roli, netřeba opakovat, Urbanová má vypilovanou každou notu i slabiku, její přednes je obrovsky působivý. Dalo by se sice dlouho dohadovat o jejích pianissimech, která občas ne zcela dokonale zaplní veškerý prostor, ale vzhledem k celkovému prožitku a až mateřské péči, kterou pěvkyně Kostelničce věnovala a věnuje, by to zkrátka a jednoduše nebylo fér.

Jako kontrast k temné Kostelničce zakončil Margita první půli večera opět odlehčeně – skladbou It Ain’t Necessarily So z Gershwinovy jazzové opery Porgy & Bess.

Štefan Margita GALA 60 - Štefan Margita - Národní divadlo Praha 13.11.2016 (foto FB Opery ND Praha)
Štefan Margita GALA 60 – Štefan Margita – Národní divadlo Praha 13. 11. 2016 (foto FB Opery ND Praha)

Po přestávce posluchače „přivítal“ opět Janáček – předehra z Káti Kabanové. Ta má zvláštní schopnost v posluchači, který je s touto operou obeznámen, rozproudit velmi silné emoce, zvláště pokud je podána s citem a vkusem, což byl i tento případ. Škoda jen ne zcela šťastně zvolené, z Mrtvého domu vypůjčené choreografie, která na svém původním místě funguje, ale zde měla tendenci odvádět pozornost.

Následovala Ukolébavka, op. 49, č. 4 Johannese Brahmse, kterou si spolu s Margitou zazpíval barytonista Jiří Brückler – další z kolegů z Mrtvého domu. Tato skladba byla jednak dalším z mnoha veselých momentů (kdo viděl Mrtvý dům, pochopil), ale také příjemným zpestřením, neboť zvuk orchestru byl na chvilku vystřídán příjemně znějícím klavírem (Katarína Bachmannová).

Následovala árie Questo amor, vergogna mia z prvního dějství Pucciniho Edgara, která by se díky neskutečně procítěnému přednesu i pěvecké jistotě Jiřího Brücklera dala označit za jeden z pomyslných vrcholů večera. Brückler dokázal objevit a přesně vystihnout to, co tato árie žádá, a svým výkonem opět po nějaké době (a nedlouho po derniéře plzeňské inscenace) otevřel otázku, co je vlastně tím důvodem, proč je tato opera oproti téměř všem ostatním Pucciniho kusům tak zřídka uváděna?

Po bouřlivém aplausu se pokračovalo ve veristickém duchu – efektní duet Ah! Lo vedi… ze Sedláka kavalíra si s Margitou zazpívala opět Eva-Maria Westbroek, tentokrát již s odpovídajícími emocemi, ze kterých běhal po zádech mráz.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Štefan Margita GALA 60 (Praha 13.11.2016)

[Total: 33    Average: 4.1/5]

Související články


Napsat komentář