Štefan Margita oslavil v Národním divadle své šedesátiny

Byla by věčná škoda cokoli zakřiknout, ale zdá se, že kritikou i diváky nesmírně ceněná inscenace Z mrtvého domu (premiéra 2015) možná byla jen jakousi předzvěstí znovuobnovené spolupráce Národního divadla a Štefana Margity, uznávaného slovensko-českého tenoristy, který, jak známo, zpíval i na jevištích těch nejprestižnějších operních domů světa, včetně milánské Scaly nebo newyorské Met. Takováto spolupráce by pro Národní divadlo představovala samozřejmě jednak záruku výkonů v našich krajích zcela nadstandardní úrovně, ale také reklamu, kterou sebepoutavější plakáty či upoutávky nenahradí. Není to právě ideální stav, ale přiznejme si, že pokud se někdo čas od času objeví na titulní straně některého z bulvárních deníků či časopisů (a že osobností z oblasti vážné hudby zde zrovna moc nebývá), okamžitě vzbudí zájem lidí, kteří by o operu jako takovou jinak ani nezavadili. Důležitým bodem ve vztahu Národní divadlo – Margita se rozhodně stalo i operní gala k pěvcovým kulatinám, které se v neděli 13. listopadu odehrálo právě v Národním divadle.

Margitovo živé gala v Mrtvém domě

Koncert rozhodně nebyl žádnou škrobenou akcí, ba naopak – operu jako žánr oslavil nejen po hudební stránce, ale rovněž kladl důraz na divadelní složku. Není náhodou, že se celý program odehrával v dekoraci inscenace Z mrtvého domu, jejíž režisér Daniel Špinar byl vizuální stránkou večera pověřen. Na Mrtvý dům odkazovala i řada dalších aspektů, od kostýmů a rekvizit, přes choreografii, až po některé hosty a v neposlední řadě i dirigenta Roberta Jindru, pod jehož taktovkou hrál orchestr Národního divadla i tentokrát.

I samotný program byl otevřen „Mrtvákem“, jak opeře důvěrně říká sám Margita – konkrétně jeho předehrou. Během té byl na bílé plochy kulis promítán sestřih z celého představení – mimochodem dobré lákadlo na některou z plánovaných repríz!

Následovalo Wagnerovo Zlato Rýna a slušně podaná árie Immer ist Undank Loges Lohn!, během níž se Štefan Margita, jenž se na jevišti zjevil oblečený-neoblečený, stačil doobléknout. Touto drobnou režijní akcí nejen poodkryl svůj anglicky laděný smysl pro humor, ale dal také jasně najevo, že se celý večer ponese v odlehčeném stylu. Uvolněné bylo i publikum, které si Margita během nedlouhé chvíle dokázal získat, a nějaká ta drobnost byla ráda přehlédnuta.

Wagnerem se i pokračovalo – Eva Urbanová vystoupila (místo indisponované Dagmar Peckové) s árií Ortrudy. Premiéru Lohengrina chystá Opera Národního divadla na závěr stávající sezony – a na základě této „předpremiéry“ lze tušit příslib minimálně hudebního zážitku. Urbanová do svého výkonu vložila veškerou energii sobě vlastní a během pár taktů bez menšího zaváhání dokázala, že ačkoli objem hlasu se časem zkrátka může změnit, stále se ještě směle řadí mezi naši špičku.

Dalším bodem programu byl duet Ma qual mai s’offre z prvního jednání Dona Giovanniho, v němž se posluchač mohl zaměřit mimo jiné na pozoruhodný kontrast mezi Margitovým poměrně objemným tenorem a mozartovsky průzračným sopránem Simony Houda Šaturové, dalšího hosta večera. Margitův Don Ottavio zněl sice možná poněkud odlišně, než je člověk zvyklý, ale zároveň byl zářným příkladem toho, že i pěvec pohybující se dlouhá léta ve wagnerovských vodách by měl být schopen se se ctí vrátit k Mozartovi.

Dalším, zřejmě nejočekávanějším hostem večera byla žádaná holandská sopranistka Eva-Maria Westbroek, jejíž jméno se objevuje v obsazeních Met i dalších prestižních scén po celém světě. Prvním číslem, se kterým se (v České republice vůbec poprvé) představila, byla árie Vissi d’arte z druhého dějství Pucciniho Tosky. Výkon byl po technické stránce dokonalý (Westbroek má neuvěřitelný hlas), ale překvapivě mu chyběly jakékoli větší emoce, natož ta okázalá srdceryvnost, jež je pro Tosku – a tuto scénu obzvlášť (!) – typická, možná i nezbytná.

Následoval Donizettiho hit z Nápoje lásky – Una furtiva lagrima – v podání jednoho z Margitových kolegů z Mrtvého domu, tenoristy Josefa Moravce. Ten již zaujal v mnoha rolích, ovšem tento výkon, ač byl formálně bez chyby, budil dojem, jestli Moravec tak trochu nepřecenil své síly.

Po Donizettim se program opět stočil zpět k Janáčkovi, tentokrát ke scéně z druhého jednání Její pastorkyně Utekl, duša bídná! (Margitův precizní Laca) a navazující árii Co chvíla… – samozřejmě v podání Evy Urbanové. Že jde o její životní a milovanou roli, netřeba opakovat, Urbanová má vypilovanou každou notu i slabiku, její přednes je obrovsky působivý. Dalo by se sice dlouho dohadovat o jejích pianissimech, která občas ne zcela dokonale zaplní veškerý prostor, ale vzhledem k celkovému prožitku a až mateřské péči, kterou pěvkyně Kostelničce věnovala a věnuje, by to zkrátka a jednoduše nebylo fér.

Jako kontrast k temné Kostelničce zakončil Margita první půli večera opět odlehčeně – skladbou It Ain’t Necessarily So z Gershwinovy jazzové opery Porgy & Bess.

Po přestávce posluchače „přivítal“ opět Janáček – předehra z Káti Kabanové. Ta má zvláštní schopnost v posluchači, který je s touto operou obeznámen, rozproudit velmi silné emoce, zvláště pokud je podána s citem a vkusem, což byl i tento případ. Škoda jen ne zcela šťastně zvolené, z Mrtvého domu vypůjčené choreografie, která na svém původním místě funguje, ale zde měla tendenci odvádět pozornost.

Následovala Ukolébavka, op. 49, č. 4 Johannese Brahmse, kterou si spolu s Margitou zazpíval barytonista Jiří Brückler – další z kolegů z Mrtvého domu. Tato skladba byla jednak dalším z mnoha veselých momentů (kdo viděl Mrtvý dům, pochopil), ale také příjemným zpestřením, neboť zvuk orchestru byl na chvilku vystřídán příjemně znějícím klavírem (Katarína Bachmannová).

Následovala árie Questo amor, vergogna mia z prvního dějství Pucciniho Edgara, která by se díky neskutečně procítěnému přednesu i pěvecké jistotě Jiřího Brücklera dala označit za jeden z pomyslných vrcholů večera. Brückler dokázal objevit a přesně vystihnout to, co tato árie žádá, a svým výkonem opět po nějaké době (a nedlouho po derniéře plzeňské inscenace) otevřel otázku, co je vlastně tím důvodem, proč je tato opera oproti téměř všem ostatním Pucciniho kusům tak zřídka uváděna?

Po bouřlivém aplausu se pokračovalo ve veristickém duchu – efektní duet Ah! Lo vedi… ze Sedláka kavalíra si s Margitou zazpívala opět Eva-Maria Westbroek, tentokrát již s odpovídajícími emocemi, ze kterých běhal po zádech mráz.

Mascagniho drama vystřídala Gounodova Julie v podání Simony Houda Šaturové. Ta árii Je veux vivre přednesla s příjemnou průzračností a především s ohromnou dávkou uvěřitelnosti; nebýt v těsné blízkosti se odehrávající choreografie s nafouknutými balónky, která zjevně nebyla příjemná ani pěvkyni, mohla se zřejmě ještě více uvolnit, což by se na celkovém výkonu pozitivně projevilo.

Následovala árie È la solita storia del pastore z druhého jednání opery Arlézanka Francesca Cilea, kterou s citem přednesl Štefan Margita. Poté znovu dostal slovo orchestr – zazněla Janáčkova předehra Žárlivost, během níž kulisy opět zafungovaly jako promítací plátno. Tentokrát byly k vidění fotografie – a to mapující jak Margitovu kariéru, tak i nahlížející do jeho soukromí. Orchestr Národního divadla během tohoto čísla, ale i celého večera opět dokázal, že je skvělým tělesem – pokud ovšem za dirigentským pultem stojí dobrý dirigent – tím byl v tomto případě, jak již bylo uvedeno, Robert Jindra. Zvuk orchestru pod jeho taktovkou není nijak upozaděný, ale zároveň je (až na čestné výjimky) zcela kultivovaný, což je kombinace, která u nás není samozřejmá.

Zastoupena byla i oblíbená česká klasika – duet Znám jednu dívku z Prodané nevěsty, kde Margitovi zdárně sekundoval Pavel Švingr (Kecal) a dámský sbor Národního divadla. Zde samozřejmě nechyběla dávka humoru – už jen to, že Kecal je o generaci mladší než šedesátiletý Jeník, což dokázalo rozesmát. Konec programu byl věnován opět Její pastorkyni – závěr opery Odešli, jdi také si s Margitou zazpívala Eva-Maria Westbroek, které Janáček sluší, i když emocemi ani tentokrát příliš nehýřila.

K potěšení posluchačova ucha i oka nechyběl ani přídavek – všichni zúčastnění si při příležitosti závěrečného slavnostního přípitku za mohutného roztleskávání publika zazpívali Libiamo ne’ lieti calici z La traviaty a nutno říci, že šlo o velice veselou a příjemnou tečku za celým programem. Slovo „příjemný“ koneckonců trefně vystihuje i celý večer. Kromě vesměs skvělých výkonů si prostě divák odnesl i zážitek z pohodového večera – a to se cení!

Štefan Margita v neděli opět dokázal, tedy spíše připomněl, že zájem ze strany těch nejprestižnějších operních domů je zcela opodstatněný a že je pěvcem, jehož účasti na tuzemských inscenacích je třeba si vážit. Před nedávnem v jednom ze svých rozhovorů sdělil, že k Mrtvému domu (který, doufejme, z repertoáru Národního divadla hned tak nezmizí), přibude v příští sezoně další kus, v jehož obsazení by se jeho jméno mělo objevit – Billy Budd, opět v režii uměleckého šéfa činohry Daniela Špinara. Pokud bude zpráva o uvedení tohoto Brittenova díla oficiálně potvrzena, máme se jistě nač těšit.

 

Hodnocení autora recenze: 80%

Štefan Margita Gala 60
Režie, scéna a světelný design: Daniel Špinar
Dirigent: Robert Jindra
Štefan Margita (tenor)
Eva-Maria Westbroek (soprán)
Simona Houda Šaturová (soprán)
Eva Urbanová (soprán)
Josef Moravec (tenor)
Jiří Brückler (baryton)
Pavel Švingr (bas)
Katarína Bachmannová (klavír)
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Orchestr Národního divadla
13. listopadu 2016 Národní divadlo Praha

program:
Leoš Janáček: Z mrtvého domu, předehra

Richard Wagner: Zlato Rýna
– monolog Logeho „Immer ist Undank Loges Lohn!“
(Štefan Margita)

Richard Wagner: Lohengrin
– scéna Ortrud „Entweihte Götter!“
(Eva Urbanová)

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni
– recitativ a duet Donny Anny a Dona Ottavia „Ma qual mai s’offre“
(Simona Houda Šaturová, Štefan Margita)

Giacomo Puccini: Tosca
– árie Tosky „Vissi d‘arte“
(Eva-Maria Westbroek)

Gaetano Donizetti: Nápoj lásky
– árie Nemorina „Una furtiva lagrima“
(Josef Moravec)

Leoš Janáček: Její pastorkyňa
– scéna Kostelničky a Lacy „Utekl, duša bídná!“
– monolog Kostelničky „Co chvíla …“
(Eva Urbanová, Štefan Margita)

George Gershwin: Porgy and Bess
– píseň „It Ain’t Necessarily So!“ (Sportin‘ Life)
(Štefan Margita)

= přestávka =

Leoš Janáček: Káťa Kabanová, předehra

Johannes Brahms: Ukolébavka
(Štefan Margita, Jiří Brückler)

Giacomo Puccini: Edgar
– Frankova árie „Questo amor, vergogna mia“
(Jiří Brückler)

Pietro Mascagni: Sedlák kavalír
– duet Santuzzy a Turidda „Ah! lo vedi …“
(Eva-Maria Westbroek, Štefan Margita)

Charles Gounod: Romeo a Julie
– árie Julie „Je veux vivre“
(Simona Houda Šaturová)

Francesco Cilea: Arlézanka
– Federicův lament „È la solita storia del pastore“
(Štefan Margita)

Leoš Janáček: Žárlivost, předehra pro orchestr

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta
– duet Jeníka a Kecala „Znám jednu dívku“
(Štefan Margita, Pavel Švingr)

Leoš Janáček: Její pastorkyňa
– závěrečná scéna Jenůfy a Lacy „Odešli, jdi také…“
(Eva-Maria Westbroek, Štefan Margita)

přídavek:
Giuseppe Verdi: La traviata
– Libiamo ne’ lieti calici

www.narodni-divadlo.cz