Stokowski. Dirigent se smyslem pro reklamu i pro poctivé, vnitřně pravdivé umění

Texty Ivana Medka (24)

Portrét Leopolda Stokowského psal Ivan Medek v roce 1967. Šlo o pořad s ukázkami pro Divadlo hudby v Ostravě. Medkův styl netřeba znovu komentovat: táž výstižnost, táž přímočarost, schopnost vyvážit obdiv i kritičnost, a přitom velká živost. A taky schopnost trefit na hlavičku otázky i pro nás, dnešní čtenáře: na reklamu ve světě vážné hudby už jsme si zvykli, ale nebereme ji už moc automaticky? A hlavně: dovedou umělci a slovutné hudební instituce, které se na vlně reklamy (PR, marketingu…) chtějí vézt, myslet na tu – Medkem u Stokowského zmiňovanou – poctivost a pravdivost? Není zrovna snadné si ji uchovat.

Připojme pro zajímavost Medkovu vzpomínku na Stokowského z pozdější doby, z dopisu Karlu Ančerlovi do Toronta o Stokowského hostování s Českou filharmonií v září 1972. Dirigentovi bylo tehdy devadesát let: „Je to skvělý starý pán, jeho elán je obdivuhodný, jenže ČF /jak víte/ potřebuje přesnou a systematickou práci. Není to listařský orchestr a inspirativní setkání s velkým umělcem bez tvrdé práce ve zkouškách pak přinese jen trochu neklidný výkon, plný nepřesností v základních věcech čtení, souhry atd. Ale přesto to byl svým způsobem krásný a dojemný večer.“
***

Leopold Stokowski
Kdybychom měli za úkol jmenovat z žijících reprodukčních umělců jednoho, který první pochopil, co znamená pro moderního umělce reklama, byl by to Leopold Stokowski. O málokterém ze světových dirigentů se toho tolik vědělo už v dobách před třiceti čtyřiceti lety jako o něm. Narodil se roku 1882 v Londýně v polsko-italské rodině, ze které si kromě eminentního hudebního nadání přinesl do života zvláštní spojení smyslu pro fantasii a něco jako přirozenou aristokracii, s velkým, živelným temperamentem. Ten se projevuje vlastně ještě dnes, v době, kdy je Stokowskému 85 let a nepřestává být kamarádem svých vnoučat a vůbec mladých lidí. Možná že si ještě někdo z posluchačů pamatuje, jak přijel před několika lety na Pražské jaro po úrazu, který si způsobil hraním fotbalu v Americe na ulici se svými vnoučaty. Důležité je však také to – a tím se poprvé a ne naposledy dostáváme k úvodní otázce o reklamě – že se totiž tento fotbalový úraz rázem dostal do všech novin, vryl se do paměti lidí, ostatně o něm hovoříme se zpožděním ještě dnes.Leopold Stokowski hrál jako chlapec na klavír a na varhany. Jako varhaník začínal na Piccadilly a tehdy také přijal své umělecké jméno. Říkává se, že zážitky z mládí poznamenávají člověka na celý život. Posloucháme-li zvuk Stokowského orchestrů – a on skutečně dovede každému orchestru, se kterým pracuje, vnutit „svůj“ zvuk – máme opravdu často dojem, že hrají obrovské varhany, dokonale poslouchající stroj, ovládaný varhaníkem, který nejen okouzluje posluchače, ale opájí i sám sebe nekonečnými možnostmi rejstříkových kombinací. A nalezneme pak možná i vysvětlení Stokowského zvláštní záliby v gramofonové technice, jejíž zásluhou jsou Stokowského desky nezbytnou součástí sbírky každého diskofila na celém světě a jsou zároveň vždy dokladem vynikající technické úrovně gramofonového průmyslu. Stokowski dovede kouzlit totiž nejen rukama – taktovku nepotřebuje – ale i knoflíky zvukových aparatur. Těžko bychom pro to hledali lepší doklad než některou z jeho nahrávek impresionistických autorů. Jsou jich desítky. Vynikající snímky staršího data, které nás okouzlovaly v době kolem druhé války, ale i snímky nejnovější, jako je například z posledních let nahrávka Ravelovy Španělské rapsodie, kde se Stokowskému podařilo zachytit zvláštní zvukový opar partitury i její průhlednost, která působí dojmem zvukového zachycení prostoru krajiny, která tuto hudbu inspirovala.
(Hudba: Maurice Ravel: Španělská rapsodie)

Začal dirigovat brzo a hned v počátcích se v pohostinských vystoupeních u různých orchestrů projevila jeho neobyčejná pohotovost, smysl pro energické vedení hráčů a současně s tím něco, co bychom snad mohli nazvat schopností uvolňovat skryté rezervy, které jsou ostatně v každém souboru – i sebelepším. Stokowski dovedl již jako mladý člověk inspirovat sólisty v orchestru k vynikajícím výkonům a dodnes máme při poslechu jeho desek pocit, jako by sólová flétna, hoboj, klarinet, anglický roh, lesní roh, fagot a všechny nástroje hrály jakoby s větší volností a svobodou než u jiných dirigentů, kteří na první místo staví kázeň a podřízení sólistů celku. K jeho úspěchům v mládí přispíval i přitažlivý zjev, krásné, tvárné gesto i půvab osobnosti. Bylo mu teprve 27, když byl jmenován šéfem orchestru v Cincinnati. K tomu by snad bylo dobře připomenout, že americké orchestry jsou svým internacionálním charakterem nuceny hrát velmi rozsáhlý repertoár a že se vždy očekává od dirigenta, že bude schopen tyto požadavky maximální všestrannosti splnit. Stokowski i v těchto zkouškách obstál, a i když se později projevil výrazněji jako interpret romantiků nebo novějších autorů, musel školou klasické hudby projít stejně jako každý jiný. V krátké době vyrostl ve velkou dirigentskou osobnost, byly mu svěřovány významné úkoly a jedním z těch, které založily jeho obecnou popularitu v muzikantském světě, bylo první americké uvedení velké Mahlerovy VIII. symfonie v New Yorku v první světové válce.Dovedl svou rostoucí popularitu využít a patřil vždy k těm, kdo se dokázali postavit za novou věc. Ať to byla americká premiéra Bergovy opery Vojcek nebo první a časté uvádění nových skladeb Šostakovičových, skladeb amerických moderních autorů a podobně. S příchodem zvukového filmu přišla i pro Stokowského další příležitost k rozšíření osobní popularity. Celým svým, trochu romantickým zjevem, se stal pro filmaře ideálem, jak má dirigent ve filmu vypadat. Nebál se ve filmu i hrát a zachoval si při tom vždy aristokracii projevu a osobní přirozenost. Dovedl pochopit touhu masového publika po sensacích a možná proto nevyvracel nikdy příliš oficiálně zprávy o svém přátelství s Gretou Garbo. Nebyla to sice pravda, dokonce není vyloučeno, že se tito dva, ve své době tak slavní lidé, znali jen velmi povrchně, ale spojil je sensacechtivý tisk – a množství článků na téma setkání Grety Garbo se Stokowským, jejich údajně společná dovolená a všechno, co k takovým zprávám patří, pomáhalo vytvářet kolem Stokowského onu zvláštní atmosféru, která je dodnes charakteristická pro život hvězd. Tím víc je nutno ocenit, že Stokowski nepřestal tvořivě pracovat a že na prvním místě jeho zájmu zůstala vždy hudba. Stal se šéfem jednoho z nejvýznamnějších amerických orchestrů ve Filadelfii a založil vlastně světovou proslulost tohoto souboru sérií gramofonových nahrávek. Dovedl si vždy vybrat sólisty, mezi nimiž bychom měli na prvním místě jmenovat Sergeje Rachmaninova, jehož hudba byla Stokowskému stejně blízká jako jeho velkolepé klavíristické umění, které dodnes nebylo možná v některých oblastech překonáno. Na obnoveném snímku z předválečných dob zahraje Sergej Rachmaninov s Filadelfskou filharmonií a Leopoldem Stokowským svoji dramatickou, tajemným vzruchem a vrcholnou klavíristickou obtížností překypující skladbu: Rapsodii na Paganiniho téma.
(Hudba: Rachmaninov: Rapsodie na Paganiniho téma)

Ve Filadelfské filharmonii byl Stokowski šéfem až do roku 1936, kdy jej vystřídal Eugene Ormandy. Stokowski přivedl do tohoto orchestru řadu vynikajících jednotlivců, vždy hráčů s mimořádně zajímavým tónem. Vychoval tak soubor jedinečné barevnosti, zároveň však i určité výrazové omezenosti. To, co bylo pro Stokowského filadelfské období totiž nejcharakterističtější, hýřivá barevnost zvuku orchestru, nese s sebou zároveň riziko slohově nepříliš přesvědčivé reprodukce klasiků, zejména Mozarta a Beethovena. Naproti tomu se Stokowski stále častěji vracel k Bachovi. Nehrál ovšem bachovské partitury nikdy v originále. Vášnivě rád upravoval zejména slavné varhanní skladby – Toccatu a fugu d moll a řadu dalších, a v dobách své vrcholné slávy se vracel vlastně ke svým varhanickým začátkům. Je známá řada těchto snímků a dokonce byla vydána i deska „Stokowski hraje Bacha“, kde je ovšem pravdivá jen první část titulu, protože s niternou krásou Bachova díla mají tyto úpravy a instrumentace společné jen opravdu vnější tvary. Ale asi to nic – nebo jen málo – mění na skutečnosti, že se tento dirigent po svém pokoušel vyrovnat s největšími díly světové hudby. Někdy trochu postaru, ale vždy poctivě a vnitřně pravdivě.Po svém odchodu z Filadelfie se Stokowski stal šéfem New York City Symphony Orchestra, spolu s Bruno Walterem byl šéfem Newyorské filharmonie, pohostinsky dirigoval takřka všechny ostatní americké orchestry a zejména v poválečných letech se stal pravidelným hostem orchestrů evropských, mezi nimi i České filharmonie.

Jeho jméno se stále častěji objevovalo v pořadech evropských hudebních festivalů a jeho dlouholetý obdiv k ruské hudbě nakonec vyvrcholil i triumfálním zájezdem do Sovětského svazu.

Člověk, který tak často prokázal mimořádné pochopení pro obecenstvo jako Leopold Stokowski, pochopil také jako jeden z prvních v Americe důležitost a význam výchovy mladých lidí. Založil Americké koncerty pro mládež – něco jako myšlenka Hudební mládeže v Evropě – a navíc založil a donedávna řídil Americký orchestr mladých. Tento soubor byl sestavován každoročně z nejlepších mladých instrumentalistů od 15 do 25 let, scházel se na závěr roku ke společným zkouškám a k několika koncertům pod Stokowského řízením. A nahrával gramofonové desky. Vůbec pojem gramofonové desky se nám v souvislosti se Stokowského jménem bude stále vracet. Na rozdíl od Toscaniniho, který nikdy nenatáčel se souborem, který důvěrně neznal, natáčí dodnes Leopold Stokowski s různými orchestry a třeba i se soubory příležitostně sestavenými. Ovšem vždy z vynikajících hráčů, přičemž dirigent nebo jeho manažeři přihlížejí zvlášť k tónovým kvalitám. Ale to už se vracíme k tomu, o čem jsme hovořili dříve. Je však třeba to připomenout, abychom pochopili podobnost zvuku Stokowského nahrávek s různými orchestry. Není to však jen uvědomělý výběr hráčských typů, co Stokowského gramofonové snímky z minulosti a současnosti spojuje. Je to především jeho technika nahrávání, která vychází z přesvědčení, že gramofonová deska není prostým zvukovým záznamem interpretace, ale samostatným dílem, které má posluchači přiblížit skladbu v jakémsi ideálním tvaru, kterého není možno vlastně nikdy dosáhnout v moderní koncertní síni, kde hraje roli vzdálenost, akustika místa a řada dalších momentů. Stokowski například nahrává vždy na několik mikrofonů, jejichž dynamika je samostatně ovládána. Skladbu připraví v celkové koncepci, nechá ji pak dirigovat svého asistenta a v kabině zvukové režie pečlivě vyzkouší a zaznamená mixáž. Jako když varhaník rejstříkuje skladbu před provedením. Dokáže tak věci, které by nikdy nemohly být na pódiu slyšet. Sólová harfa v nahrávce Stravinského Petrušky proniká plenem celého orchestru, sólisté a nástrojové skupiny zní v plasticitě, která je prakticky nedosažitelná v živém provedení. Snad to není pro někoho právě poctivý přístup k interpretaci. Stokowskému jde však vždy o dílo a ne o sebeuplatnění. A nás tyto snímky okouzlují tak, že zapomínáme na kouzelníka, který teprve když je všechno v té čarodějnické kuchyni namícháno, přichází k pultu a bohatými, stále se měnícími gesty rukou, někdy jen jakoby dotykem prstů dobývá „svůj vlastní, osobitý zvuk“ z každého orchestru na světě, se kterým kdy nahrával. Přistoupí-li k tomu všemu, o čem jsme hovořili, ještě lidská a umělecká zralost a moudrost, máme před sebou obraz umělce, jemuž světová popularita a sláva nikdy nedala zapomenout na první – to je láska k hudbě. Na závěr našeho pořadu jsme vybrali skladbu, která mimo jiné dokumentuje Stokowského schopnost postavit se za díla obecně neprobojovaná i jeho dobyvatelskou radost, s jakou dokáže řešit problémy složitých a zvukově maximálně náročných partitur. Z přelomu století, z doby, kdy vrcholí a je vytvářena hudební dekadence, je to nesporně dílo ruského autora, který jako nikdo jiný byl přesvědčen, že hudba působí barevně, symfonická báseň Poème d´Extase Alexandra Skrjabina.
(Hudba: Skrjabin: Poème d´Extase)

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy, archiv