Straussova Salome v Národním s Evou Urbanovou

Vít Dvořák, 13.11.2009 1:00

Psát o téhle Salome není věru jednoduché. Není proto, že ji hrají všude kolem, od Vídně přes Mnichov po Drážďany, všude zpravidla v provedení, o němž se nám může leda tak zdát. Není to jednoduché také proto, že k dispozici je celá řada starších i úplně nových vesměs špičkových záznamů na DVD, o nahrávkách na CD ani nemluvě. A tak člověk chtě nechtě srovnávání nevyhne.

S touto Salome v pražském Národním navíc byla spojena řada očekávání. Snad úplně všichni byli předně zvědavi na to, jak si s tak superobtížnou rolí poradí Eva Urbanová. Jedni zvědavi proto, že patří k jejím skalním fanouškům, druzí zase kvůli svému přesvědčení, že nejlepší léta má paní Urbanová už za sebou. A nelze zapomenout ani na zvědavost, jak se s těžkým úkolem vypořádá pod vedením nového šéfdirigenta Tomáše Netopila orchestr první scény, který podobným úkolům snad už skoro odvykl. (O inscenacích Salome v pražském ND jsme psali před pár dny, celý článek najdete zde.)

Začněme orchestrem: Tomáš Netopil z něj dostal nejspíš skutečně maximum možného. Na nejednom místě bylo sice poznat, že Richarda Strausse hráči prostě neznají, ale třeba oproti běžným reprízám staršího repertoáru bylo velký kus Netopilovy práce slyšet, hlavně ve škále barev té neobyčejně mnohovrstevnaté partitury, ale třeba i ve vyváženosti jednotlivých nástrojových skupin. Jedno bych ale Netopilovi za zlé měl: A totiž že nedokázal sílu orchestru dostatečně přizpůsobit hlasům, tak aby je mnohdy zcela nepřekrýval, rozhodně víc, než bylo nezbytné. (A ještě si neodpustím vzkaz pánům z bicí sekce, hned na kraji poslední řady: Pokud máte potřebu si spolu během Straussovy hudby povídat, pak v orchestru Národního divadla nemáte co dělat.)

Také Eva Urbanová odvedla výkon na hranici svých možností, hlavně ke konci bylo poznat, že sáhla až na dno svých sil – ostatně jak by také ne. Koncertní provedení však bylo (nejen k ní) docela nemilosrdné, protože při regulérní inscenaci se řada drobnějších chyb přece jen snáze přehlédne. Na dvou třech vypjatějších místech mě zarazilo ní zarazilo docela silné vibrato, jinde zase její překvapivě méně znělá spodní poloha, kdy jsem měl dojem spíše deklamování, než zpěvu.

Stejně tak si nejsem jist, do jaké míry se Eva Urbanová trefila do oné hříšné plohy titulní hrdinky. Pochopitelně, k tak skvostné Salome Nadji Michael či Evelyn Herlitzius (abychom se pohybovali v současnosti) má Eva Urbanová hodně daleko. Ale jinou, lepší u nás v Česku už delší dobu nejspíš skutečně nenajdeme.

Na Jochanaana si Národní divadlo pozvalo Američana Marka Delavana. Ač není nejstarší, osobně jsem měl z jeho zpěvu především pocit, že tentokrát jde o proroka blížícího se důchodovému věku. Prostě žádné hutně syté hřímání se tentokrát nekonalo. Člověk si ani nemusel vzpomenout na takového Bryna Terfela, stačilo na někdejšího pražského Jochanaana skvělého Antonína Švorce.

Docela příjemně překvapen jsem naopak byl z Herodias Yvony Škvárové. Tahle nelehká role jí sedla jako ulitá. Její mohutný mezzosoprán se zdá být pořád ještě dobře zvládaný, třeba při jejím chechotu před smrtí proroka mně šel až mráz po zádech. Právě v případě Škvárové jsem nejvíc litoval, že tato Salome je provedená jen koncertně.

Jan Vacík zpíval Heroda v ohlášené indispozici, která ale zas až tak znát nebyla. Oceňoval jsem hlavně jeho neuvěřitelně propracovanou hlasovou mimiku, která se pohybovala až na hranici karikatury.

V dalších rolích zaujala Kateřina Jalovcová coby Páže Herodiady a hlavně Aleš Briscein. Byť si myslím, že Narraboth není pro jeho typ hlasu zrovna ideální role, dokázal se s ní vypořádat se ctí a zdárně svůj part vyklenout nad mohutný orchestr.

Po posledních tónech této zdaleka ne v hledišti plné Salome v pražském Národním nechyběly výkřiky bravo. Já jsem si ale spíš povzdechl: Kdy budeme mít už konečně v Praze skutečně regulérní inscenaci některé ze skvotných Straussových oper? V aspoň trochu lepším provedení? To by pak teprve byl křik.