Koncertní provedení Straussova Guntrama v drážďanské Semperoper

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Straussova operní prvotina Guntram rozhodně není běžným repertoárovým kusem a po zážitku z premiéry koncertního provedení v drážďanské Semperoper 23. února 2014 stále přemýšlím, proč tomu tak je. Jistě, po vstřebání historicky doložených faktů, se kterými jsme se nedávno mohli seznámit v přehledném sumarizačním článku Roberta Rytiny „…o nic absurdnější než Trubadúr“ (najdete zde), dospějeme zákonitě k přesvědčení, že (i díky doložené skladatelově výjimečně kritické sebereflexi) se nejedná o dílo dramaticky i instrumentačně příliš zdařilé, tedy že i v tomto případě se jedná o poměrně logický a obecně standardní osud žánrových prvotin, které většinou mizí ve stínu následných zvučnějších titulů. Vlastní poslech této opery mne však vždy postupně směroval jinam. Rozsáhlé gradační plochy vystavěné z neotřelého a výrazově konkrétně zacíleného motivického materiálu, který až s veristickou precizností (nemluvím zde o hudebním stylu, ale o hudební „přímočarosti“) vytváří ucelený narativní obraz vlastní (byť nepříliš objevné) dějové linie, to vše recepčně evokuje archetyp tradiční vyprávěcí formy. Secesní barevnost ve všech složkách hudebního jazyka a formální ucelenost v rámci leitmotivické sevřenosti (ono wagnerovské „kouzlo vztahů“) vytvářejí pak konkrétní a srozumitelný „divadelní“ jazyk, který přímo vybízí k jevištnímu zpracování. Rozhodně nemám pocit, že se jedná o nevyzrálé dílo, naopak: vidím zde dílo navýsost dramatické s uceleným formálním rozvrstvením, kterému by to na jevišti rozhodně slušelo – a které pouze determinační prostředí vzniku a prezentace odsunulo mimo oblast zájmů velkých operních scén.

Rozbor Guntrama by jistě byl z mnoha pohledů (především z hlediska hudebně historiografické vazebnosti) pro hudebního analytika lahůdkou, nicméně toto není účelem dnešní mojí recenze. Pojďme se tedy zaměřit na vlastní provedení skladby, které posluchačům přineslo mnoho zajímavých (pro mne místy až interpretačně dramatických) momentů.Chválit orchestr Semperoper je jistě „nošením dříví do lesa“. Přesto nelze nezmínit, že se právě orchestr, respektive jednotlivé sekce v mnoha momentech staly nositelem zásadních hudebních vjemů. Jen namátkou: vynikající kompaktní a zároveň barevně neuvěřitelně proměnlivá dechová sekce (s „drážďansky“ typicky měkkým nasazením hluboké žesťové harmonie), bravurně reagující a barevně se doplňující bicí nástroje, jednotnost violoncell (každý zkušený „smyčcař“ musel ocenit bezchybné souznění celé sekce v dramaticky choulostivém jednohlasu v druhém jednání po smrti vévody Roberta), zvukově dravá a technicky nadmíru zdatná skupina viol (její zásadní sólové vstupy například v předehře ke třetímu jednání vzbuzovaly obdiv technickou brilancí) a další. Ostatně již samotné přesunutí orchestru na podium dalo posluchačům možnost nahlédnout instrumentalistům „do kuchyně“ a jejich zážitek byl tak umocněn o další, v případě orchestru Semperoper navýsost zajímavý, vizuální vjem.

Pracovat s takovým orchestrem musí být dirigentským snem. A plně chápu zjevnou netrpělivost mladého izraelského dirigenta Omera Meira Wellbera (1981), který sotvaže se uklonil, bez jakékoli viditelné přípravy jedním „ledabylým mávnutím“ taktovky spustil představení. Musím říct, že z pohledu diváka mně dirigentovo gesto nebylo příliš srozumitelné: místy, jak když se nemůže dočkat blížícího se gradačního vrcholu či emočně vypjaté fráze, jeho gesto předhánělo aktuální hudební metrum a byl tak oproti orchestru svým gestem „napřed“. Samozřejmě, být gestem „o krok před orchestrem“ byl (a stále je, i když již v omezené míře) stylem mnoha dirigentů, nicméně u Wellbera se nejedná o systémově jednotné gesto, ale o momentální technická či výrazová vybočování. Nicméně tato nesourodost je pouze mým subjektivním problémem, protože orchestr s komunikací s dirigentem zjevně žádnou starost neměl, naopak: bylo nádherné vnímat jejich vzájemné bezchybné souznění a cítit obousměrně vyrovnaný přenos emočně výrazových i technických fines.

Wellber vnímal hudební proud Straussovy hudby v kontextech široké gradační výstavby a jednotlivé dějové plochy koncipoval plně v rámci deklamačně-dramatické logičnosti. Až zahlcující secesní barevnost orchestrace se v jeho pojetí nestala dominantou interpretačního vhledu, ale stala se sice výrazným, nicméně ne nejpodstatnějším prvkem celkové výstavby; její role zde byla více charakterizující nežli stylově určující. Transparentnost, výrazová sdělnost, neuvěřitelný elán a radost z „muzicírování“ – tak by se asi nejlépe dal zjednodušeně charakterizovat dirigentský přístup Omera Meira Wellbera. Jistě i proto orchestr byl sólistům rovnocenným partnerem a nijak (bez jakéhokoli viditelného i slyšitelného omezování!) zpěvákům dynamicky či výrazově nedominoval; pěvecké party tak vyzněly vždy srozumitelně, přirozeně a výrazově plasticky.Tento fakt byl samozřejmě především zásluhou sólistů, jejichž výběr byl bezesporu excelentní. A o to hodnotnější, že až na dvě výjimky jsou všichni kmenovými členy drážďanského operního souboru. I menší (epizodní) role byly skvěle charakterově i hlasově obsazeny: jako stará žena nemohla nezaujmout nádhernou barvou a sytostí hlasu mezzosopranistka Christa Mayer, hraběcího šaška stylově (byť poněkud méně hlasově uhlazeně, než bych si přál) ztvárnil v Drážďanech populární (spíše) „druhooborový“ tenorista Aaron Pegram; snad až nekritická přízeň publika byla zjevná při závěrečné „děkovačce“.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Strauss: Guntram (Semperoper Drážďany)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Související články


Napsat komentář