Stravinského báječné trhaviny

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (111)
Ivan MedekKdyž spolu Ivan Medek a Ilja Hurník v roce 1968 hovořili o vzniku uměleckého díla, byla řeč o různých velkých tvůrčích osobnostech. Jenže jejich svět nám často připadá tak nedosažitelný a nevysvětlitelný! A tak bylo skvělé, když své osobní zkušenosti popisoval skladatel „z masa a kostí“ Ilja Hurník. Třeba když – v minulém pokračování našeho seriálu (zde) – vysvětloval svůj tvůrčí postup, konkrétně nakládání s nápady: „Zcela vzácně mě napadnou motivy definitivně. (…) Častěji je tomu tak, že se mi vynoří v duchu nová skladba, jako bych se rozpomínal na nějakou starou desku, kterou jsem kdysi pradávno slyšel a z níž mi už neutkvělo vůbec nic. (…) A celý další proces je rozpomínání se na tu skladbu, kterou jsem slyšel jakoby neurčitě a rozmazaně. (…) Cítím se jako letec, který letí nad mořem a najednou uvidí v mlze někde dole ostrov. Zná z něho jenom obrys a jak se k němu přibližuje, vystupují horstva, řeky a města, a jde čím dál níž a níž, až vidí všechny detaily. I komponování je něco jako sestupování k jakémusi matnému obrazu a jeho zvýrazňování. Potom obvykle nastane opačný proces. Když už člověk ví o každém detailu – ví, co tam a tam bude hrát třeba druhý klarinet – zase odstupuje zpět, aby zbytečné detaily odhodil. Až je zase ten tvar přibližně stejný, jako ho viděl seshora, ale už jaksi vědomý. A není v něm nic, co by zatěžovalo lapidární charakter. Vzpomínám si, že jeden sochař říkal, že správná socha má být taková, aby se z ní nic neodlouplo, když se shodí ze schodů. A co se odloupne, to je zbytečné. Tak to je. Ve stadiu, kdy už mám všechny detaily jasné, musím skladbu pořád převalovat ve své paměti. Tak dlouho, až z ní odprýsknou všechny nepatrnosti a zbytečné detaily.“
***

Ivan Medek: Myslím, že tímhle způsobem musí postupovat vlastně každý tvůrce, každý skladatel. A to i takový Stravinskij, který říká, že hudbu vynalézá, že je pro něj objevováním něčeho neznámého a ne, jak ty říkáš, objevováním něčeho skrytého, co už někde existuje. Ono je to v podstatě totéž. A i když Stravinskij zároveň tvrdí, že ho většinou napadají myšlenky u klavíru, z prosté improvizace, z pohybu prstů, tak i potom musí vlastně pořád odkrývat zákonitosti, které jsou dány, které vyrůstají z nápadu, z buňky nebo třeba z hudební řady, kterou začal.

Igor Stravinskij (foto archiv)
Igor Stravinskij (foto archiv)

Ilja Hurník: U Stravinského ovšem nevím, s jakou to je spojeno námahou. Je to skladatel tak geniální, že jeho tvůrčí proces je asi velice přímý. Nevím, jestli něco kdy předělával nebo piloval. U jeho komponování mám dojem, že to je prokopávání tunelu, sice z tvrdé žuly, ale přitom báječnými trhavými nástroji, a že ten člověk spíš nacházel, než hledal. Je to skutečně geniální případ, který asi není typický. Zrovna tak Mozart. U Beethovena to bylo asi složitější, ten už se moc rval a moc hledal.

Ivan Medek: A kdybys měl někomu charakterizovat způsob, jakým podle tebe dával své zápisky dohromady třeba Janáček, měl bys pocit, že to je intelektuální práce? Já totiž nedávno četl názor, že to je v podstatě velice intelektuální práce.

Ilja Hurník: Mohu odpovědět zase jen na základě svých skromných zkušeností. Jenom osobních. Já si nikdy nejsem vědom toho, že bych při práci byl nějak rozdělen na intelekt a na cit a na fantazii. Na vůli, to ano, ta to musí hnát kupředu. Ale co je z rozumu a co je z citu, bůhví? Nevím. A u Janáčka? Například jeho Fejetony, to jsou vysoce literární útvary, u nichž se musí předpokládat velmi význačný intelekt. Ale přitom jeho výroky osobní anebo i živelnost jeho hudby ukazuje na osobnost primární, eruptivní, takřka nekontrolovanou. Nevím. Ale řekl bych, že jakmile se setkáme s genialitou, selže každé vysvětlení. Nevím, zdali ten dokonale uměřený Bach, který psal fugy s takovou jistotou a přitom formální korektností – kolik je tam intelektu a kolik fantazie? Je to všechno záhadně propojeno, protože génius je vždycky záhadný a nevysvětlitelný.

Ivan Medek: Já se ptal na Janáčka, protože mě napadla souvislost s jiným operním skladatelem – s Wagnerem, o kterém je třeba známo, že psal Tristana způsobem, že když měl hotové skici k prvnímu jednání, tak celé toto jednání instrumentoval a dal notorytcům k vyrytí. Pak teprve začal skicovat druhé jednání. Byl tedy vlastně naprosto přesně předem přesvědčen o svém díle. Věděl, jak bude celá opera vypadat, a byl si tak jist svou koncepcí, že vůbec nepředpokládal, že by mohl notu na tom prvním jednání změnit podle výsledku práce na dalším průběhu opery. To je dost vzácný případ absolutní suverenity člověka, který je schopen si představit tvar ve výsledku, i když stojí na úplném počátku.

Ilja Hurník: No vidíš. A přitom Franz Kafka, jistě stejně geniální tvůrce, třebaže spisovatel, nejenom že nedokončil svoje dílo, ale dokonce tím méně by mohl slíbit, že je dokončí. Tady je vidět, jak jsou povahové rysy umělců absolutně rozdílné. A jak to společné je velmi skryté. Něco, čemu se člověk těžko dostává na kloub, co může – alespoň v mém případě – jenom tápavě a skromně nacházet z analogie s vlastními zkušenostmi. Povahové rysy těchto lidí jsou tak rozdílné jako povahové rysy kteréhokoliv zaměstnání.

Ivan Medek: Kdybychom měli udělat nějaký závěr, věděli bychom vlastně vůbec, jak vzniká umělecké dílo?

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama