Strhující Mrtvý dům z Norimberka v Brně

  1. 1
  2. 2
Nejpodivuhodnější Janáčkovou operou je snad opera Z mrtvého domu a rozhodne-li se ji divadlo uvést, jde do vědomého rizika, zda si jeho inscenace najde své návštěvníky. Jistě namítnete, že takto rizikových oper je daleko víc a že bude hodně záležet na tom, jakou inscenaci divadlo vytvoří, jaký inscenační tým ji bude realizovat.
L. Janáček: Z mrtvého domu - Janáček Brno 2016 (foto © Janáčkova opera ND Brno / Jakub Jíra)
L. Janáček: Z mrtvého domu – Janáček Brno 2016 (foto © Janáčkova opera ND Brno / Jakub Jíra)

Janáčkův Mrtvý dům má neuvěřitelný text libreta – z části je jen směsicí napůl srozumitelných výrazů, variací rusismů, střepů slov. Svou významovou samonosnost mají příběhy vězňů nebo vztah Aljeji a Gorjančikova. Skladatel a zároveň autor libreta Leoš Janáček to vše zrcadlí v hudbě, která je mnohdy výrazně útržkovitá. Až kubistickou hudební rozrůzněnost však vyvažují souvislé lyrické, melodické plochy. Dirigent opery má před sebou hudební materiál, který mu nabízí neuvěřitelně bohatý rejstřík interpretačních možností.

O Marcusovi Boschovi, který je od roku 2011 generálním hudebním ředitelem opery Státního divadla Norimberk, lze říct to, co je pro dirigenta tou nejvyšší pochvalou: že je nedělitelnou součástí inscenačního týmu – on jako dirigent je nakonec tím, kdo představení utváří a řídí před našima očima a ušima. Jeho Janáček zdůrazňuje přítomnost hudebních fragmentů, které účinně skládá do architektonicky promyšlených struktur, do působivé mozaiky, obdoby drsného a neúprosného prostředí sibiřského lágru na jevišti. Vzácná jsou místa lyrická, emocionálně strhující – tuto možnost dirigentovi ostatně skladatel poskytl.

Norimberská inscenace má výborného Šiškova (Antonio Yang), ale také Luku Kuzmiče-Filku Morozova (Tilmann Unger), Gorjančikova (Kay Stiefermann), Aljeju (Cameron Becker). Na jevišti jsou skuteční operní herci, profesionálové, kteří výborně zpívají a hrají, pohybují se tak, jak jim bylo určeno, vytvářejí strhující jevištní obraz v plné koordinaci s pěveckou a hudební složkou inscenace.

L. Janáček: Z mrtvého domu - Janáček Brno 2016 (foto © Janáčkova opera ND Brno / Jakub Jíra)
L. Janáček: Z mrtvého domu – Janáček Brno 2016 (foto © Janáčkova opera ND Brno / Jakub Jíra)

Katalánský režisér Calixto Bieito je obecně znám jako jeden z těch umělců, kteří raději přestřelí, než by nedostřelili. Vedení festivalu Janáček Brno vzalo bezesporu tuto jeho vlastnost v úvahu, když do svého programu inscenaci opery Z mrtvého domu zařadilo. Neponechalo však propagaci náhodě a věnovalo této inscenaci mimořádnou pozornost. Upozornilo předem obecenstvo, že uvidí něco neobvyklého, doprovodilo to sdělení i fotodokumentací transportu letadla, které zaplní valnou část hracího prostoru, a dokonce určilo věkovou hranici diváků číslicí osmnáct. Být náctiletou, stojím na vstupenky frontu.

Musím předeslat, že si nekladu otázku, jak by si inscenaci své opery představoval Leoš Janáček. Zůstává mi v paměti úryvek z jeho korespondence, jak byl nadšen tou opravdovou realistickou podobou mlýna při uvedení Její pastorkyně ve Vídni roku 1918. Autor divadelního díla je do značné míry formován a také do jisté míry omezen dobovým uměním a jeho stylistikou. Jeho dílo však žije svým vlastním životem, dostává se do odlišných společenských a uměleckých kontextů, potkává se s rozličnými typy svých vykladačů. Svým způsobem složitější, ale také svobodnější pozici mají cizinci, kteří hledají svou cestu zcela mimo zaběhané trasy národnostního okruhu, do něhož skladatel patřil. A přitom zejména v poslední době většinou reprodukují Janáčkovo dílo v češtině a tentokrát bez přestávky. Premiéra byla v Norimberku 15. května 2016. Ostatně se při vzniku každé inscenace mnohdy i několikrát promění úhel inscenačního pohledu už proto, že se její tvůrci musí shodnout na jednotném inscenačním přístupu, jinak by nemohli spolupracovat. Ne vždy se k nim připojí dirigent a to až kupodivu často proto, že operu chápe především jako hudební dílo. Právě norimberská inscenace opery Z mrtvého domu má však jednotný rukopis, vedený jednotnou inscenační ideou.

Bieitovi obyvatelé Mrtvého domu jsou všichni stejně ubozí a zoufalí. Ten úvodní fotbal s hadrovým míčem v odporných kalužích trestnice hrají (mimochodem už nějakou chvíli před začátkem předehry!) všichni společně. Vězni i věznitelé. Ti druzí se, pravda, poněkud liší kostýmem. Placmajor je v elegantním černém obleku s bílou košilí, později jej vidíme v provokativně noblesním dlouhatánském kožichu, další má masivní kožešinovou ušanku.

L. Janáček: Z mrtvého domu - Janáček Brno 2016 (foto © Janáčkova opera ND Brno / Jakub Jíra)
L. Janáček: Z mrtvého domu – Janáček Brno 2016 (foto © Janáčkova opera ND Brno / Jakub Jíra)

Po hře už mají oba v rukou samopaly. Zoufalý stav vězněných se částečně projevuje v ostinátnosti jejich akcí. Jeden z nich s prázdným výrazem v obličeji do nekonečna a stále prudčeji obíhá prostor, druhý klečí v louži, modlí se a neustále si polévá hlavu „posvátnou“ vodou, další střeží v pytli svou sbírku ženských střevíců, jiný shromáždil dámské svršky. Rejstřík možností pro „prazdnik“, svátek, pro pantomimu, která bývá někdy až k uzoufání nudná, je už předem připraven. Prazdnik je to hodně „ujetý“, jak se ostatně dá čekat ve výlučně pánské společnosti, které už hodně dávno není nic svaté. Živá je v nich už jen perverzní nevybitá sexuální touha, kterou se snaží naplnit.

V tomto jevištním kontextu málem zanikne šokující Šiškovo poznání, že umírající člověk, říkající si Luka Kuzmič, je vlastně ten Filka Morozov, který mu způsobil tolik utrpení. Ženská postava na jevišti není, o těch se pouze mluví. Aljeju zpívá tenor, prostitutkou je jeden z převlečených mužů. Jiskra boží je snad jen v Gorjančikovovi, který se ujímá svého napůl mrtvého přítele Aljeji, aby jej utěšil.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Z mrtvého domu (Janáček Brno 2016)

[Total: 34    Average: 3.5/5]

Související články


Napsat komentář

Reklama