Superhrdinové tanečního světa
Aktualizováno
Studio ALTA v pražských Holešovicích vzniklo v roce 2007 jako prostor, který poskytuje zázemí projektům nezávislé taneční scény, stejně tak jako kurzům a pohybovým aktivitám pro děti. Je také domovskou scénou skupiny ME-SA, pod jejíž hlavičkou vznikla již řada choreografických projektů: soubor vznikl v roce 2008 a stálou rezidenci získal v Altě o dva roky později. Možnost soustavné práce přinesla úspěšné projekty, z nichž dva si získaly výjimečně příznivý ohlas v zahraničí: choreografií Much More Than Nothing se soubor zařadil mezi top 20 „Prioroty Companies 2013“, nejvýznamnějších tanečních skupin podle mezinárodního žebříčku sítě Aerowaves. A letos se úspěch opakuje s inscenací SuperNaturals, který bude v prestižním výčtu figurovat pro rok 2015.
Tento duet, jehož autory jsou Martina Hajdyla Lacová a Stano Dobák, byl předveden ve fázi work in progress letos v dubnu a premiéru měl v říjnu, o jeho zařazení do mezinárodního výběru bylo rozhodnuto na začátku listopadu. Patří do jednoho ze dvou choreografických cyklů. Na repertoáru má ME-SA tři kusy uváděné pod souhrnným názvem SoloS (a nazvané prostě Solo1, Solo2 a Solo3), jejichž derniéra se chystá na 15. prosince. SuperNaturals zase patří mezi Duets a měl by být uváděn společně s choreografií Possibilities of Dialogue. Tak byl také původně naplánován program 7. prosince, v němž však došlo ke změně, a tak se po boku superhrdinů z choreografie, inspirované estetikou klasických komiksů a amerických filmů s neporazitelnými hrdiny, objevila choreografie z dílny studentů Duncan Centra.
SuperNaturals začínají v mnohoslibné tmě, kterou prořízne zvučná orchestrální znělka akčního filmu. Oba interpreti – Martina Hajdyla Lacová a alternující Lukáš Homola – se na scéně objevují s výrazy sebejistoty a odhodlání, ale jejich první vzájemná interakce je spíš plachá, obyčejní lidé stojící na prahu vztahu, nesmělého seznámení, prvních tanečních krůčků ve společném objetí. Idylce je však brzy konec a inscenace postupně nabírá na dynamice. Jsme svědky dlouhého kontaktního duetu, v němž naši hrdinové zaujímají charakteristické pózy se supermanovsky napřaženou pravicí, ale zaklíněni do těla svého protějšku, v němž nacházejí oporu. Je to však křehká hranice mezi oporou, manipulací a soubojem – jen několik gest či pohledů rozhoduje, zda se význam stočí k té či oné eventualitě.
Obdivujeme především fyzickou zdatnost, s níž oba provádějí až akrobatické kousky tělo na tělo, pohyb plyne ve vynalézavých tvarech, aby vzápětí strnul. Tanečníci vzájemně manipulují svými těly, vyměňují si pozice a nekonečná vlna energie je udržuje stále v napětí. Přitom svůj němý výkon – prováděný na úplné ticho, které trvá skoro po celou inscenaci – doprovázejí pohledy, jež naznačují okamžiky, kdy se cítí jako hrdinové, kteří mají pod kontrolou celý svět. A přitom je jejich zápas stále nerozhodný. Scénu lemuje po stranách osm skládacích židlí a jedním z nejpůvabnějších vtipných okamžiků je scéna, v níž se jejich duet přesune na jednu z nich a naši hrdinové o ni zápasí.
Svoji choreografii pak směrují více do prostoru a pokoušejí se uspět samostatně, jako by jim silácké pózy a gesta jako vystřižená z bojových scén béčkových akčních filmů dokázaly zajistit vytouženou nadlidskou sílu. Opakují pohybové sekvence se vzdornými pohledy slibujícími, že jednou se to skutečně podaří. Přitom se ze spojenců opět stávají soupeři, kteří se vzájemnými nárazy těl snaží jako rohovníci vyřadit svůj protějšek ze hry. A v publiku vyvolávají svým počínáním další smích. Přitom se snad každý divák musí rozpomenout na časy svého dětství, kdy si určitě děvčata i chlapci bez rozdílu přáli stát se na chvilku tím mocným silákem připraveným spasit svět. Naši hrdinové si opravdu hrají. S náruživostí dětí připravují kulisu pro další záběry – šustící zlatý plášť nadouvaný vzduchem z větráku vytvoří líbivý vizuální efekt a následuje hra snad inspirovaná nějakou starou počítačovou hrou. Protivník se snaží zasáhnout svého spoluhráče papírovými koulemi a vyměňují si místa, dokud je hra baví. Vůbec nevadí, že jsme se posunuli od čistě taneční akce k pohybové hře. Napětí v tělech, hra svalů, soustředěnost zůstává neporušena.
Když se v závěru performeři usadí jako poklidná dvojice zpět ve světě lidí neaspirujících na supermanské výkony, naservírují sobě i divákům tečku v podobě promítání fotografií s cizími těly v kostýmech a svými tvářemi. Je to konečný prvek smíření a sblížení, který odpovídá na otázku položenou v anotaci představení, zda jejich soužití může „zůstat nadále tak super“ jednoznačně kladně. Touha po vyšších schopnostech, po možnosti konat hrdinské činy, i zcela přirozená touha si hrát je vlastní nám všem, není něčím, co by mělo tvořit překážku, spíš nástrojem sblížení. Hraní si na něco, čím nejsme, nemusí být nutně ke škodě, což cítí nejen tvůrci z líhně taneční – vždyť třeba hlavní hrdinové hry Johna Osborna Ohlédni se v hněvu k sobě také nacházejí jakous takous cestu právě jen tehdy, když mohou odložit svá ega dospělých lidí a hrají si dětinskou hru na veverku a medvěda.
Zaujal také výběr hudby, kdy současný tanec zkombinovali s Beethovenovou Měsíční sonátou. Superhrdinům ovšem chtě nechtě museli v nerovném souboji podlehnout.
Hodnocení autorky recenze: 100 %
SuperNaturals
Koncept, choreografie: Martina Hajdyla Lacová a Stano Dobák
Light design: Stano Dobák
Pohybová a režijní spolupráce: Peter Šavel
Premiéra 6. října 2014 Studio ALTA Praha
(psáno z reprízy 7. 12. 2014)
Interpretace – Martina Hajdyla Lacová a Lukáš Homola
www.me-sa.cz
***
Akvarel
Námět a koncept: Roman Zotov
Choreografie: Anita Bánhegyi, Zdena Hüttlová a Roman Zotov
Hudba: Ludwig van Beethoven, Erik Satie
Premiéra 15. září 2014 Studio ALTA Praha
(psáno z reprízy 7. 12. 2014)
Interpretace – Anita Bánhegyi, Zdena Hüttlová a Roman Zotov
Foto Vojtěch Brtnický
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
