Mezi supy. Hudební kritika očima interpreta

  1. 1
  2. 2
Název jsem si tentokrát vypůjčil z indiánek Karla Maye, mé oblíbené klukovské četby. Také jsem bezmezně obdivoval statečné muže, kteří bránili spravedlnost a pravdu proti bezohledným banditům (supům) s nasazením vlastního života! S přibývajícími léty jsem zjistil, jak relativní je pojem pravdy. Každý má svou vlastní pravdu. Dokonce i ten sup. Stačí sledovat nějaký soudní proces. V podstatě kolik lidí, tolik pravd. Záleží na úhlu pohledu.
ilustrační foto (zdroj pixabay.com)
ilustrační foto (zdroj pixabay.com)

Hudební fejeton

Na brněnské muzikologické konferenci o kritice 12. října 2016, přidružené akci janáčkovského festivalu, na niž jsem byl pozván, samozřejmě o život nešlo. Pevných nervů však bylo zapotřebí. Požádali mě totiž (dlouho předem) o názor interpreta, o pohled z druhé strany, z pódia. Říci sálu plnému kritiků, muzikologů a studentů hudební vědy tu naši muzikantskou pravdu, tedy to, co si interpreti opravdu myslí, bylo těžké. Zkritizovat kritiky tak důvtipně, aby hned naštvaně nevytáhli kolty, téměř nemožné. S pocitem marnosti jsem do jámy lvové nakonec přece jen vlezl, vědom si toho, že ani bezzubému lvovi, kritikovi, není radno strkat hlavu do tlamy. Nemůže to být horší než muset hrát pod arytmickým dirigentem. Cítil jsem jedinečnost příležitosti, která se už asi nikdy nenaskytne.

Měl jsem pádné důvody, proč na konferenci vystoupit. Mnohdy se stává, že i velmi vydařený koncert, odměněný nadšenými dlouhotrvajícími ovacemi publika, je vzápětí účelově znectěn naprosto děsivou, skutečnost naruby převracející recenzí, jež jako by pojednávala o úplně jiné akci v jiné časoprostorové dimenzi. Pisatel se neohlíží na nic a na nikoho a šokujícími výroky zasahuje bez výjimky každého. Hudebníci se dozvídají, že hráli jako opilí, že jim to znělo jako kutálce, že necvičí, zásadně se jim nechce zkoušet, nejsou ochotni vyhovět vysokým nárokům velkého uměleckého světa (reprezentovaného samozřejmě autorem recenze). Řada hudebníků je zralých na vyhazov či předčasný důchod. Publikum je stádo konzumentských primitivů a snobů, které tleská všemu, a je třeba ho převychovat. A tak dále.

Tohle už je příliš silná káva. Domníváte se, že takovéto názory jsou výplodem mozku duševně zdravého jedince? Stále si kladu otázku skutečného smyslu tak vyhrocené negace všeho a všech. Svatý boj o nápravu domněle špatných poměrů v kultuře to prostě být nemůže. Šrapnelem nic nespravíte, jen zničíte to, co bylo jinými pracně vytvořeno.

Kámen úrazu je v tom, že v ovzduší absolutní volnosti, jakou umožňuje publikování na internetu, jsou opouštěny platné principy novinářské etiky, odpovědnosti, objektivity. Jakžtakž dodržované meze jsou bezskrupulózně překračovány, až hrozí, že zmizí úplně. Pod praporem svobody projevu lze dnes napsat prakticky cokoliv, pošpinit kohokoliv. Odpovědnost za vyřčené soudy je minimální, sebereflexe je pouhou otravnou přítěží. Oč jednodušší je rozhodit hnůj, jít od toho a nehledět na následky! Hlavně za každou cenu na sebe upozornit, šokovat, exhibovat!

Rozpor mezi interpretem a kritikem se rodí už za studií; většinou jsme totiž začínali na stejné škole, konzervatoři. Někteří se vyvíjeli ve zvoleném oboru úspěšně, jiní méně úspěšně. Ti druzí poté, co je maturitní komise v slzách uprosila, aby už dál nehráli, nezpívali, nekomponovali ani nedirigovali, protože to nikdy k ničemu nebude, mnohdy volili jako alternativu univerzitní studium muzikologie. Pobrali spoustu knižních vědomostí, vyposlechli kvanta nahrávek a pedagogy jim bylo trvale vštípeno vědomí, že právě oni jsou nejpovolanějšími arbitry všeho hudebního dění.

Většina hudebních kritiků jsou přesto naprosto objektivní, inteligentní a kultivovaní lidé. Kritizují na úrovni, s vědomím odpovědnosti, s vědoucím nadhledem, respektem, ba i jistým taktem. Těch si vysoce vážím. Pak jsou tu ti druzí, kteří nás interprety tepají naprosto bez ohledů, bez špetky profesní úcty, s bezbřehou suverenitou, razancí, sebejistotou a neomylností. Z jejich vyjadřování by asi pánům Helfertovi, Veselkovi či Černušákovi údivem upadlo pero, leč dnes je, jak se často říká, jiná doba. Tihle novodobí Koniášové nikdy o sobě nezapochybují. Dávno už zapomněli na slova velkého britského filozofa Bertranda Russela, který řekl: „Moudří lidé jsou vždy plni pochybností, zatímco hlupáci jsou stále sebejistí.“ Neotřesitelnost vlastních kritických postojů však může být nejen znakem pevných zásad, ale i pouhé zabedněnosti ducha.

Z uvedeného vyplývá aktuální podoba vztahu mezi umělcem a kritikem. Hudební terminologií řečeno – je silně disonantní. Komunikace je takřka nulová. Pakliže k ní přece jen dojde, vyplatí se dodržovat zásadu slovutného detektiva Nicka Cartera z filmu Adéla ještě nevečeřela: „Vždy ve střehu!“ Přirozenou obranou z muzikantské strany je zpravidla umělá bariéra mlčení a předstíraného nezájmu. Umělec přitom touží po uznání a když místo něj přijde zneuznání, dotčeně se stahuje do ulity. Jen málokdo kritiku nějak pozitivně ve svém nitru přetaví. Velmi záleží na jejím způsobu, formě a celkovém vyznění. Kázání přechytralého Pana Všeználka, který všude byl, všechno zná, všechno dvakrát přečetl, na všechno má recept, my profesionálové prostě nebereme. Takový recenzent v našich očích klesá na úroveň fotbalového fanouška, který, ač sám neuběhne pár metrů a neumí kopnout do míče, rozdává na potkání zasvěcené připomínky, jak by měl hrát národní tým.

Vůbec nepochybuji o právu kritiků psát, co se jim zlíbí. Tu svobodu jim rozhodně neupírám. Jde mi o způsob, jakým své soudy formulují, jakými slovy a jak to napíší a zda přitom domýšlejí důsledky toho, co napíší. Je moje představa, že je možné psát erudovaně, živě, vtipně, výstižně, neotřele, a přitom neurážet lidi a ctít jejich uměleckou práci, skutečně tak naivní? Mělo by nám přece v zásadě jít o stejný cíl, o nápravu věcí, zlepšení daného stavu a posunutí na vyšší kvalitativní úroveň. Nebo ne?

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (11) “Mezi supy. Hudební kritika očima interpreta

  1. Jen pro upřesnění pojmu objektivity v kritice.
    Kritik být objektivní z podstaty nemůže! To prostě nejde a po nikom to ani nemůžeme chtít. Pro kritika totiž neexistuje žádný jiný nástroj, než vlastní a tudíž i subjektivní úsudek. Žádný člověk vlastně nemůže být objektivní, přísně vzato. To mohou jen přístroje, nebo vědecké metody, které cíleně vylučují lidskou subjektivitu. Umělecká kritika je subjektivní názor odborníka. Nic víc, nic méně. Odbornost je řekněme určitou dispozicí pro to, aby se teze byly dobře zformulovány a opíraly se o širší poznání, srovnání a zkušenosti. Kritik uvádí svou reflexí dílo do nějakého umělecko-sociálního kontextu, protože se v dané oblasti orientuje – tedy měl by. ;-) U odborníka je tedy vyšší pravděpodobnost, že takto zformulovaný názor bude mít širší platnost, než názor např. maminky. Moderní věda používá pro oblast, kde je to s objektivitou složité a přitom je potřeba opřít se o nějakou teorii, raději pojem intersubjektivita – jako momentální stav poznání, dohodu autorit v daném oboru. Stanoviska různých autorit a skupin k nim se přiklánějících, se přitom někdy částečně nebo i třeba radikálně rozcházejí. Proto bych s použitím slovíčka „objektivní“ ve spojení s uměleckou a vlastně jakoukoli kritikou byl raději daleko zdrženlivější.
    Článek je jinak v mnoha ohledech velice trefný. Jen mě zamrzel ten předsudek, že kritici inklinují k vůči umělcům k nevraživosti, protože se údajně rekrutují z řad těch netalentovaných… to mi teda přijde dost nefér. Jednak to není tak úplně pravda, ale i kdyby to stoprocentně platilo, co to vypovídá o odbornosti a kvalitě kritika? Pokud někdo píše pod psa, tak si klidně otevřeně řekněme, tohle je napsané špatně proto a proto, ale vytahovat že se dotyčný taky kdysi učil na nástroj, akorát mu to až tak nešlo… Co má být? Pokud někdo zjistí, že nemá potřebné nadání pro kariéru profesionálního hudebníka na takové úrovni, která by ho uspokojovala a místo toho má intelektuální a jazykové předpoklady a nechybí-li mu láska k umění, nevidím nic špatného na tom, když se začne věnovat jeho teorii. Vyjádření autora článku snad lze brát s ohledem k mírné fejetonistické nadsázce, ale stejně… Je to, asi jako kdybychom chtěli oponovat autorovi argumentem, že přeci nemůže nic kloudného napsat, protože je dechař. Pochopitelně by to bylo nesmyslné a navíc nekorektní!

    1. Právě proto, že žádná kritika nemůže být objektivní, bych na straně pánů kritiků/paní kritiček očekával větší dávku pokory. Žel zcela se ztotožňuji s autorem článku, že řada kritiků prostě píše způsobem, kdy to vypadá, že oni jsou majiteli absolutní pravdy a že jen oni vědí, jak dané dílo mělo či nemělo být interpretováno. Paní Drápelová z MF Dnes je toho zářným příkladem… Pravdou taky je, že v dnešní mediálním světě mají kritici asi větší moc než dříve. A žel toho někteří dokáží docela zneužít.

      1. Nu ano, najdou se i výtvory prapodivné. Ale bohužel doba je taková, že se média globálně bulvarizují, protože fakta ztrácejí na hodnotě a čtenáři raději čtou konfliktně a hlavně efektně formulované výkřiky, než střízlivé analýzy. Mají raději emočně podbarvené povrchní cancy, protože se při čtení vyplaví trocha adrenalinu – je to obdobný efekt, jako sledovat zpovzdálí nějaký konflikt, má to přitažlivost. Někteří chtějí radši denní dávku emocí, než přemýšlet. Z tohoto pohledu lze možná považovat některé opusy paní Drápelové naopak za vizionářské. :D
        Velmi trefně k tomu tématu glosuje Josef Herman v úvodníku DN 20/2016.

        1. Nuž nepríjemné je potom ale to, že menej erudovaní diváci, ku svojej škode, uveria kritike v tých „svojich“ novinách a rezignujú na účasť na podujatí….
          …………..
          Odkaz dňa: neverte kritikom!!! Verte sebe a svojmu vnímaniu umenia i keď vás kritici budú nazývať stádom nevedomých snobov…. :) Kľudne tlieskajte, vstávajte, kričte bravóó :)

          1. To máte pravdu. Já zase radím číst kritiku raději až po shlédnutí – to už má člověk nějaký vlastní pocit. Když pak člověk recenzované představení neviděl, chce to přečíst těch kritik více a brát je s nadhledem. Když se jich většina na něčem shodne, něco na tom možná bude. Když se hodně různí, většinou to stojí za vidění. Problém naší operní scény je, že většina inscenací, zvláště na oblasti sklidí recenzí celkem pomálu a tak je ta výpovědní hodnota oslabená. To máte jako u internetového obchodu – když jsou na výrobek dvě recenze, moc chytrej z nich člověk není, když je toho víc, už to má nějakou váhu. Ve větším moři by i ti žraloci našli svoje místo, ale co se žralokem v českém operním rybníce?

  2. Nesdílím obavy divadel o návštěvnost na základě recenze, ať záporné nebo kladné. Recenze odborného tisku jako jsou Hudební rozhledy či Opera Plus, čtou lidé z divadel a skalní příznivci opery, nikoliv publikum, které naplňuje divadlům reprízy. Obavy tohoto typu jsou tudíž liché. Více může působit regionální tisk, kde se náhodně zrakem o recenze zavadí, tento tisk se jistě nekupuje a nečte ani zdaleka kvůli recenzím divadel. Na Opera Plus je zajímavé sledovat zpětnou vazbu. Jednak lajky, které jsou za recenze. Pokud je kritika z většiny kladná, je jich spousta, pokud ne, je jich málo. Jsou od lidu z divadla, za polichoceni dává lajky, rozmrzeni kritikou zajisté ne… A hvězdičky!!! Tam má posluchač možnost dát svá procenta 3 * – 60% , 4* – 80%, 5* – 100%. A kritik má vazbu kolik on dal procent, kolik dali posluchači. Nyní u Bouře vidím jen 2,50 *, to znamená 50% – což ladí vzácně s paní Janáčkovou. Leckdy se mi ptá posluchač na hvězdičky, myslí, že jsou cenou za stylistiku recenzenta. NE, jsou za hodnocení výkonů divadla, pěvců, orchestru – právě posluchači, kde se procenta mohou s kritiky vzácně shodnout, nebo někdy také ne. Proto je dobré vývoj sledovat, bývá do 2 – 3 dnů ve vývoji – po zveřejnění kritiky.

    1. Hmm… ta korelace s hodnocením čtenářů O+ je opravdu zajímavá. Otázka je, jestli to není trochu podobné, jako se zmiňovanými periodiky. Obávám se, že zdejší komunita je také poměrně úzká, než aby to vypovídalo např. o diváckém přijetí dané inscenace v daném regionálním divadle. O tom vypoví nejspolehlivěji samozřejmě čísla. Ta zase ale nejsou spolehlivým ukazatelem umělecké kvality. No, je to složité, čert aby se v tom vyznal :-)

  3. Nehovoří se výše ani slovem o barometru umělecké kvality! Ale o tom, jaký okruh lidí reaguje. Podle pozorování, ale ryze jen pozorování všech recenzí, i podle pohledů lidí z divadelního světa, reaguje na Opera Plus především sám svět divadel a svět skalních příznivců opery / dokladem je i poslední komentář… /. Je to jiný okruh, než svět čtenářů krajského tisku, který ale bude mít nejširší okruh náhodných čtenářů. Na hvězdičkách lze občas pozorovat i snahy zainteresovaných o navýšení, což při domluvě skupinky není moc obtížné. Ale vyrovnává se po pár dnech. Lajky, takzvaně souznějící hlasy, jdou na Opera+ rovněž hodně zevnitř divadel. Čili není to zase „objektivní“ výpověď, ale lze trochu ex post zjistít, co si v divadle jedinci o dané inscenaci myslí, v anonymitě pohledů. U Bouře to lze vyčíst. Opakuji, je to orientační, nikoliv skutečná výpověď. O návštěvnosti inscenace více rozhodne, co si mezi sebou lidé po premiéře sdělí. Většina po recenzích v tisku nepátrá. Byl jsem jeden z mála, který od dětství četl Hudební rozhledy. Okolo mne z muzikantského světa je četl málokdo. Čili hlavní idea byla – kritika příliš návštěvnost neovlivňuje, pokud ji vůbec ovlivňuje. Jeden významný profesor, dodnes činný, kdysi říkal : „Zjistím si názory z kuloárů divadla před premiérou a ty formuluji, tím nemohu narazit.“ … Na Opera + to lze vnímat zcela opačně. Po recenzi lze rozpoznat pohledy kuloárů divadel, nejen dle zmíměných detailů.

Napsat komentář

Reklama