Své housle nosil neustále s sebou, cvičil celé hodiny

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Velký filmový komik, který zemřel o Vánocích 1977, byl velmi dobrým amatérským houslistou. Většinu hudby ke svým filmům složil sám.
Charlie Chaplin (foto archiv)
Charlie Chaplin (foto archiv)


Houslista Charlie Chaplin

(thestrad.com – 18. prosince 2012)

Charlie Chaplin měl na vrcholu kariéry sen o svých houslích. V roce 1920 krátce před premiérou filmu Kid řekl jednomu novináři: „Před časem jsem měl vizi. U svých nohou jsem viděl zmuchlanou hromadu svršků a rekvizit. Byly to součásti mých filmových kostýmů. Hrůzostrašná snůška propriet. Můj knírek, ošuntělá buřinka, hůlka, rozbité boty, špinavý límeček a košile. Toho dne jsem se pevně rozhodl, že už si ten kostým nikdy neobléknu. Stáhnu se do ústraní a se svými milovanými houslemi, se svým Shelleym a Keatsem se odstěhuji někam k italskému jezeru a budu tam pod smyšleným jménem vést čistě intelektuální a imaginativní život.“

Nikoho asi nepřekvapuje, že člověk, který se během deseti let vymanil ze zoufalé chudoby a stal nejznámějším mužem na světě, toužil po odpočinku. Myšlenka, že si Charlie Chaplin chtěl vzít s sebou své housle, mi připadá dojemná. Kouzlu Charlieho Chaplina jsem propadl teprve nedávno. Vždy jsem ho trochu přezíral, k čemuž mě vedla populární, ale mylná představa, že byl příliš sentimentální. Pak jsem ale poznal jeho vrtošivou, dětskou fantazii, jeho anarchii, eleganci, humanismus a morální odvahu. Přečetl jsem všechny dostupné knihy, zhlédl všechna DVD a záznamy živých vystoupení a stal se jeho velkým ctitelem. Během četby jsem zjistil, že Chaplin byl po většinu života nadšeným amatérským houslistou, a i když později tato vášeň polevila, použil svých schopností při psaní filmové hudby s hojným využitím smyčcových nástrojů.

Charlie Chaplin (foto archiv)
Charlie Chaplin (foto archiv)

Víme, že Chaplin hrál dvakrát přímo ve filmu. Ve snímku Chaplin šumařem z roku 1916 hraje pouličního hudebníka, který se neštítí uzmout výdělek jiným hudebníkům a houslemi svádí cikánskou dívku. Ve filmu je několik krásných vtipů včetně prsteníčku, který nemůže přestat trylkovat, a svědícího nosu. Chaplin dovedně předvádí, že dokáže sehrát honičku a spadnout několikrát do kbelíku s vodou, ale dokáže také držet housle a smyčec. Jeho hra působí plynule a sebejistě. Vibrato sice hraje s jistým napětím, ale strojená profesionální povýšenost, která zvláště vyniká, když se uklání svému publiku, je rozkošná.

Další Chaplinovo vystoupení s houslemi se objevuje v jednom z jeho posledních a nejvíce autobiografických filmů Světla ramp (1952). Hraje v něm hasnoucí hvězdu hudebních síní. Závěrečné vystoupení je herecký duet s Busterem Keatonem (který Chaplina svým uměním téměř zastíní). Keaton hraje na klavír a snaží se přitom udržet noty na stojanu, zatímco Chaplinovi se jen s obtížemi daří přimět své nohy, aby měly stejnou délku. Chaplin se při hře na housle pokouší svým výrazem vlichotit publiku, čímž shrnuje hlavní téma filmu – proměňující se vztah mezi umělcem a publikem. Pohled na Bustera Keatona s rozbitými houslemi na noze je spíše bolestný než směšný (přestože to není tak zoufalé, jako dívat se na Chaplina s hlavou v kontrabasu ve filmu Chaplin odhadcem v zastavárně). Chaplin hraje pantomimicky, ale je to ironický, rutinní herecký výkon. Je dojemné vidět oba mistry společně. Je také zajímavé (a zde prozrazuji důležitou část děje), že Chaplin ve filmu umírá ve chvíli, kdy hraje na housle.

Chaplin se o houslích a violoncellu také několikrát zmiňuje ve svém životopise z roku 1964. Je to přesvědčivý záznam o jeho dětství ve viktoriánském Londýně, kde vyrůstal v chudobě a s psychicky nemocnými rodiči. Za talentovaného houslistu byl v anglických hudebních síních považován už ve svých šestnácti letech. Na housle cvičil čtyři až šest hodin denně. „Každý týden jsem dostával hodiny od divadelního dirigenta nebo někoho, koho doporučil. Hrál jsem na housle jako levák, takže jsem měl struny natažené obráceně, obráceně byl připevněný i basový trámec a duše. Měl jsem velké ambice. Chtěl jsem se stát koncertním umělcem a v případě, že by se mi to nepodařilo, jsem chtěl hru na housle využívat při varietních vystoupeních.“

Stan Laurel, polovina slavného dua komiků, se stejně jako Chaplin zúčastnil turné společnosti Freda Karnoa po Spojených státech v roce 1910 a sdílel s ním pokoj.

Zpráva v tisku o turné společnosti Freda Karnoa po Spojených státech v roce 1910 (foto archiv)
Zpráva v tisku o turné společnosti Freda Karnoa po Spojených státech v roce 1910 (foto archiv)

Laurel potvrzuje Chaplinova tvrzení ohledně hry na housle, ale v jeho podání působí kolegovo chování poněkud okázale: „Své housle nosil neustále s sebou. Měl obráceně natažené struny, takže mohl hrát jako levák. Cvičil celé hodiny. Později si koupil violoncello a také ho nosil pořád s sebou. V té době se oblékal jako hudebník. Nosil dlouhý světle hnědý kabát se zelenými sametovými manžetami a límcem a měkký klobouk se širokou krempou.“ Vypráví se také, že Chaplin hrával na ubikacích, aby nebylo slyšet, jak Laurel vaří, což bylo zakázané.

Na dalším turné po USA s Karnovou společností v roce 1913 objevil Chaplina Mack Sennett z Filmové společnosti Keystone a od té chvíle byl jeho vzestup přímo raketový. V roce 1915 činil jeho týdenní příjem ve filmových studiích Essanay 1.250 dolarů a v roce 1917 podepsal smlouvu se společností First National s příjmem ve výši 1.200.000 dolarů, což mu umožnilo stavbu vlastního studia a poskytlo mu dosud nevídanou uměleckou svobodu. Ve svém životopise popisuje okamžik, kdy jeho bratr Sydney, který smlouvu dojednával, oznámil, že jednání zdárně ukončil: „Chvíli předtím jsem si dal koupel, chodil jsem po pokoji s ručníkem kolem beder, hrál jsem na housle Hoffmannovy povídky. ,Hm, řekl bych, že je to báječné.´“

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář