Světoběžník Mischa Maisky míří do Čech

12.6.2011 00:00 Redakce

Už po několika prvních slovech cítíte, že se setkáváte s výjimečnou osobností. S člověkem, jehož přístup k životu je v mnohém inspirativní. S umělcem, jehož tvorba je bezpochyby umocněna pozoruhodným osudem, který mu byl dán.

Světově uznávaný violoncellista Mischa Maisky se narodil v roce 1948 v lotyšské Rize. Bylo mu sedmnáct, když zvítězil v soutěži violoncellistů někdejšího Sovětského svazu, vzápětí se stal žákem Mstislava Rostropoviče. Bylo mu dvaadvacet, když si chtěl hlavně kvůli svému cvičení pořídit magnetofon. Od kohosi proto koupil bony, jenže – vzápětí ho v obchodě zatkli. Šel za mříže a pak do pracovního tábora. Po propuštění odešel do Izraele. Karta se naštěstí obrátila. Zanedlouho zvítězil v Mezinárodní soutěži Gaspara Cassadó ve Florencii, v listopadu 1973 debutoval v USA, přímo ve slavné newyorské Carnegie Hall. Začal docházet na hodiny ke Gregorovi Pjatigorskému a stal se jeho posledním žákem. Tehdy také poprvé vystoupil s Filadelfským orchestrem a Izraelskou filharmonií. Začaly přicházet další koncerty na prestižních mezinárodních pódiích s vynikajícími orchestry a špičkovými dirigenty, od Leonarda Bernsteina přes Daniela Barenboima až po Giuseppa Sinopoliho, hlásily se prestižní nahrávací společnosti. Mischa Maisky. Bezesporu jeden z předních violoncellistů naší doby.

Vaše dosavadní životní osudy by vydaly na román. Už třeba jen země, které do vašeho života zasáhly: Narodil jste se v Lotyšsku, studoval jste Rusku, emigroval do Izraele, vaše manželka je Američanka, dcera se narodila v Paříži, syn v Bruselu… U nás se tomu říká, že jste „světoběžník“. Jak hodně vás tahle skutečnost ovlinila a co vám dala?

Trochu bych to chtěl upřesnit a rozšířit. Neemigroval jsem, je to docela důležitá věc. Říká se tomu repatriace. My v Izraeli nepoužíváme slovo emigrovat. My jsme se prostě vrátili domů. Do vlasti, která byla naše už před dvěma tisíci lety. A moje další osudy? Není to tak dlouhý seznam, jak by se mohlo zdát. Moje první žena byla Ruska. Moje druhá žena je Italka a její otec pochází ze Srí Lanky. Naše děti se narodily každé v jiné zemi. Moje dcera se narodila v Paříži, nejstarší syn pak v Bruselu, můj šestiletý syn se narodil v Itálii a ten nejmladší dvouletý se narodil ve Švýcarsku. No a doma kupujeme italské těstoviny, mám na ruce švýcarské hodinky a řídím japonské auto (smích). Globalizace ovlivňuje každého z nás. Moje profese je taková, že hodně cestuji a nikde se nemohu usadit na dlouho. Jsem ale přesvědčený, že to mně i mým dětem umožňuje být otevřený k různým kulturám, životním stylům, náboženstvím, ideoologiím, prostě různorodému pojímání života. A to je podle mne velmi důležité proto, aby si člověk dokázal lidí žijících v odlišných kulturách a odlišných kultur samotných vážit, aby jim porozuměl. Myslím, že to je problém mnohých lidí, kteří tím, že neznají jiné kultury, považují všechno co je odlišné za nebezpečné. Když o tom přemýšlíte, tak zjistíte, že mnoho konfliktů a válek vzniklo na základě náboženských nebo ideologických odlišností. Pokud lidé dobře poznají i jinou kulturu či náboženství, než jen to svoje, je velká šance takovým konflitům předcházet. Takoví lidé jsou tolerantnější a otevřenější.

Vy jste byl za dob Sovětského svazu půldruhého roku ve vězení, pak jste byl ještě dva měsíce zavřený na psychiatrii, abyste se vyhnul vojenské službě. Vzpomínáte na tu dobu aspoň občas? Nebo jste spíš ten typ člověka, který se moc neohlíží a dívá se dopředu?

Ouha, já stále myslím a dívám se dopředu, ale samozřejmě jsem nezapomněl na svoji minulost. Byla to pro mě velká životní zkušenost, Vlastně vše, co v životě zakusíte, je důležité. I přesto, že to byla velmi negativní zkušenost, děkuji za ni. Jsem přesvědčený, že z každé životní zkušenosti, bez ohledu na to jak těžká nebo negativní je, si můžete do dalšího života odnést pozitivní prvky. To pozitivní na téhle životní etapě bylo to, že jsem díky vězení oficiálně nedokončil konzervatoř a nedostal jsem diplom. Proto moje životní zkušenosti i hudební vzdělání musely jít složitějšími cestami a díky tomu jsem se možná naučil přemýšlet o životě i práci trochu jinak, než kdybych býval dostudoval a začal profesní kariéru tak jako ostatní a neměl v životě tuto překážku. A to jsou věci, které na téhle etapě svého života vnímám pozitivně.

Jak vůbec jako muzikant a onen „světoběžník“ vnímáte otevření hranic v Evropě před více než dvaceti lety a to, co se od té doby z pohledu vaší profese změnilo? Myslíte, že podmínky pro práci muzikantů v zemích bývalého sovětského bloku a Západu se za tu dobu srovnaly?

No, vlastně ten rozdíl nedokážu tak úplně posoudit, protože moje situace byl jiná a cestoval jsem vždycky i v devadesátých letech. Ale když už jsme mluvili o těch rozdílných kulturách, tak ano, myslím, že spojená Evropa je dobrá myšlenka a věřím, že jednoho dne budou zbourány i hranice v myslích lidí.

Během své kariéry jste se setkal s řadou pozoruhodných muzikantských osobností. Kdo se vám v tomto směru hlavně vybaví a proč?

To by vydalo na knihu, není lehké v krátkosti odpovědět. Samozřejmě musím vzpomenout na možnost setkat se s Pablo Casalsem vlastně jen dva měsíce před tím, než zemřel. To byla pro mne nezapomenutelná zkušenost. Stejně jako šance účinkovat na dvaceti koncertech a třech nahrávkách s Leonardem Bernsteinem. Na to jsem hrdý. Ale na prvním místě bych měl asi jmenovat to, že jsem měl tu možnost studovat společně s Rostropovičem a Piatigorským. Oba dva pro mne nebyli jen velkými osobnostmi, ale také skvělými učiteli a báječnými lidmi. A jsem velmi pyšný na to, že jsem s oběma měl velmi blízké osobní vztahy. Rostropovič byl mým druhým tátou – jak říkala moje první žena ještě v Sovětském svazu, protože můj otec nás opustil velmi záhy. A Piatigorský byl dalším mým druhým tátou, vedle mé druhé ženy. Oba pro mne v životě byli opravdu důležitými osobami, nejenom jako muzikanti, ale hlavně v osobní životě. Jsem šťastný, že jsem měl možnost je potkat. Samozřejmě, jsem také rád, že jsem měl možnost dělat muziku s mnoha dalšími, mnohdy velmi různorodými, ale přesto báječnými muzikanty. Bylo jich mnoho a všechny je jmenovat nemohu. S řadou z nich stále spolupracuji a je to pro mne velká radost a štěstí.

Každý hudebník je něčím osobitý. V čem si myslíte, že jste osobitý vy? Čím si myslíte, že je vaše interpretace hudby charakteristická?

Wow! To je těžké! Já doufám, že je to v emocích, které hudebník přednesem hudby vyjadřuje. Dnes se hodně diskutuje třeba o co možná nejautentičtějším přednesu Bacha. Já ale věřím v autenticitu emocí. Věřím v to, že všechno, co vychází z hudebníkova srdce, je opravdové. Je to opravdové pro něho a je to opravdové i pro poslucheče nebo diváky. A pokud jde o hudební kvality, tak když hudebník respektuje a má rád dílo a skladatele a rád hraje pro publikum, pak své srdce dokáže otevřít. A to je to nejdůležitější, protože posluchači vážné hudby jsou velmi citliví lidé a vnímají emoce, a proto velmi dobře poznají, zda hudebník na scéně hraje srdcem.

Nejnověji do Čech, konkrétně do Českého Krumlova přijedete už o prázdninách, a to s Beethovenem a Brahmsem. Je to vaše volba? Jaký vztah k těm dílům máte?

Musím říct, že to nebyla úplně moje volba. Repertoár vybíral festival a já jsem rád, že můžu zahrát tyhle báječně vybrané kousky ze světového repertoáru. Jsem rád, že si budu moci zahrát Beethovenovy i Brahmsovy cellové koncerty. Nehrají se moc často a nebývá obvyklé, že se řadí do jednoho koncertu po sobě. Ale přesto se na ně těším a užiju si jejich interpretaci. I proto, že mám rád těžké úkoly.

Na pódiu českokrumlovského festivalu budete se svojí dcerou, klavíristkou. Jste v tomto ohledu hodně přísný otec? Jak vůbec vaše společná vystoupení prožíváte? Se synem jste veřejně vystupoval už také?

Ach (smích), přísný ne, nejsem, já jsem velmi otevřený. Samozřejmě, že mám víc zkušeností, delší dobu interpretuji hudbu. Ale snažím se, abychom byli na jevišti sobě rovní, aby ze mě necítila autoritu a aby se to nepodepsalo na jejím výkonu.

No a se synem jste vystupoval už také?

Už je to dlouho, shodou okolností to bylo také v České republice, kde jsme spolu s oběma hráli. S mým starším synem Sašou i s dcerou. Nyní se chystáme společně vystoupit opět – na turné v Koreji, kde se představíme jako trio. Po návratu z Českého Krumlova se chystáme na festival do Lugana, kde strávíme několik týdnů, po té na festival do Brunecku, v říjnu pojedeme do Japonska a příští sezonu máme několik turné po Evropě. A tak snad budu mít šanci být dohromady se svými dětmi i se svou ženou.

Pořád ještě si po koncertu rád dáte pivo? Pokud ano, to se musíte na koncert v Česku, které je pivem vyhlášené, zvlášť těšit, ne?

No jistě, určitě! Pivo je zde vyhlášené! (smích) Ale přijet do České republiky se vyplatí i z mnoha jiných důvodů, než jen kvůli pivu. Určitě si ale po koncertě pivo dám!

Děkuji a těším se na setkání v Českém Krumlově!