Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    7.5.2010 00:00 Aleš Bráza

První operní divadlo v malebném švýcarském Curychu bylo otevřeno Kouzelnou flétnou v roce 1834. Opera se v tomto divadle hrála až do Nového roku 1890, kdy při představení vypukl požár a divadlo zničil. Na dnešní dobu nevídaně rychle, už o osmnáct dnů později, se začalo stavět divadlo nové. Jeho budování netrvalo ani rok, 30. září 1891 bylo otevřelo slavnostním představením Lohengrina. Až do roku 1921 se v něm, kromě baletu a opery, hrála také činohra. Název divadla se za celou jeho dlouhou historii změnil jen jednou – v roce 1961 ze Stadttheater Zürich na Opernhaus Zürich.

Divadlo na krásném místě na nábřeží jezera stavěli staří dobří a osvědčení architekti Fellner a Helmer. Kdo z vás do tohoto divadla zavítal, nemohl si nevšimnout, že interiéry i jejich výzdoba jsou až nápadně podobné pražské Státní opeře (dříve Nové německé divadlo, ale též Velká opera 5.května či Smetanovo divadlo ). Tato shoda je tak výrazná, že vám při prvním vstupu do divadla přijde okamžitě na mysl. Bílá, zlatem rámovaná štuková výzdoba vestibulu s pokladnou uprostřed, čtyři po stranách se rozbíhající schodiště… Shodná je i rokoková štuková výzdoba hlediště a velmi podobné motivy mají malby čtyř alegorických scenérií na stropě hlediště, od rakouského malíře J. Koffa. Červený plyš a zlaté orámování štuku na balustrádách jednotlivých pořadí si také se Státní operou Praha nezadá. Divadlo je ale menší. Má jen tři pořadí, jeviště je široké 21 metrů. Plocha, na níž se hraje, je široká jen 15 metrů. I z vnějšku působí budova daleko subtilnějším dojmem, než Státní opera v Praze. Hlediště má kapacitu 1200 míst.

Tak, jako byla pražské Státní opeře při její rekonstrukci v 70. letech 20. století necitelně nasazena „ohyzdná koruna“ v podobě zcela nesourodé nástavby nového provaziště, tak byl Opernhaus Zürich zohyzděn přístavbou vestibulu v roce 1939. Přičemž to, co bylo přistavěno v roce 1939, lze alespoň z hlediska estetického považovat za únosné. Pozdější rekonstrukce divadla a další přestavby vestibulu a přístavby provozních prostor z období po roce 1980, dovedly podobu vestibulu ke vstupu do kulturáku, stavěného v intencích socialistického realismu (nevhodné hliníkové rámy s opaxitovými skly, propojení se sousední restaurací a provozní budovou formou jakéhosi tunelu z litého betonu…). Inu, nejen soudruzi ve východním bloku dokázali v zájmu nového „ničit“ klasické architektonické hodnoty.

Kdo zavítá do Curychu nejen za krásami města, ale třeba i za nákupy v jedné z nejkrásnějších nákupní ulic na světě, zvaných curyšská nákupní míle, neměl by vynechat návštěvu některého představení z bohaté operní nebo baletní dramaturgie tohoto divadla. Třeba už jenom kvůli naší skvělé rodačce Martině Jankové. Náš nedávný rozhovor s ní (mimo jiné i o budoucnosti curyšské opery), najdete zde.

Související články

• Světová operní divadla: Metropolitní opera New York (2)
• Světová operní divadla: Metropolitní opera New York (1)
• Světová operní divadla: Valencie