Svěží vítr do rakouských baletních plachet: Ballett Graz

  1. 1
  2. 2

Zápisky Martina Dvořáka z cest mezi žánry (5)

Rakouská baletní scéna není ve srovnání s tou českou žádnou velmocí. Když pomineme monopol Státního baletu ve Vídni (fúze baletních souborů Staatsoper a Volksoper pod vedením Manuela Legriho), který se dramaturgicky profiluje více méně na uvádění tradičních klasických titulů a komponovaných baletních večerů „top“ choreografů, jež ovšem přijíždějí nastudovat jejich asistenti, zůstávají nám pouze čtyři prsty na jedné ruce: soubory v Linci, Salcburku, Innsbrucku a Grazu.

Není zde tedy mnoho cílových destinací, kam se po absolvování konzervatoře vypravit na konkurz. Ostatní představení mohou vznikat projektově, ale vzhledem k dramaturgické orientaci na nezávislý současný a konceptuální tanec či spíše „netanec“ tu takových baletních večerů na nezávislé scéně moc nenajdete.

Když ony čtyři soubory porovnáme nebo analyzujeme, vyvstane nám zajímavý obrázek. V Salcburku doslova panuje již pěknou řádku let Peter Breuer. Po své hvězdné světové interpretační kariéře na scénách v Mnichově, Berlíně, Londýně a New Yorku zakotvil již roku 1991 v Salzburger Landestheater. Je to tedy již čtvrtstoletí, co svou neoklasickou estetikou ovládl toto Mozartovo město. Dramaturgicky se jedná více méně o dějové balety či přepracovanou baletní klasiku na menší počet tanečníků, toho času sedmnáct členů. V sezoně uvede soubor tři premiéry na velkém jevišti a jednu komorní v alternativním prostoru. Letos se na programu kromě Louskáčka a Coco Chanel objevily i tituly jako Král z Narnie či Hříšný případ.

O něco dál na západ v údolí Alp vede baletní soubor Španěl Enrique Gasa Valga. V ansámblu Tiroler Landestheater Innsbruck byl nejprve angažován jako sólista, po předčasném odchodu německé choreografky Birgitt Scherzer v roce 2009 mu byla přechodně nabídnuta pozice šéfa a choreografa, kterou již „nepustil“. Jeho soubor čítá rovněž sedmnáct tanečníků. Dramaturgicky není repertoár vzdálený souboru ze Salcburku – líbivé výpravné dějové tituly však střídají i komornější večery mladých hostujících choreografů, kterým dává Gasa Valga příležitost prezentovat svou práci na mezinárodní scéně. Za sezonu uvede soubor dvě premiéry na hlavní scéně (letos Peer Gynt a Nebezpečné známosti), jednu na malém jevišti, doplněnou o znovuuvedení jedné či dvou komorních produkcí z uplynulé sezony. Nevyjímaje samozřejmě jednu až dvě produkce operní, operetní či muzikálové.

Když přeletíme Alpy zpět na východ, zastavíme v Linci – hlavním městě kultury z roku 2009, které se pyšní jednou z nejmodernějších divadelních budov v Evropě. Divadlo je pětisouborové – kromě opery, činohry a tance, zde najdeme ještě soubor muzikálový a divadlo pro děti a mládež. Trošku nadneseně pod jednou střechou s několika scénami je toto divadlo jedním z největších divadelních kolosů v Rakousku s více než osmi sty zaměstnanci. Po předčasné smrti německého choreografa Jochena Ulricha po něm převzala vůdčí šéfovskou štafetu Mei Hong Lin z Taiwanu. Její choreografický profil podobný rukopisu Piny Bausch a modernímu tanečnímu divadlu se však v posledních letech rozmělňuje do bollywoodsky pestrobarevných produkcí v touze pobavit a naplnit hlediště. Její dřívější radikálnost sdělení a výrazové estetiky nyní ustupují podbízivosti a neobjevným dramaturgickým standardům. Letos se tak vedle moderních verzí Labutího jezera a Louskáčka vtěsnala do hracího plánu ještě Carmina Burana a Orfeus s Eurydikou, jakožto koprodukce s operou. Je to však jediný soubor, kde se netančí na špičkách a tudíž ho můžeme označit za čistě moderní.

Jakýmsi benjamínkem v onom baletním čtyřlístku je baletní soubor v Grazu. Po letité nadvládě inovátora Darrela Toulona (2001-2015) se stal novým baletním ředitelem Němec Jörg Weinöhl. Bývalý tanečník souborů ve Stuttgartu, Bernu, Mainzu a Düsseldorfu zde svým neoklasickým, ale rafinovaným tanečním rukopisem píše nové dějiny baletu v Grazu. Vliv jeho mentora – Martina Schläpfera – je v jeho dramaturgickém směřování i choreografickém slovníku patrný. Soubor uvádí na velkém jevišti jen dvě premiéry za sezonu, doplněné o několik komorních projektových produkcí na studiovém jevišti. Snahou Weinöhla je spojovat tradici s modernou, což se mu zatím ve dvou posledních inscenacích podařilo. První premiérou sezony byla Šípková Růženka avšak s podtitulem Spánek lásky. Oproti jiným klasickým či moderním verzím se vzdal hudby Petra Iljiče Čajkovského a pracoval s hudbou barokních skladatelů. Rovněž jevištní řešení, kdy diváky nechává sedět na jevišti a hlediště používá jako část scény, je pro kamenné baletní divadlo celkem inovativní záležitost. Toho se držel i v aktuální inscenaci A nebe tak daleko – baletu ne o Franzi Schubertovi, ale pro něj.

Jörg Weinöhl: Und der Himmel so weit – Ein Ballettabend für Franz Schubert - Oper Graz 2016 (foto Oper Graz)
Jörg Weinöhl: Und der Himmel so weit – Ein Ballettabend für Franz Schubert – Oper Graz 2016 (foto Oper Graz)
  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář