Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (11)

O Prokofjevovi (IV)

8. sonáta
Další setkání s Prokofjevem se uskutečnilo u příležitosti premiéry jeho 8. sonáty roku 1944. (Prokofjev ji hrál v Domě skladatelů, ale veřejně ji provedl poprvé Emil Gilels.) Prokofjev ji hrál dvakrát za sebou. První poslech stačil k uvědomění, že se jedná o mimořádné dílo, ale kdyby se mě někdo zeptal, zda mám v úmyslu je sám hrát, byla by má odpověď rozpačitá.

Sergej Sergejevič měl tehdy již při hře problémy, nebyl už si tak jistý jako dřív a ruce ho vždycky neposlouchaly. Když jsem ji slyšel podruhé, rozhodl jsem se, že se ji naučím. Někdo si dělal legraci z jedné drobné melodie: „To je přece strašně staromódní hudba. Vážně to chcete hrát!?“

Ze všech Prokofjevových sonát je tato nejrozměrnější, má velmi komplexní, hluboký a kontrastní vnitřní život. Občas si člověk myslí, že ochabuje, jako by byla ponechána neúprosnému běhu času. Na mnoha místech je těžko přístupná, ale to je její mnohotvárností, je jako strom, který se ohýbá pod tíhou ovoce. Spolu se čtvrtou a devátou sonátou zůstává jednou z mých nejoblíbenějších skladeb.

Pak se konala národní klavírní soutěž, a dokonce nejbližší přátelé mě přes můj odpor nutili, abych se jí zúčastnil. Dal jsem si na program 8. sonátu. Neměl jsem tehdy byt a bydlel jsem u Vedernikova na okraji Moskvy. Měl jsem hrát jako poslední, spletl jsem si ale čas a objevil jsem se s velkým zpožděním. Už bylo po všem. Prokofjev dlouho čekal; mnozí už opustili sál, vrátili se ale, když slyšeli, že se bude pokračovat. Vrátil se i Sergej Sergejevič. On byl vždycky velmi přesný a v podobných případech reagoval nesmlouvavě, tentokrát však jen řekl: „Nooo… o hodinu později… no konečně… tak si tu sonátu poslechněme.“ Určitě chtěl svou skladbu slyšet.Mezi námi – dochvilným Prokofjevem a mnou – se odehrála ještě jedna veselá historka. Bylo to roku 1946. Měl jsem v odborovém sále „Říjen“ v rámci abonentního koncertu, který byl Prokofjevovi věnován, hrát jeho šestou, sedmou a osmou sonátu. Právě jsme se s Ninou Dorliacovou vrátili z Tbilisi, kde začínaly koncerty v devět hodin večer. V Moskvě začínaly v 19.30. V osm hodin nám zatelefonovali a ptali se, co se stalo a proč jsme ještě nepřišli. Bylo to 9. května, ve výroční den vítězství nad fašismem. Veřejná doprava nejezdila a ulice byly plné lidí. Bydleli jsme v Arbatu a já se dostal na místo teprve ve čtvrt na deset. Sergej Sergejevič čekal, jako všichni. Někdo vyšel na pódium a ohlásil, že koncert začne 6. sonátou. V tom okamžiku se zvedl nějaký starší muž, vyhlížející jako intelektuál a zvolal: „To je skandál! To je nepřijatelné!“ a odešel. Počítal s tím, že bude koncert odložen.

Sergej Sergejevič byl rád, že se koncert konal. Nějakou tu poznámku k mému zpoždění sice utrousil, ale ne zlou.

Tehdy se velmi změnil. Byl mnohem jemnější, zamyšlenější. Musím říci, že na pracovní schůzky s ním jsem nikdy pozdě nepřišel. To by byl zlostí bez sebe. Když jsme si domlouvali setkání, vždycky se optal: „A čas, vyhovuje?“ Čímž chtěl říci, že se samozřejmě očekává, že přijdu včas.

Sonáta pro flétnu. Písně na Achmatovovou
Po 7. klavírní sonátě napsal Prokofjev Sonátu pro flétnu, kterou později upravil pro housle, protože neměl žádný flétnista chuť ji uvést. Všichni houslisté ji dnes hrají. Je považována za jeho 2. sonátu pro housle, ale nesrovnatelně lepší je její původní flétnová verze.

Její první provedení se nekonalo veřejně, nýbrž v rámci přehrávky, kterou uspořádala soutěžní porota v Beethovenově sále Velkého divadla. Hrál jsem ji s Charkovským, ale cenu nedostala. Pak jsme ji mnohokrát s velkým úspěchem hráli na koncertech. Roku 1945 byla uvedena na koncertě, který byl celý věnován Prokofjevovi. Bylo to také mé první veřejné vystoupení s Ninou Dorliacovou, která zpívala cyklus Písní na Annu Achmatovovou. Program večera byl velmi bohatý: Melniková zpívala nádherně Ruské písně, Zomik hrál Baladu pro violoncello a já jsem uzavíral 6. sonátou. Tehdy se Prokofjev hrál pořád a moskevský hudební život byl bez něj prakticky nepředstavitelný. Prokofjev nepřetržitě pracoval a soustavně tak obohacoval poklad soudobé klasické hudby.
Nikolina gora
Prokofjev mě pozval k oslavě svých narozenin na chatu v Nikolině goře. „Mám něco, co vás bude zajímat,“ řekl mi hned, a ukázal mi skici k 9. sonátě. „To bude vaše sonáta… Nemyslete si, že bude nějak efektní… Není to z těch děl, při kterých by se velký sál konzervatoře zbořil.“ Na první pohled se mi skutečně zdála skoro banální, dokonce jsem byl trochu zklamán.

O tom významném a zajímavém dni kupodivu nemám co říci. Bylo to poprvé, co jsem se s Prokofjevem setkal soukromě, u něj doma, za přítomnosti jeho přátel, a nepodařilo se mi zbavit se ostychu a vnitřního zmatku. Všechno se to odehrávalo jaksi mimo mě, vně reality.

Vzpomínám si ale na hovory o Vojně a míru a o Kamenném kvítku a jak doufal, že se jednoho dne dočká jejich uvedení. Pamatuju se na ten začátek jara, na silnici vedoucí do Nikoliny gory, na cestu přes řeku Moskvu na voru (tehdy ještě nebyl postaven most), na Sergeje Sergejeviče, který mě přivítal v zahradě, na výborný oběd, poprvé toho roku v blahodárném čerstvém vzduchu na terase, na vůni jara…

Ještě jedno setkání
Začal rok 1948. Nechápal jsem, jak se tehdy vůči Prokofjevově hudbě chovali. Na 28. ledna byl ohlášen můj koncert s Ninou Dorliacovou (na programu byli Rimskij-Korsakov a Prokofjev). Byl to velmi úspěšný koncert jak dramaturgicky, tak provedením. Hlavně pro Sergeje Segejeviče to byl obrovský úspěch. Dovolili mu přijít na pódium. S úsměvem poděkoval Nine Dorliacové a řekl: „Děkuji, že jste probudili moje mrtvoly!“

Nemoc
Pak si vzpomínám na nemocného Sergeje Sergejeviče. Byl v kremelské nemocnici. Spolu s jeho ženou Mirou Alexandrovnou jsem ho navštívil na pokoji. Vypadal velmi špatně a jeho hlas zněl rozhořčeně: „Ani mě nenechají psát… Doktoři mi to nedovolí.“

Mira Alexandrovna se ho pokoušela uklidnit: „Serjoženko, Serjoženko,“ jako se mluví s nemocným dítětem, tiše a monotónně. Stěžoval si, že mu vzali papír, ale on přesto píše na ubrousky, které schovával pod polštářem… Nehodilo se to k obrazu obra ruské hudby, nechtěli jsme vidět skutečnost, muže plného energie, jak tu bezmocně leží… Je těžké se s něčím takovým vyrovnat. Za měsíc jsmee ho společně navštívili znovu. Prokofjev se zotavil. Směl zase psát. Žertoval, povídal, byl milý, sympatický, zářil. Doprovázel nás z pokoje až ke schodišti a když jsme sešli dolů, zamával nám na rozloučenou – nohou. Byla to taková osvěžující klukovina.
Šedesáté narozeniny
Roku 1951 mu bylo šedesát. Na své narozeniny byl Prokofjev opět nemocen. Večer se konal koncert ve Svazu skladatelů. Poslouchal ho telefonem. Při té příležitosti jsem konečně poprvé hrál 9. sonátu, to skvělé, prosté a intimní dílo. V jistém smyslu je to pro mě jakási sonata domestica. Čím častěji ji člověk slyší, tím víc ji miluje a podléhá jejímu kouzlu; a tím víc poznává její dokonalost. Já ji miluji nekonečně.

Druhý violoncellový koncert
Když jsme s Rostropovičem hráli Prokofjevovu Sonátu pro violoncello, zamiloval se šíleně do jeho hudby. Kdo viděl ty dva pohromadě, věřil by, že je Sergej Sergejevič Rostropovičův otec, tak si byli podobní. Na jednom recitalu hrál Rostropovič (s klavírním doprovodem) cellový koncert, který uvedl Berezovskij. Sergej Sergejevič se s ním pak pustil do přepracování, z něhož vznikl 2. koncert pro violoncello. Jen jsme nevěděli, kdo by ho měl dirigovat. Já jsem si tehdy zranil prst na pravé ruce a právě hrál Ravelův Koncert pro levou ruku. Zranění vedlo k mému rozhodnutí vystoupit poprvé jako dirigent doprovodného orchestru. Základy mě naučil Kondrašin. Sergej Sergejevič se tvářil nadšeně a začali jsme zkoušet.

Celá ta historka pro mne byla strašlivě vzrušující. I když se ke mně  orchestrální hráči (studenti konzervatoře) během zkoušek chovali velmi dobře, tu a tam se konflikty vyskytly. Někteří se vesele a udiveně šklebili a nemohli zadržet smích. Tak reagovali na velké septimy a syrovost orchestrálního zvuku. Sólový part naplněný novotami, neslýchaně těžký, vyvolával u cellistů orchestru salvy smíchu.

Kondrašin seděl v orchestru a sledoval svým typickým strnulým pohledem každé moje gesto. Měli jsme celkem tři zkoušky, které právě tak stačily k tomu, dát skladbu dohromady. S Rostropovičem jsme se dohodli: v místech, kde nemá co hrát, se na mě bude mile usmívat, aby mě morálně podpořil. Žerty stranou, byl to velmi riskantní podnik. Sergej Sergejevič se zkoušek nezúčastnil. Rostropovič si správně myslel, že by nás jeho přítomnost ochromovala. Přišel teprve na koncert.Když jsem vešel na pódium, zděsil jsem se: široko daleko žádný klavír. Kam mám vlastně jít?… Zakopl jsem. V sále to zašumělo. Ten chybný krok mi pomohl zbavit se trémy. Zasmál jsem se sám sobě a uklidnil jsem se. Pozdravil nás frenetický potlesk, a to ve mně opět vyvolalo pochybnosti: před závěrečnými vavříny mě čeká horor. Rostropovič se však ukláněl publiku, které nás nechtělo nechat hrát.

To, čeho jsem se nejvíc obával, se nestalo a orchestr nasadil v dokonalé jednotě. Všechno se to odehrávalo jako ve snu. Gigantické napětí nás doslova vyčerpalo. Když to skončilo, nechtělo se nám věřit, že jsme hráli, a byli jsme tak bez sebe, že jsme Prokofjeva ani nepozvali na pódium. Tiskl nám pomyslně ruce ze sálu. Byli jsme totálně omámeni a v zákulisí jsme skákali radostí. Úspěch to ale nebyl. Všechny názory byly negativní, koncert byl doslova strhán. Prokofjev, který takové věci vždycky bral střízlivě, řekl jenom: „Teď jsem klidný, protože vím, že existuje dirigent, který může uvádět moje věci.“

Naposled přišel Sergej Sergejevič 4. dubna 1952 na můj recital do velkého sálu konzervatoře. První část programu byla sestavena z jeho skladeb. Rok nato zemřel.

Velký hudebník
Dokud Prokofjev žil, mohli jsme neustále žasnout nad zázrakem, jako v přítomnosti kouzelníka, který mávnutím kouzelné hůlky může všechno proměnit v pohádkový poklad. Abrakadabra! A už tu byl Kamenný kvítek nebo Popelka.Mám na mysli jednu z jeho nejlepších skladeb, krátkou Zdravici. Vlastně to není skladba, ale osvícení. Také myslím na suitu Rok 1941, úspornou, blyštivou a s ostrými konturami jako lept. Nikdy nezapomenu, jak jsem roku 1945, v předvečer vítězství, slyšel poprvé 5. symfonii… Bylo to naposledy, co Prokofjev vystoupil jako dirigent. Seděl jsem na třetím nebo čtvrtém balkóně. Sál byl pravděpodobně osvětlen jako vždycky, ale když se objevil Prokofjev, vypadalo to, jako by světlo odkudsi shora svítilo jen na něj. Stál vzpřímen, jako pomník na podstavci. V příštím okamžiku stál za dirigentským pultem, sál zmlkl, a náhle vybuchly salvy… To už zvedl taktovku. Čekal, až kanonáda zmlkne. Byla v tom ve všem velmi silná symbolika, jako by vším, včetně Prokofjeva, tento okamžik označoval předěl života.

5. symfonie je dílo dokonalé vnitřní zralosti. Prokofjev se zároveň ohlíží s odstupem a hledí z výše, která v sobě má cosi olympského, zpět na svůj dosavadní život… V 5. symfonii stojí Prokofjevův génius na vrcholu. Jsou v ní doba a historie, válka, vlastenectví a vítězství… Vítězství obecně a Prokofjevovo vlastní, konečné vítězství. Už dříve zažil triumfy, ale nyní triumfoval jako umělec a jednou provždy. Sám považoval tuto symfonii za své nejlepší dílo.

A pak přišlo poslední patro. Na jeho hudbě se to poznalo. Vysoké patro, možná nejvyšší, ale poslední. Doslechl jsem se o Prokofjevově smrti jednoho rána, když jsem letěl z Tbilisi do Moskvy. Zůstali jsme viset v Suchumi; neustále sněžilo, tak jako nikdy předtím a u Černého moře padal sníh na temné palmy. Byla to truchlivá podívaná.

Myslel jsem na Prokofjeva, ale beze smutku. „Copak to může být jinak?“ říkal jsem si. „Copak jsem smutný, že už nežije Haydn nebo Andrej Rublev?“

(Pokračování)
Překlad Vlasta Reittererová