Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (21)

Deníky o hudbě (2)

12. dubna 1971: Narozeniny H. G. Neuhause. Nahrávky
Chopin: Nokturno H dur op. 32 č. 1, Fantazie f moll, Heinrich Neuhaus. Szymanowski: Blázen Tantris (Masky op. 34, č. 2), Svjatoslav Richter. Debussy: Moře, dirigent Roger Désormière
Toho večera bylo u nás, v ulici Něždanovové, hodně hostů. Byli pozváni všichni bývalí žáci Heinricha Gustavoviče (vzpomínám si na Jakova Zaka, který přišel s kyticí růží), pochopitelně bez Gilelse. Krásně prostřený stůl, víno, vzrušená nálada. Postaral jsem se, aby všechno klaplo. Poslouchali jsme Neuhausovy nahrávky: jeho geniální Nokturno H dur a Fantazii f moll, které hrál Heinrich Gustavovič tak často a já je od něj při různých příležitostech tolikrát slyšel, v Moskvě i v „nepřátelské“ Oděse. Pokaždé to bylo tak inspirující, že by člověk věřil, že byly ty skladby napsány pro něj. K Neuhausově poctě jsem pustil také svou nahrávku (nedostatek skromnosti?) krátké skladby ze Szymanowského Masek, Blázna Tantrise, který je našemu mistru věnován, a konečně jeho zamilované dílo od Debussyho (Slávo, zahraj mi Moře, říkal skoro vždycky, když k nám přišel). Hosté nás opustili hodně pozdě v noci. Večer se zřejmě vydařil. Často se mu podařily takové „výškové lety“ i na koncertech! Nezapomenutelné! Ale nebylo tomu vždycky tak… Jeho chybou bylo, že sám velmi málo cvičil. Cvičil hlavně se svými žáky – v mých očích čiré plýtvání časem.

Nahrávka
Mozart: Variace d moll (Serenáda č. 17)
Tyhle variace jsem dokonale zapomněl. To je u mě  s Mozartovou hudbou skoro pravidlem. Nevím, z jakého důvodu (pravděpodobně nedostatek mého mozku?) Často si vzpomenu na první témata, ale s druhým a se zbytkem už je to katastrofa! V hlavě mi z toho nic nezůstane.

Nahrávka
Čajkovskij: Valčík A dur. Sergej Rachmaninov
Pořád ještě bydlíme v ulici Něždanovové, ale už na nás čeká byt ve Velké Bronné ulici. Odsud máme výhled na celou Moskvu. Byl jsem na náštěvě u Jakova Zaka. Má ve svém malém pokoji spoustu knih, jeden regál vedle druhého, ale docela dobře uspořádané. K jeho osobnosti to sedí, jednou jsem o něm řekl, že se podobá Goethovi… Speciálně pro mě pustil tuhle desku s valčíkem, jak ho hraje Rachmaninov. Bylo to skvělé,  s vrozenou noblesou a Čajkovského typickou vřelostí.

Duben. Velké divadlo
Prokofjev: Vojna a mír, dirigent Mstislav Rostropovič
Sláva Rostropovič mi poslal dva lístky a já vzal s sebou Galinu Pisarenkovou. Zlatý sál Velkého divadla! Představení pro nás bylo tvrdou zkouškou. Nejdřív Sláva: Evidentně mu činí radost dirigovat a tuhle hudbu očividně miluje, ale co z toho dělá, nemá nic společného s Prokofjevem. Po hudební stránce je to tedy skutečně špatné. Pokrovského inscenace je těžkopádná, nepodařená a staromódní. Galina Višněvská je jako Nataša zlá jako čarodějnice. Mazurok (princ Andrej) zpívá jako na stranické schůzi. Už ani nevím, kdo zpíval Pierra. Archipovová je na Helenu moc tlustá. Bojové scény nejsou přesvědčivé. Napoleon (Kibkalo) je opereťák. Vedernikov jako Kutuzov je víceméně slušný, i když nemá příjemný hlas; Maslennikov jako Kuragin ještě docela ujde, a cikánka Máša (jméno představitelky si nepamatuju) je svěží a daleko nejlépe obsazená. Mám dojem, že tenhle velkolepý epos pořád ještě nenašel své místo a zároveň už je dost zaprášený. Z umrlého a nezajímavého umění zůstane ve Velkém divadle rutina. Ani jsem proto Rostropovičovi za jeho pozvání nepoděkoval – příčilo by se to mému svědomí.Nahrávky
Stravinskij: Capriccio. Monique Haas a skladatel
Měl jsem hroznou chuť si poslechnout to nádherné Capriccio, které mám celý život v úmyslu se naučit a hrát ho. Kdy se do toho konečně pustím?

18. dubna
Britten: Koncertantní symfonie, Mstislav Rostropovič
Je to velmi zajímavé dílo, komponované přímo pro Rostropoviče. U Brittena jsou spekulativní prvky vždycky spojeny s lidským citem – je stoupencem tak zvané „lidské“ hudby – a to je vidět na volbě námětů jeho oper i na     ostatních jeho dílech. Rostropovič to hraje výtečně (byl jsem při premiéře v Aldeburghu a už tam to na mě udělalo velký dojem).22. června
Bach: Trojitá fuga d moll v orchestraci Rudolfa Baršaje
Rudolf Baršaj je vynikající hudebník; původně violista, později založil a vychoval Moskevský komorní orchestr. Pořád hledá nějakou zapomenutou hudbu a snaží se ji publiku představit v co nejdokonalejší podobě. Je přímo žhavý do dirigování velkého symfonického orchestru, ale v téhle oblasti na tom není tak dobře a myslím, že tomu tak bude vždycky. Nemohl bych říci, proč. Možná že není dost velký umělecký formát, a to je k řízení velkých orchestrů nutné. Určitě je přímo posedlý detaily, a na to jsou všude velké orchestry háklivé (mám teď na mysli svou mizernou zkušenost s Leningradským orchestrem v Beethovenově 2. symfonii). Pro mně představuje i jen náznak nějakého školometství horor, musí se to dělat úplně opačně, aby je člověk získal. Já s ním hraju rád, protože mi poskytuje podporu a dává mi jistotu. Vzhledem připomíná Baršaj (se svým baretem) Wagnera a vždycky je polichocen, když mu to řeknu. Orchestr, který založil, začal poslední dobou bohužel rebelovat a projevovat se náladově; těm pánům už se jejich šéf nelíbí. Je jasné, že už tolik nepracují a chtěli by radši jen tak dobře žít. Je to typické pro všechny orchestrální hráče.

2. července. Tours
Schönberg: Pierrot lunaire. Marie-Thèrese Escribario, Pierre Boulez
Harrison Birtwistle: Verses for ensembles. Pierre Boulez
Stockhausen: Zeitmasse. Pierre Boulez
Boulezův den v Meslay. Poprvé slyším slavného Pierrota lunaire. Vyráží dech, jak je to svérázné a zvláštní, ale zajímá mě to. Zpěvačka-recitátorka je velmi muzikální a dokonalou dvojcharakterností projevu ohromuje. Je to velký talent. Boulez u dirigentského pultu je právě tak přesvědčivý. V tomhle je ostatně to, co je pro něj charakteristické. I když je dílo vrchol už samo o sobě, daří se mu z něj udělat pohoří a docílit úspěchu (ne každý však má takhle hudební publikum). Tady vládne jakýsi fanatismus pro soudobou hudbu; je to věc cti.

3. července
Pierre Boulez: Domaines. Alan Hacker – klarinet
Domaines je dílo (pro mě) velmi primitivní a zároveň sympatické. Je to skoro celé jednohlas. Klarinetista (fantastický) sedí v invalidním křesle a projíždí se. Hraje každé sólo na jiném místě (musí sedět, protože je patrně ochrnutý). Opticky je to skutečně zábavné a bez toho by Boulezovo pastorále působilo poněkud monotónně. Ale… nemohu rozhodnout, zna má tahle hudba nějakou zásadní kvalitu nebo je úplně dutá. (Velký úspěch! Opakováno jako přídavek.)

4. července
Mozart: Adagio a fuga c moll. Haydn: Symfonie  č. 99 Es dur. Pierre Boulez
Boulez nabídl Mozarta a Haydna v krásném hudebním zrcadle, ale nerespektoval u Haydna repetice; od něj bych to nečekal.10. srpna, Menton
Schumann: Trio č. 1 d moll, Beethoven: Trio B dur „Arcivévodské“. Beaux-Arts Trio z New Yorku
Skvělé trio a zvláště Menahem Pressler (klavírista). Zpočátku ruší zbytečná mimka (výraz jeho nadšení), ale po pěti minutách už si toho člověk nevšímá (a on to každopádně dělá se vší vážností). Schumann. Slyšel jsem tu skladbu poprvé a dostal jsem chuť ji hrát. Beethoven, kterého přirozeně znám, každopádně mou chuť povzbudil (jak miluju tenhle klavírní part, se všemi těmi ozdobami až na hranici). Brilantní koncert. Dole zářila světla Mentonu a vanul svěží vzduch od moře.

18. srpna, Monte Carlo
Richard Strauss: Metamorfózy, Smrt a vykoupení, Tanec sedmi závojů. Dirigent Lovro von Matačić
Na tomto koncertě v monackém knížecím zámku jsem hrál Mozartův Koncert c moll, když jsem zaskakoval za onemocnělou Elisabeth Schwarzkopf. Nemohu říci, že bych byl s Matačićovým doprovodem spokojen – Mozart není jeho doména. Ale druhá část byla strhující. Pro Richarda Strausse se narodil. Ta tři díla se mi vryla do paměti, především Tanec sedmi závojů ze Salome. Matačić dělá všechna ta Straussova rubata tak přirozeně a úchvatně, až mám dojem, že jsem dodnes neslyšel nic zdařilejšího (ani s velmi slavnými dirigenty). Po koncertně jsme večeřeli s Elisabeth (Schwarzkopfovou), Walterem (Leggem) a Christianem. [rakouský herec Christian Gherra]

29. srpna, Salcburk
Donizetti: Don Pasquale, dirigent: Riccardo Muti
Riccardův salcburský debut (pro něj velmi důležitý). Slyšel jsem tu operu poprvé. Svým komickým charakterem se špatně hodila k mé náladě toho večera. Vzpomínám si na velký a velmi zasloužený úspěch Grazielly Sciutti v hlavní roli. Vzpomínám si na kulisy se srdcovým esem, srdcovým klukem a sedmičkou a dalšími hracími kartami. Ale nic z toho na mě upřímně řečeno neudělalo velký dojem. Jiné Donizettiho opery jsou mi bližší, například Nápoj lásky (vzpomínám si na starý film s mladým Titem Gobbim), nebo Lucie z Lammermooru, kterou jsem nikdy neviděl, ale oslovuje mě. Ze všem italských skladatelů všech dob dávám přednost Bellinimu. Dobře znám Normu a jako dítě jsem ji hrál z klavírního výtahu a miloval nadevše. Zůstaneme ještě nějaký čas v Salcburku, abychom si poslechli nějaké koncerty. V zámku Klessheim kromě toho natáčím desky; bude to v sále, který kdysi sloužil jako kancelář jakémusi panu Hitlerovi.28. srpna
Bruckner: Symfonie č. 8, dirigent Karajan
To je moje oblíbená symfonie (znám ji od mládí, když jsem ji hrál čtyřručně). Myslím si také, že je to Brucknerovo nejlepší dílo. První větu, kde je všachno tak intenzivní a neočekávané, obzvlášť miluju. Ale také to ostatní je překrásné. Karajan byl tentokrát úžasný, výrazově silný a lidský: zřídka bude dosaženo takové plnosti. Byl jsem dojat.

30. srpna
Verdi: Otello, Karajan, Vickers, Freni
Luxusní provedení Otella v obrovském prostoru pod Karajanovou taktovkou mě zpočátku nechalo (ale jen první tři dějství) hudebně i scénicky (Karajan dělal i režii) úplně chladným. A nejen mě; všiml jsem si toho. při potlesku. Dirigent se nesnažil dosáhnout niveau, na němž by měl být. Chlad a lhostejnost… Ale jako korunu večera – a aby si zasloužil vavříny – dirigoval čtvrté jednání tak vznešeně, že si zaslouží pochvalu. Hlediště bouřilo nadšením.Září. Zámek Klessheim. Nahrávání
Schumann: Bunte Blätter, Symfonické etudy; Beethoven: Sonáta e moll op. 90; Brahms: Intermezzo a moll, Balada g moll, Intermezzo Es dur op. 118 č. 6; Rachmaninov: 13 preludií op. 23, op. 32
Je na tom spousta práce a výsledek jsou tři desky…   Ty nahrávky považuji za úplně profesionální a hudebníci i technici, kteří na nich pracovali, s nimi byli spokojeni. I když se jedná o studiové nahrávky, mají pravou atmosféru a tep života. Řekněme, že se povedly… S vděčností myslím na skupinu, se kterou jsem pracoval. Na starého, sympatického pana Gansse (byl kdysi úředník fašistické správy). Na pana Waldecka, skutečně přísného producenta; má lehce skeptický humor a připomíná mi (ne bez šarmu) Tolju Veděrnikova. Pan Lindner a pan Karo se také projevili jako vynikající a horliví spolupracovníci. Kosťa a Inge Metaxasovi museli stále znovu šplhat na střechu a odhánět ptáky, kteří tam dělali rámus.Počasí bylo skvělé, celé okolí zelené. Brzo se budu muset se Salcburkem rozloučit a vyrazit zase na východ.

(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová