Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (47)

  1. 1
  2. 2

Deníky o hudbě (28)

 

Svjatoslav Richter (foto archiv)
Svjatoslav Richter (foto archiv)

 

5. a 6. 1. 1989 nahrávka
Beethoven: Sonáta Es dur č. 26; Chopin: Scherzo E dur č. 4; Schumann: Gesänge der Frühe, Noveletta č. 2 D dur; Andreas Lucewicz
Překvapení! S Lucewiczem jsem se seznámil před několika lety v Rolandsecku. Často mě vozil křížem krážem Evropou a byl mi sympatický, ale to bylo také všechno. A teď poslouchám jeho nahrávku, která mě úplně nadchla. Především, jeho Beethoven je lepší než mnohých z těch „slavných“; dokonalé porozumění, krásně temperamentní a technicky dokonalé. Platí to i pro čtvrté scherzo, je v něm trochu cítit můj vliv. Noveletta je obdivuhodná.

7. 1. Santa Margherita, nahrávka
Puccini: Il tabarro, dirigent Erich Leinsdorf
Mistrovské dílo, autentický Puccini… To už není „melodrama“, ale vynikající adaptace Maupassantovy novely, se vším jejím temperamentem a vášněmi [Richterův omyl, předlohou Pucciniho opery je aktovka La Houppelande Didiera Golda].
Je to jedno z mých oblíbených děl, s Giannim Schicchim nebo Sestrou Angelikou nesrovnatelné.
Je z toho tak krásně tušit Paříž s jejími nebezpečími a pokušeními!… Leinsdorf bohužel nemá potřebné niveau.

25. 1. Janov, Teatro Margherita
Puccini: Turandot, Geňa Dimitrova
Narvané divadlo a předrážděná atmosféra. První jednání se mi nijak zvlášť nelíbilo, ale od druhého to dostalo švih a bylo to čím dál tím lepší. Geňa Dimitrova je prvotřídní Turandot. Režie a scéna byly velmi dobré, i kostýmy. Skutečný triumf po italsku (u nás nic srovnatelného neexistuje). Publikum holduje umělcům dlouho a srdečně, tak, jak to určitě bývalo už ve starověku.

29. 1. Benátky, Teatro La Fenice
Wolf-Ferrari: I quatro rusteghi
Představení v La Fenice o karnevalu je samozřejmě událost. Začalo to tím, že se v publiku objevily tradiční masky v černých pelerínách pošitých bílými krajkami a obřadně zdravily diváky. Operu Čtyři grobiáni jsem slyšel poprvé (zatím jsem znal jen Madoniny šperky). Brilantní představení a velký úspěch. Opravdová slavnost.

28. 2. Wels, videozáznam koncertu v Londýně
Mozart, Sonáty Es dur a C dur, S. R.
Ani dobré, ani špatné. Jako vždycky je těžké říci proč. Mozart… To je věčný problém. Nedaří se mi navázat s ním skutečný kontakt, a obávám se, že ho nehraju přesvědčivě.

Svjatoslav Richter (foto archiv)
Svjatoslav Richter (foto archiv)

10. 3. na cestě mezi Nantes a Rouenem, stará nahrávka koncertu z Paříže
Schubert: Sonáta H dur, Prokofjev: Pět úryvků z Popelky, S. R.
V autě, za hluku, doprovázen dvěma „impresárii“, kteří jsou náhodou mí obdivovatelé a šílení znalci mých desek. Za hluku v autě samozřejmě nejde poslouchat pořádně, ale i tak se dá tušit, že ta kazeta není špatná. Tenkrát jsem ji pustil na veřejnost. Dnes na ní nacházím cosi nového a docela povedeného. V rámusu francouzských silnic.

12. 3. Rouen, televize
Brahms: Intermezzo e moll op. 119 č. 2, Vladimir Ashkenazy
Dokonalé zklamání… Výraz – nula. Nic se neděje… A to je Vova Ashkenazy! Spadl snad z jiné planety?

16. 3. Londýn, Coliseum Opera
Britten: The Turn of the Screw
Šel jsem na to v den příjezdu do Londýna. Hudebně a scénicky velký úspěch. Všichni účinkující byli úžasní. Vzpomínám na svou vlastní „inscenaci“ v Puškinově muzeu. Byla mi mnohem bližší. Strašidla zpívala do megafonu a ostatní stáli strnule na jevišti, to mi připadalo jako zajímavý efekt. Ale pěkné představení!

23. 3. Covent Garden
Mozart: Così fan tutte
Skutečně krásné představení. Dirigent (jeho jméno jsem si bohužel nepoznamenal) se hrbí jako Quasimodo, ale jaký je úžasný muzikant! [inscenaci nastudoval Nicolaus Harnoncourt] Správná tempa. Zpěváci ve všem jasní a přesní. Režie Johannesa Schaafa není bez talentu, ale někdy jí schází vkus.
Paříž, televize, Jessye Norman zpívá Marseillaisu na Place de la Concorde
Je to přirozeně atrakce. Zahalená do trikolóry je grandiózní. Úchvatný dojem. Zpívá, jak si člověk představuje, že by to dělala múza smutečního zpěvu Melpomene. Ale přesto, copak v takovém tempu se zpívá Marseillaisa? Skoro andante – kdo by na to uměl pochodovat?
Bonn
Franz Anton Hoffmeister: Koncert pro violu a orchestr
Velmi sympatická hudba, blízká stylu Mozarta a Haydna; finále je okouzlující a hned se vryje do paměti. Jurij Bashmet hraje svým obvyklým způsobem, ale jeho interpretace mě nepřesvědčuje. Mezi forte a piano dělá příliš velké kontrasty. U publika to vyvolává nevyhnutelně nadšení, já bych však byl opatrný.
Schnittke: Trio (úprava pro orchestr), Jurij Bashmet
Schnittke je samozřejmě velký zjev nové ruské hudby. Ale, upřímně řečeno, mou duši nedojímá. Říká po svém totéž, co už řekl Šostakovič, a to nepotěší. Bašmetovým aranžmá Trio ve srovnání s originálem hodně ztrácí.
Portofino, nahrávka
Mozart: Koncert Es dur, KV 271, S. R., dirigent Lorin Maazel
Nedá se říci, že by to byl neúspěch, ale ani že je to dobré. Není to dost lehké, dost expresivní, dost mozartovské. Sólista a dirigent se nerozcházejí, ale z rytmu je cítit, že kontakt není naprostý.
Mozart: Koncert Es dur, KV 482, Koncert B dur, KV 595; S. R., dirigent Benjamin Britten
Přes určité nepřesnosti je to autenticky mozartovská nahrávka a ti dva umělci si dokonale rozumějí. V Koncertu B dur (hrál jsem ho poprvé) se mi stalo něco hrozného: Místo první fráze jsem zahrál dvakrát druhou. Měl jsem příšernou trému. Ale vše ostatní je zajímavé. Britten diriguje jedinečně.

Benjamin Britten a Svjatoslav Richter (foto archiv)
Benjamin Britten a Svjatoslav Richter (foto archiv)

Liszt: Christus, dirigent Antal Doráti
Ano! Liszt je geniální a neuvěřitelně smělý. Nemluvím jen o hudbě, ale také o náboženské koncepci. Dovolil si odklonit se od běžně dovoleného a zvítězil (týká se to hlavně druhé části oratoria). Byla to výzva, kterou stanovil sám sobě jako člověku. Není to vůbec jednoduché dílo a je potřeba ho slyšet víckrát. Na první poslech z něj jde skoro strach a není snadné se k němu propracovat.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář