Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (47)

Deníky o hudbě (28)

 

 

5. a 6. 1. 1989 nahrávka
Beethoven: Sonáta Es dur č. 26; Chopin: Scherzo E dur č. 4; Schumann: Gesänge der Frühe, Noveletta č. 2 D dur; Andreas Lucewicz
Překvapení! S Lucewiczem jsem se seznámil před několika lety v Rolandsecku. Často mě vozil křížem krážem Evropou a byl mi sympatický, ale to bylo také všechno. A teď poslouchám jeho nahrávku, která mě úplně nadchla. Především, jeho Beethoven je lepší než mnohých z těch „slavných“; dokonalé porozumění, krásně temperamentní a technicky dokonalé. Platí to i pro čtvrté scherzo, je v něm trochu cítit můj vliv. Noveletta je obdivuhodná.

7. 1. Santa Margherita, nahrávka
Puccini: Il tabarro, dirigent Erich Leinsdorf
Mistrovské dílo, autentický Puccini… To už není „melodrama“, ale vynikající adaptace Maupassantovy novely, se vším jejím temperamentem a vášněmi [Richterův omyl, předlohou Pucciniho opery je aktovka La Houppelande Didiera Golda].
Je to jedno z mých oblíbených děl, s Giannim Schicchim nebo Sestrou Angelikou nesrovnatelné.
Je z toho tak krásně tušit Paříž s jejími nebezpečími a pokušeními!… Leinsdorf bohužel nemá potřebné niveau.

25. 1. Janov, Teatro Margherita
Puccini: Turandot, Geňa Dimitrova
Narvané divadlo a předrážděná atmosféra. První jednání se mi nijak zvlášť nelíbilo, ale od druhého to dostalo švih a bylo to čím dál tím lepší. Geňa Dimitrova je prvotřídní Turandot. Režie a scéna byly velmi dobré, i kostýmy. Skutečný triumf po italsku (u nás nic srovnatelného neexistuje). Publikum holduje umělcům dlouho a srdečně, tak, jak to určitě bývalo už ve starověku.

29. 1. Benátky, Teatro La Fenice
Wolf-Ferrari: I quatro rusteghi
Představení v La Fenice o karnevalu je samozřejmě událost. Začalo to tím, že se v publiku objevily tradiční masky v černých pelerínách pošitých bílými krajkami a obřadně zdravily diváky. Operu Čtyři grobiáni jsem slyšel poprvé (zatím jsem znal jen Madoniny šperky). Brilantní představení a velký úspěch. Opravdová slavnost.

28. 2. Wels, videozáznam koncertu v Londýně
Mozart, Sonáty Es dur a C dur, S. R.
Ani dobré, ani špatné. Jako vždycky je těžké říci proč. Mozart… To je věčný problém. Nedaří se mi navázat s ním skutečný kontakt, a obávám se, že ho nehraju přesvědčivě.

10. 3. na cestě mezi Nantes a Rouenem, stará nahrávka koncertu z Paříže
Schubert: Sonáta H dur, Prokofjev: Pět úryvků z Popelky, S. R.
V autě, za hluku, doprovázen dvěma „impresárii“, kteří jsou náhodou mí obdivovatelé a šílení znalci mých desek. Za hluku v autě samozřejmě nejde poslouchat pořádně, ale i tak se dá tušit, že ta kazeta není špatná. Tenkrát jsem ji pustil na veřejnost. Dnes na ní nacházím cosi nového a docela povedeného. V rámusu francouzských silnic.

12. 3. Rouen, televize
Brahms: Intermezzo e moll op. 119 č. 2, Vladimir Ashkenazy
Dokonalé zklamání… Výraz – nula. Nic se neděje… A to je Vova Ashkenazy! Spadl snad z jiné planety?

16. 3. Londýn, Coliseum Opera
Britten: The Turn of the Screw
Šel jsem na to v den příjezdu do Londýna. Hudebně a scénicky velký úspěch. Všichni účinkující byli úžasní. Vzpomínám na svou vlastní „inscenaci“ v Puškinově muzeu. Byla mi mnohem bližší. Strašidla zpívala do megafonu a ostatní stáli strnule na jevišti, to mi připadalo jako zajímavý efekt. Ale pěkné představení!

23. 3. Covent Garden
Mozart: Così fan tutte
Skutečně krásné představení. Dirigent (jeho jméno jsem si bohužel nepoznamenal) se hrbí jako Quasimodo, ale jaký je úžasný muzikant! [inscenaci nastudoval Nicolaus Harnoncourt] Správná tempa. Zpěváci ve všem jasní a přesní. Režie Johannesa Schaafa není bez talentu, ale někdy jí schází vkus.
Paříž, televize, Jessye Norman zpívá Marseillaisu na Place de la Concorde
Je to přirozeně atrakce. Zahalená do trikolóry je grandiózní. Úchvatný dojem. Zpívá, jak si člověk představuje, že by to dělala múza smutečního zpěvu Melpomene. Ale přesto, copak v takovém tempu se zpívá Marseillaisa? Skoro andante – kdo by na to uměl pochodovat?
Bonn
Franz Anton Hoffmeister: Koncert pro violu a orchestr
Velmi sympatická hudba, blízká stylu Mozarta a Haydna; finále je okouzlující a hned se vryje do paměti. Jurij Bashmet hraje svým obvyklým způsobem, ale jeho interpretace mě nepřesvědčuje. Mezi forte a piano dělá příliš velké kontrasty. U publika to vyvolává nevyhnutelně nadšení, já bych však byl opatrný.
Schnittke: Trio (úprava pro orchestr), Jurij Bashmet
Schnittke je samozřejmě velký zjev nové ruské hudby. Ale, upřímně řečeno, mou duši nedojímá. Říká po svém totéž, co už řekl Šostakovič, a to nepotěší. Bašmetovým aranžmá Trio ve srovnání s originálem hodně ztrácí.
Portofino, nahrávka
Mozart: Koncert Es dur, KV 271, S. R., dirigent Lorin Maazel
Nedá se říci, že by to byl neúspěch, ale ani že je to dobré. Není to dost lehké, dost expresivní, dost mozartovské. Sólista a dirigent se nerozcházejí, ale z rytmu je cítit, že kontakt není naprostý.
Mozart: Koncert Es dur, KV 482, Koncert B dur, KV 595; S. R., dirigent Benjamin Britten
Přes určité nepřesnosti je to autenticky mozartovská nahrávka a ti dva umělci si dokonale rozumějí. V Koncertu B dur (hrál jsem ho poprvé) se mi stalo něco hrozného: Místo první fráze jsem zahrál dvakrát druhou. Měl jsem příšernou trému. Ale vše ostatní je zajímavé. Britten diriguje jedinečně.

Liszt: Christus, dirigent Antal Doráti
Ano! Liszt je geniální a neuvěřitelně smělý. Nemluvím jen o hudbě, ale také o náboženské koncepci. Dovolil si odklonit se od běžně dovoleného a zvítězil (týká se to hlavně druhé části oratoria). Byla to výzva, kterou stanovil sám sobě jako člověku. Není to vůbec jednoduché dílo a je potřeba ho slyšet víckrát. Na první poslech z něj jde skoro strach a není snadné se k němu propracovat.

8. 1. 1990 San Remo, nahrávka
Brahms: Koncert č. 2 B dur, S. R., dirigent Mario Rossi; Prokofjev: Koncert č. 5 G dur, S. R., dirigent Kiril Kondrašin
Brahms: Strašné. Myslím, že se ta deska neměla vydávat. Všechno je špatně, orchestr, dirigent, sólista. Jednou se to snad dá slyšet, ale víckrát ne.
Prokofjev: Nečekané, brilantní, pozoruhodné. Jediná chyba: Udatní technici se rozhodli vyhnat dynamiku lyrické pasáže ve čtvrté větě a tím tu hudbu zničili.

9. 1.
Bartók: Klavírní koncert č. 2, S. R., dirigent Hiroyuki Iwaki (Royan); totéž, S. R., dirigent Jevgenij Světlanov (Moskva)
Nahrávka z Royanu je katastrofální. Nedá se v tom vyznat. Možná, že to byl docela dobrý koncert, ale na nahrávce slyším jen vedlejší šumy a jinak nic! Jak to mohli vydat?
Plakativnost té hudby moje nadšení tentokrát poněkud zchladila, také kvůli neomaleně radostnému závěru.

10. 1.
Beethoven: Sonáta B dur č. 11, Variace Es dur (Eroica-Variationen), S. R. (Londýn); Weber: Sonáta č. 3 d moll, S. R. (Milán); Liszt: Sonáta h moll, S. R. (Aldeburgh); Ravel: Koncert pro levou ruku, S. R., dirigent Riccardo Muti (Janov)
Oba Beethovenové se překvapivě povedli.
Weber: Po Beethovenovi se to neposlouchá nejlíp – je to trošku staromódní – … Nahrávka je průměrná. Škoda.
Liszt: Silnější a přesvědčivější výraz (těch pár falešných tónů neruší). Asi dobré. Oleg Kagan říká, že kdyby to nebylo banální, že by poklekl. Chudák Oleg…
Ravel: Orchestrální úvod je strašně nejasný a je tam spousta nepřesností. Jinak by to bylo přesvědčivé, hlavně hudba sama.

11. 1.
Schumann: Toccata C dur, S. R.
Ne, to je opravdu horor, tohle tempo. Za prvé se mi zdá nemožné tu skladbu vůbec tak rychle zahrát. A pak, hudba při tom ztrácí, a to je to nejstrašnější. Copak jsem to opravdu hrál takhle? Nebo to nějak technicky zmanipulovali? To by byl zločin.

13. 1. Jouques, opatství Notre Dame de Fidélité
Poslední večerní bohoslužba řádových sester
Nekonečné opakování stále stejných zpěvů a jednohlas mají hypnotický účinek. Vzniká pocit velké síly a velké čistoty. Abatyše žehná jeptiškám před usnutím. Obřadu se dá přihlížet z dálky skrz mříž. Jednohlas! (Latinsky).

24. 1.
Nešpory o páté hodině. Gregoriánský chorál, magnificat a tak dále… V mých uších to dnes zní skoro sladce a vemlouvavě. Při odchodu z chrámu nádherné barvy západu slunce nad Provencí.
Mnichov
Bartók: Klavírní koncert č. 2, S. R., dirigent János Ferencsik (nahrávka z Budapešti roku 1958)
Ještě jednou Bartókův druhý koncert (znervózňuje mě to…).
Nahrávka se určitě povedla. Bylo to poprvé, co jsem to hrál, a ještě si vybavuji šok, když chvíli před vystoupením vešel do mé šatny Zoltán Kodály.
Přesto to má jednu velkou chybu: kiks v trubce na vysokém c v druhé větě (ale zdá se, že by se to dalo při střihu spravit). Orchestr a Ferencsik jsou vynikající.

Vídeň
Beethoven: Sonáta B dur op. 106 (Hammerklavier), S. R. (Londýn)
Nemůžu se rozhodnout, jestli dát souhlas k vydání, nebo ne…
Koncert to byl dobrý (jeden starší pán dokonce nadšením vyskočil ze židle), skoro žádný falešný tón, všechno je čisté. Myslím, že to risknu, přestože mi něco na interpretaci vadí (ale proč?).
…Sám sobě se nelíbím…

(pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová