Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (52)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Deníky o hudbě (33)

Svjatoslav Richter (foto archiv)
Svjatoslav Richter (foto archiv)

22. 1. 1994 Tokio
Představení divadla No: Pád do propasti; Kurt Weill: Přitakávač (libreto Bertolt Brecht)
Divadlo No je něco úplně zvláštního, pro Evropana podivného a cizího, ale svou krásou a konvencemi je to zcela výjimečné. Jako už dřív, byl jsem i tentokrát hluboce dojat originálními rytmy a sprechgesangem. Kostýmy odpovídají jiným kritériím krásy a nevím, jak bych se k nim vyjádřil. Je to svého druhu něco absolutního.
Ale v druhé půli večera dávali tuhle ohavnou Weillovu operu, která patří do popelnice. Je to urážka umění. Japonci se velmi snažili, ale vylezl z toho jen chumel banalit…

24. 2. Okayama, nahrávky
Bach: Francouzská suita č. 2 c moll, S. R. (nahrávky z Budapešti Stradivarius a z Rolandsecku Philips)
Tohle opravdu není špatné, jak to z Budapešti, tak to z Rolandsecku. Aspoň jak já to slyším. Co tomu řeknou ostatní, nevím. Vzpomínám si, že mi před dlouhou dobou Annie Fischer po jednom koncertě v Budapešti na rovinu řekla, že se jí to nelíbilo, a určitě právem. Je dobře, když má někdo odvahu takhle z očí do očí říci pravdu. Já to vždycky neumím. Tahle suita je extrémně těžká; konečně to začíná vypadat k něčemu.

Kjótó, nahrávka
Bach: Toccaty č. 1 d moll a č. 7 G dur, S. R. (nahrávka Philips)
Kupodivu na mě obě toccaty udělaly dobrý dojem. Možná proto, že jsem je dlouho nehrál, a tu hudbu jsem zapomněl, takže se mi zdálo, že neposlouchám sebe, ale nějakého jiného klavíristu. Tak to bude.

1. 3. nahrávka
Grieg: Lyrické kusy, S. R.
Lyrické kusy jsem letos hrál hodně a s takovým potěšením, že mi přijde zatěžko si tu nahrávku poslechnout. Nemám k tomu zkrátka chuť. Přesto jsem to udělal, z profesionálního zájmu, ale bez radosti a vůbec jsem nezaznamenal Griegovu svěžest.
Všechno je tak nějak v pořádku, ale totálně nezajímavé. Představuju si ty nepříjemné debaty, kterým budu kvůli téhle desce zase vystaven. Mrzutá situace.

2. 3. kazeta z koncertu v Kjótu
Grieg: Svatba na Troldhaugenu, S. R.
Nebyl jsem si jist, jestli v téhle skladbě neustále nerozmazávám tóny (15 nebo 19krát). Přesto jsem se odhodlal si nahrávku z posledního svého koncertu v Kjótu poslechnout, mám ho ještě v dobré paměti. Nahrávka se mi líbila, žádný falešný tón jsem tam neslyšel. Ale možná mě šálí sluch? V tomhle věku je možné všecko.

3. 5. Hamburk, Státní opera
Prokofjev: Popelka; režisér: John Neumeier, scéna: Jürgen Rose
Sled hudebních čísel úplně změněn; choreograf se choval k partituře podle svého. V zájmu spravedlnosti budiž řečeno, že choreografie charakterních tanců byla talentovaná. Právem ohlásili Popelku jako balet od Neumeiera. Všechno důsledné, až na hudbu, ta byla použita jen jako materiál. Bez kapky studu tenhle Neumeier triumfuje a nechá se oslavovat nad troskami Prokofjevovy nádherné partitury. Kdy už ta svévole – mezitím se stala zvykem – konečně vezme za své? Nebyla ale obětována jen hudba, také příběh. Popelka neztratí střevíček. Stačí, že sedí na stromě. A kromě toho je Popelka, podle choreografových poznámek v programu, „Kordélie a Hamlet, a taky Anna Franková“…! Rozčiluje mě, že se odnikud neozval protest. Dnes se utrácí obrovské sumy na takové sprosťárny, v kterých navíc hrají, zpívají a tančí vynikající umělci. Vynikající umělecká díla se vystavují vandalismu režisérů bez talentu, kteří na to nemají vůbec právo.
Asi bude lepší, když už do opery a divadla vůbec nebudu chodit.

Svjatoslav Richter (foto archiv)
Svjatoslav Richter (foto archiv)

7. 5. Berlín, Filharmonie
Schumann: 2. symfonie C dur, dirigent Kurt Masur
V první části koncertu jsem hrál Mozartův Koncert Es dur KV 271, a asi ne úplně špatně.
Masur dirigoval báječně. Schumannova symfonie byla zahrána se skutečným nadšením a precizně, a já vím, že to není snadné. Byl jsem dílem i jeho provedením velmi dojat, bylo to provedení zcela ve skladatelově duchu.

září, ve vlaku z Kasselu do Mnichova, nahrávka koncertu z Wildbad Kreuthu
Max Reger: 12 variací a fuga na Beethovenovo téma op. 86 pro dva klavíry, Andreas Lucewicz a S. R.
Už dávno jsem chtěl Regerovy Variace hrát. S Gavrilovem z toho nic nebylo, ještě horší to bylo s Alexandrem Slobodjanikem…
Mé rozhodnutí hrát s Andreasem Luczewiczem vyvolalo u Niny Dorliac protesty a u Nataši Gutman námitky. Ale práce ukázala, že jsem měl pravdu já.
Hráli jsme Regerovy Variace na Kaganově festivalu. Napoprvé to bylo opravdu velmi dobré a všechny rouhačské hlasy o Andreasově údajně ošklivém a tvrdém tónu jsme umlčeli.
Ale přesto si myslím, že je trochu brzo na to, aby tahle nahrávka vyšla, i když je Nina pro. Jsem přesvědčen, že to na dalších koncertech zahrajeme ještě lépe.

25. 11. nahrávka
Hugo Wolf: Corregidor, 1. dějství, dirigent Gerd Albrecht, Lucas – Dietrich Fischer-Dieskau
Nelíbilo se mi to… Hudba mi připadá druhořadá a nezajímavá. Když se někdo pokouší uplatnit wagnerovské principy v komické opeře, vždycky něco nehraje. Stejně jako v Lazebníku bagdadském Petera Cornelia… V té Humperdinckově pohádce je to mnohem živější a zajímavější. Ani jsem si nedokázal poslechnout další jednání. Ale za to můžou nahrávka, můj gramofon a moje uši.

Albano Terme, nahrávka kolekce Philipsu
Brahms: Variace na Paganiniho téma (dva sešity), S. R.
Bylo by bývalo lépe, kdyby tahle nahrávka nevyšla… Jednání firmy Philips, zveřejnění řady mých (údajně mnou autorizovaných) nahrávek s faksimile mého podpisu na přebalu – nahrávek, které jsem nikdy neslyšel, to je víc než pochybné… Je to prostě skandál.
Jak k tomu došlo? To je tajemství. Pro mě… Ať je to, jak je to, ten Brahms je amatérský snímek, neprofesionální: Když jsem hrál silně, tak to na mixážním pultu stáhli atd… A interpretace taky není uspokojivá. Druhý sešit je o něco lepší.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář

Reklama