Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (50)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Deníky o hudbě (31)

24. 1. a 25. 1. 1993 Palermo, Villa Igea, nahrávka z koncertu v Benventu
Bach: Sonáta č. 5 d moll; Beethoven: Sonáta F dur op. 54; Chopin: Polonéza d moll op. posth., Tři etudy op. posth; Skrjabin: Sonáta-fantazie op. 19 č. 2 gis moll; Debussy: L‘île joyeuse, S. R.
V Benventu jsem hrál v takové ruině bývalého divadla (má se rekonstruovat) pro studenty místní hudební školy. To znamenalo hrát vlastně pod širým nebem a v ledovém průvanu. Byla to zajímavá zkušenost a hrál jsem s radostí, i když jsem se pořád sám sebe ptal, jak to udělat, abych nenastydl. Myslím, že se mi podařilo vyvolat dobrou náladu.
Bach: Skoro tak, jak to má být.
Beethoven: Jen druhá věta. Pomalé pasáže mají málo výrazu nebo jsou manýrovité. Nelíbí se mi, jak to dělám.
Chopin: Polonéza skoro (tohle věčné skoro) dobrá. Ale Tři etudy op. posth. ne.
Skrjabin: Atmosféra odpovídá, ale není to čisté a je tam moc pedálu.
Debussy: Ano… (…?…)
Mrzí mě, že musím tomu, kdo tu nahrávku dělal, působit starosti.

Svjatoslav Richter (foto archiv)
Svjatoslav Richter (foto archiv)

12. 2. divadlo Politeana
Stravinskij: Oidipus Rex, dirigent Karl Martin
Už jsem viděl hodně operních představení, a tak jsem si pochopitelně od Oidipa moc nesliboval. Ale přesto jsem tak trochu doufal. A hned to začalo; nejdřív mě ohlušil sbor, pak unavil dotěrným zpíváním Oidipus, ač měl krásný hlas. A orchestr byl někde jinde a znělo to jako kaše. Hráli zkrátka špatně, ve srovnání s vynikajícím sborem. Ale pak přišla Iocasta; zpívala svou scénu tak přesvědčivě; její zpěv, její pohyby, kostým, všechno skvělé. O Tirersiovi raději pomlčím, ten byl něco jako děda Mráz, který právě přijel s vánočním stromkem. A ještě tu byl samozřejmě plastický doplněk: čtyři mladí, skoro nazí muži, vysvětlovali tanečně obsah tragédie. Vypadalo to jako reklama na plavky. Škoda…
Honegger: Antigona, dirigent Karl Martin
Honeggerova Antigona se mi vůbec nelíbila, i když to bylo mnohem lepší než Oidipus. Hudba se hnala plnou rychlostí, v permanentním Tempo prestissimo accelerando. Skoro jsem si připadal jako při přespolním běhu (kde zůstal Sofokles?…) Zpěváci evidentně hodně zkoušeli a svědomitě se toho přespolního běhu účastnili. Ale jaký je důvod k takovému úprku? Že by francouzština? Odcházím s pocitem fyzické i estetické špíny.

14. 2. videonahrávka, Novoroční koncert z Vídně
Johann Strauss otec a Johann Strauss syn; Vídeňští filharmonikové, dirigent Carlos Kleiber
Byl jsem velmi unavený a tohle předávkování optimismem, veselím a frivolitou mě úplně vyřídilo. Brilantní divadlo: úžasná hudba, bezvadně zahraná pod nesčetnými zlatými lustry sálu Hudebního spolku, a konečně, král večera, který strhne už jen svým pouhým příchodem. O jeho dirigentském umění si člověk neodváží ani nic říct, je tak prostý, přirozený, neobyčejně elegantní…
Byla to čirá nádhera a vídeňské publikum u toho ztrácí hlavu. Dá se to pochopit, protože kdo jinak cítí tak hluboce podstatu hudby? Kdo dokáže posluchače Straussovým tříčtvrtečním taktem tak pevně spoutat?
P. S. Ale dneska je 14. únor, a ne novoroční dopoledne. Dvě hodiny se třepetat v dur, to je extrémně těžké. A já mám bohužel špatnou náladu.
P. P. S. Z celé té orgie brilantních kousků se mi stejně nejvíc líbily Hlasy jara.

16. 2. Teatro Golden
Eliso Virsaladze; Schumann: Arabeska C dur op. 18, Fantazie C dur op. 17; Chopin: 24 preludií op. 28; přídavky: Berceuse Des dur, Mazurka b moll
Je možné si představit krásnějšího Schumanna než toho, kterým nás dnes obdarovala Virsaladze? Od dob Neuhause jsem takového Schumanna neslyšel. Ten klavírní večer je skutečné zjevení. Virsaladze hraje ještě líp než dřív.
Jen Chopin se jí pořád tak úplně nedaří. Usilovně se mu pokouší porozumět, a přitom by v jejím případě stačilo, kdyby věřila tomu, co hraje – tak, jak jí to Bůh vnukl, jinými slovy, kdyby trochu improvizovala. Soudě podle Berceuse, mohlo by se jí to dařit. Má úžasně perfektní techniku (Preludia); měřítko pro ostatní klavíristy.

23. 2. Teatro Golden
Gustav Leonhardt – cembalo; Girolamo Frescobaldi: 3 toccaty, 3 capriccia, 5 gagliard; Michelangelo Rossi: Toccata; Johann Kaspar Kerll: 2 toccaty
Ach, to se dá těžko snést, přestože provedení bylo kvalitní. V tak velkém sále je cembalo sotva slyšet a hudbu člověk kolikrát nechápe. Kdyby to bylo aspoň v nějakém salonu, potěšilo by mě to jistě víc. Cembalo samo bylo moc krásné a hrál na ně osvědčený mistr, ale… zvuk nebyl nijak zajímavý a rychle se to rozlaďovalo. O přestávce se muselo ladit. Před druhou půlkou jsme odešli. Určitě bych tuhle krásnou starodávnou hudbu oceňoval víc, kdybych ji víc znal. Samozřejmě že se má hrát, ale možná ne celý večer na takovém sotva slyšitelném nástroji. Škoda tak pozoruhodného (jak se mi zdá) interpreta.

25. 2. Teatro Metropolitan
Dezsö Ranki: Haydn: Sonáta c moll č. 33; Schubert: Sonáta c moll (op. posth.); Debussy: Estampes; Ravel: Sonatina; Liszt: Mefistův valčík č. 1; přídavek: Liszt: Čardáš
Ať žije mládí! Pokud mohu soudit podle dnešního večera, jsou zástupci mladé generace technicky mnohem zdatnější než klavíristé minulosti…
Velmi se mi líbil Haydn, ačkoli tempo první věty nebylo moderato, a interpretace se velmi lišila od mého pojetí. Ale přesto se dá poznat živoucí přání přiblížit se stylu 18. století, a výsledek je mimořádně přesvědčivý.
Schubert: Velký formát, zajímavé na poslech. Občas trochu rozmazané pedálem. Brilantní provedení příšerně těžké finální věty. Ale něco tomu scházelo.
Debussy a Ravel: Takhle ne. Hraje je romanticky a brilantně. Podstatu nerozpoznal.
Mefistův valčík: V každém ohledu skvělé. Fenomenální technika.
Čardáš: Ohromující dojem.
Vcelku vzato, trochu moc poslušný umělec, který chce všechno dělat správně, ale od hudby si zachovává jaksi odstup.
Milena vpadla po koncertě do jeho šatny. Ten mladík (je mu 42) byl úplně sám, unavený a tak nějak ztracený.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář

Reklama