Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (51)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Deníky o hudbě (32)

Svjatoslav Richter (foto archiv)
Svjatoslav Richter (foto archiv)

1. srpna 1993
Wagner: Zlato Rýna, dirigent Wilhelm Furtwängler
Je mi zatěžko o tom psát, protože to byl jeden z nejsilnějších hudebních zážitků mého života a vrchol mého vztahu k Wagnerovi. Konečně slyším tohle dílo v plné síle jeho geniální inspirace. Zde přímo cítím propast, která dělí Wagnera od ostatních velkých hudebníků a spisovatelů a tak dále.
Proč? Protože je interpretace na stejném niveau jako dílo samo. Všechno je podřízeno Furtwänglerovi a ten má přímé spojení s Wagnerem. Jsem si jist, že si nelze přát nic lepšího. Je to pravé štěstí!
Chápu, proč je Wagner těžko přístupný posluchačům, kteří se k jeho výšinám nedokážou povznést. Jsou příliš líní, příliš úzkoprsí, příliš bez fantazie. Mezi Wagnerem a jimi se otevírá gigantická propast.
Při těchto domácích gramofonových přehrávkách se stalo tradicí, že před každého položím list, na němž je napsán obsah. Povzbuzuje to posluchačovu fantazii, může si tak udělat sám ideální představu o průběhu děje, nezávislou na těch moderních, neuctivých a absurdních inscenacích. Až příliš dobře vím, co se dá obvykle v opeře vidět. Skoro vždycky je to zklamání, jestli ne tragédie, a někdy skutečná vražda.
Dnes jsme začali s Prstenem. Je to čisté, živé a pravdivé.

3. srpna
Wagner: Valkýra, dirigent Wilhelm Furtwängler
Moje první setkání s Valkýrou se uskutečnilo před mnoha lety. Bylo mi dvanáct a odehrálo se to v Lupjanovce, blízko Oděsy. Trávil jsem tam léto v jednom německém domě. Domácí pán byl starý námořník a já ho neměl rád. Jeho žena, paní Lupjanová, byla neobyčejně veselá. V sousedství bydlely sestry Sirenkovy, Rusky, ale dům Lupjanových byl neustále plný jejich německých přátel. Hrál jsem tam z klavírního výtahu Valkýru, k velké nelibosti pana domácího, který pro takovou hudbu neměl pochopení. Říkal, že Wagner je „technické klinkání“.
Vzpomínám si, jak jsem jednoho večera (zase k zlosti pana Lupjanova) hrál pro sestry Sirenkovy; ty byly po hudbě jako posedlé. Bylo to při té děsivé pasáži v d moll s práskáním hromů a blesky nad ostinatem ve fortissimu. V tom momentě se otevřely dveře a ten protivný dědek vešel, sedl si ke klavíru a začal zpívat za vlastního doprovodu obhroublé námořnické písničky. Svoje sousedky zjevně nenáviděl.
Tehdy jsem Wagnerovi propadl a trávil jsem s ním celé dny (na tom se nic nezměnilo).
Moje druhé setkání bylo katastrofální, roku 1939, když Molotov a Ribbentrop podepsali pakt s Německem. Velké divadlo v Moskvě. Diriguje Nebolsin, režíruje Eizenštejn. Tohle byl, řekl v žertu Neuhaus, ten pravý důvod k válce s Německem.
Potřetí to bylo v Bayreuthu za seriózního a bezvadného řízení Pierra Bouleze v režii Chéreauově (?…) s Peterem Hoffmannem jako Siegmundem**. To bylo nesrovnatelně lepší.
Tuhle tragickou operu má publikum nejradši, ale já si myslím, že kvalita Prstenu stoupá večer od večera. Zlato Rýna*, Valkýra**, Siegfried***, Soumrak bohů****. Na rozdíl od rozšířeného mínění považuji Wagnerovo libreto za geniální, úchvatné a shakespearovského formátu.
Stravinskij napsal, že tomu nikdo může nerozumět, ani Wagner sám.
… Prostě to nečetl.

4. srpna
Wagner: Siegfried, dirigent Wilhelm Furtwängler
Zase ta temná předehra, kterou znám od dětství, od svých devíti let. Někdo poslal tatínkovi z Vídně klavírní výtah v černé vazbě – z celé tetralogie měl Siegfrieda nejraději – a já jsem se ho pokoušel hrát, i když jsem ještě neuměl pořádně číst noty. Zvládl jsem jen pár stránek. Ani textu jsem nerozuměl a měl jsem za to, že Mime je žena… Siegfried je úplně jiný než dva předcházející večery. Všechno je v detailech mnohem propracovanější, náhlé zvraty nálad hlavního hrdiny, hned je to cholerik, vzápětí lyrik, stále spontánní a dětinský. A totéž i Mime, jehož hudba už skoro patří do 20. století (něco jako Prokofjev).
Postavy jsou psychologicky tak jasné, že to připomíná komorní hudbu, tedy píseň.
A jaké kouzlo jsou všechny ty proměny: Siegfried s medvědem, Siegfried nenávidí Mima, Siegfried ková meč, Siegfried leží ve stinném jedlovém lese a hovoří s ptákem (Rita Streich***), Siegfried se setkává se svým otcem (ve skutečnosti dědem) a posmívá se mu; a konečně objeví Siegfried spící Brünnhildu a konečně pochopí.
Musím říct, že není snadné to všechno při poslechu mechanické nahrávky zachytit. Siegfrieda musí člověk skutečně vidět. Je to přítel, kterého máme rádi.
Operu korunuje fugato v C dur, pocta klasicismu.
Slyšet to dílo v takové úžasné interpretaci, to byl skutečný požitek. Hudba, kterou znám až do poslední noty, na mě působila jako poprvé.
Jaké je to mistrovské dílo a jaká nádherná stavba, při vší rozmanitosti.
Ale (velké „ale“)… za takových okolností se nesmí člověk rozhlížet po posluchačích. Hned si všimne, že ten či onen (přirozeně, že ne všichni) není na poslech připraven, nedává pozor, protože ho to unavuje, není dost muzikální, nebo mu začíná padat hlava. Boj proti spánku je na něm vidět, všelijak se šklebí či prostě sladce dřímá.
Takové lidi přece nemá smysl k našim večerům u gramofonu zvát! Rozhodně ne!

5. srpna
Wagner: Soumrak bohů, dirigent Wilhelm Furtwängler
Co se dá k takové hudbě říct. Jen pokleknout a děkovat. Pro mě osobně je to největší dílo vůbec.

Svjatoslav Richter (foto archiv)
Svjatoslav Richter (foto archiv)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář