Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (51)

Deníky o hudbě (32)

Svjatoslav Richter (foto archiv)
Svjatoslav Richter (foto archiv)

1. srpna 1993
Wagner: Zlato Rýna, dirigent Wilhelm Furtwängler
Je mi zatěžko o tom psát, protože to byl jeden z nejsilnějších hudebních zážitků mého života a vrchol mého vztahu k Wagnerovi. Konečně slyším tohle dílo v plné síle jeho geniální inspirace. Zde přímo cítím propast, která dělí Wagnera od ostatních velkých hudebníků a spisovatelů a tak dále.
Proč? Protože je interpretace na stejném niveau jako dílo samo. Všechno je podřízeno Furtwänglerovi a ten má přímé spojení s Wagnerem. Jsem si jist, že si nelze přát nic lepšího. Je to pravé štěstí!
Chápu, proč je Wagner těžko přístupný posluchačům, kteří se k jeho výšinám nedokážou povznést. Jsou příliš líní, příliš úzkoprsí, příliš bez fantazie. Mezi Wagnerem a jimi se otevírá gigantická propast.
Při těchto domácích gramofonových přehrávkách se stalo tradicí, že před každého položím list, na němž je napsán obsah. Povzbuzuje to posluchačovu fantazii, může si tak udělat sám ideální představu o průběhu děje, nezávislou na těch moderních, neuctivých a absurdních inscenacích. Až příliš dobře vím, co se dá obvykle v opeře vidět. Skoro vždycky je to zklamání, jestli ne tragédie, a někdy skutečná vražda.
Dnes jsme začali s Prstenem. Je to čisté, živé a pravdivé.

3. srpna
Wagner: Valkýra, dirigent Wilhelm Furtwängler
Moje první setkání s Valkýrou se uskutečnilo před mnoha lety. Bylo mi dvanáct a odehrálo se to v Lupjanovce, blízko Oděsy. Trávil jsem tam léto v jednom německém domě. Domácí pán byl starý námořník a já ho neměl rád. Jeho žena, paní Lupjanová, byla neobyčejně veselá. V sousedství bydlely sestry Sirenkovy, Rusky, ale dům Lupjanových byl neustále plný jejich německých přátel. Hrál jsem tam z klavírního výtahu Valkýru, k velké nelibosti pana domácího, který pro takovou hudbu neměl pochopení. Říkal, že Wagner je „technické klinkání“.
Vzpomínám si, jak jsem jednoho večera (zase k zlosti pana Lupjanova) hrál pro sestry Sirenkovy; ty byly po hudbě jako posedlé. Bylo to při té děsivé pasáži v d moll s práskáním hromů a blesky nad ostinatem ve fortissimu. V tom momentě se otevřely dveře a ten protivný dědek vešel, sedl si ke klavíru a začal zpívat za vlastního doprovodu obhroublé námořnické písničky. Svoje sousedky zjevně nenáviděl.
Tehdy jsem Wagnerovi propadl a trávil jsem s ním celé dny (na tom se nic nezměnilo).
Moje druhé setkání bylo katastrofální, roku 1939, když Molotov a Ribbentrop podepsali pakt s Německem. Velké divadlo v Moskvě. Diriguje Nebolsin, režíruje Eizenštejn. Tohle byl, řekl v žertu Neuhaus, ten pravý důvod k válce s Německem.
Potřetí to bylo v Bayreuthu za seriózního a bezvadného řízení Pierra Bouleze v režii Chéreauově (?…) s Peterem Hoffmannem jako Siegmundem**. To bylo nesrovnatelně lepší.
Tuhle tragickou operu má publikum nejradši, ale já si myslím, že kvalita Prstenu stoupá večer od večera. Zlato Rýna*, Valkýra**, Siegfried***, Soumrak bohů****. Na rozdíl od rozšířeného mínění považuji Wagnerovo libreto za geniální, úchvatné a shakespearovského formátu.
Stravinskij napsal, že tomu nikdo může nerozumět, ani Wagner sám.
… Prostě to nečetl.

4. srpna
Wagner: Siegfried, dirigent Wilhelm Furtwängler
Zase ta temná předehra, kterou znám od dětství, od svých devíti let. Někdo poslal tatínkovi z Vídně klavírní výtah v černé vazbě – z celé tetralogie měl Siegfrieda nejraději – a já jsem se ho pokoušel hrát, i když jsem ještě neuměl pořádně číst noty. Zvládl jsem jen pár stránek. Ani textu jsem nerozuměl a měl jsem za to, že Mime je žena… Siegfried je úplně jiný než dva předcházející večery. Všechno je v detailech mnohem propracovanější, náhlé zvraty nálad hlavního hrdiny, hned je to cholerik, vzápětí lyrik, stále spontánní a dětinský. A totéž i Mime, jehož hudba už skoro patří do 20. století (něco jako Prokofjev).
Postavy jsou psychologicky tak jasné, že to připomíná komorní hudbu, tedy píseň.
A jaké kouzlo jsou všechny ty proměny: Siegfried s medvědem, Siegfried nenávidí Mima, Siegfried ková meč, Siegfried leží ve stinném jedlovém lese a hovoří s ptákem (Rita Streich***), Siegfried se setkává se svým otcem (ve skutečnosti dědem) a posmívá se mu; a konečně objeví Siegfried spící Brünnhildu a konečně pochopí.
Musím říct, že není snadné to všechno při poslechu mechanické nahrávky zachytit. Siegfrieda musí člověk skutečně vidět. Je to přítel, kterého máme rádi.
Operu korunuje fugato v C dur, pocta klasicismu.
Slyšet to dílo v takové úžasné interpretaci, to byl skutečný požitek. Hudba, kterou znám až do poslední noty, na mě působila jako poprvé.
Jaké je to mistrovské dílo a jaká nádherná stavba, při vší rozmanitosti.
Ale (velké „ale“)… za takových okolností se nesmí člověk rozhlížet po posluchačích. Hned si všimne, že ten či onen (přirozeně, že ne všichni) není na poslech připraven, nedává pozor, protože ho to unavuje, není dost muzikální, nebo mu začíná padat hlava. Boj proti spánku je na něm vidět, všelijak se šklebí či prostě sladce dřímá.
Takové lidi přece nemá smysl k našim večerům u gramofonu zvát! Rozhodně ne!

5. srpna
Wagner: Soumrak bohů, dirigent Wilhelm Furtwängler
Co se dá k takové hudbě říct. Jen pokleknout a děkovat. Pro mě osobně je to největší dílo vůbec.

Svjatoslav Richter (foto archiv)
Svjatoslav Richter (foto archiv)

12. srpna
Haydn: Roční doby, dirigent Karl Böhm
Geniální, velké, dokonalé dílo. U Haydna je stále co objevovat (to g, f, es a d na začátku!!!!!), a ta svěžest! On je opravdu náš současník. Prokofjev ho měl rád úplně právem. Je to hudební roh hojnosti. V duchu si ho spojuju s Rubensovými krajinami. Všechno je to pozemské, ale ta země je neodolatelně krásná…
Poslouchal jsem sám, s notami. Na koncertě jsem Roční doby slyšel naposledy hodně dávno s Maazelem. Velmi to na mě zapůsobilo.
Lépe znám Stvoření, které jsem hrál na klavír a slyšel jsem Markewitchovu nahrávku, ještě když jsme bydleli v Něždanově ulici. Slyšel jsem ho také na koncertě v Aldeburghu, kde ho úžasně dirigoval Britten, soprán zpívala Heather Harper. Mám obě tahle díla moc rád, jsou krásná a dobře se poslouchají. Moje láska k Haydnovi ostatně nepotřebuje dalších důkazů: mám v repertoáru 17 jeho sonát.

24. 8. Oslo, Koncertní dům
Ravel: Pět řeckých lidových písní, Schönberg: Brettl-Lieder, přídavky: R. Strauss, Bizet, černošské spirituály; Jessye Norman, klavírní doprovod Philip Moll
Obrovský sál, pochopitelně plný. Přišli jsme na druhou část koncertu. Výstup černé královny v ohromující toaletě. Publikum v tranzu. Zpívá na nejvyšší úrovni vokálního umění. Její pianissimo je právě tak úžasné jako fortissimo. Všechno je jí dovoleno, protože všechno dělá dobře, včetně zbytečných gest. Je krásná, je to symbol, je jedinečná.
Ravel: Nádherně zazpíváno, ale zvlášť mě to nedojímá. Není to z jeho nejlepších skladeb, takové nepůvodní a poněkud primitivní.
Schönberg: Virtuozně provedeno; ale v téhle sbírce kabaretních písní je dost triviálního. Jejich rozmanitosti schází originalita, a tím jsou mi velmi nesympatické.
Jako přídavek Romance Richarda Strausse v Es dur: skvělé. Potom Habanera z Carmen. Publikum jak u vytržení. Zní to přesvědčivě, navzdory nemožně pomalému tempu, jako smuteční pochod.
A nakonec spirituály. Ano, ale ne pro mě. Tuhle hudbu nemám rád.
Úspěch jako na stadionu. A ještě něco, co mi vadí: všechno je to americké a zacílené na efekt.
Den nato přišla Jessye Norman na koncert, co jsme měli s Lízou Leonskou. Majestátně sestupovala po úzkém schodišti k mé šatně. Když jsme si vyměnili komplimenty, poradil jsem jí, aby na pódiu nosila diadém, že by jí slušel. Zasmáli jsme se… Je velmi sympatická.

21. 9. Vídeň, Koncertní dům
Šostakovič: Komorní symfonie D dur op. 83a (transkripce 4. kvartetu od Rudolfa Baršaje), dirigent Rudolf Baršaj
V první části koncertu jsem hrál dva Bachovy koncerty s Baršajem. Už jsem s ním nehrál víc než 20 let, protože Sovětský svaz opustil. Integrita, profesionalita. Pravý Bach. Baršaj je mistr…
Šostakovič měl u Vídeňanů velký úspěch. Je to skvělé dílo, zoufalé, s humorem na ostří nože v závěru. Radost nevzbuzuje. Baršajova úprava je vynikající.

23. 9. cestou mezi Jesolem a Padovou, nahrávka
Saint-Saëns: Koncert č. 5 F dur, S. R., dirigent Christoph Eschenbach (nahrávka koncertu ve Schwetzingenu); Gershwin: 3. věta Koncertu F dur (transkripce pro varietní orchestr), sólista: George Gershwin
Jeli jsme na oběd do Jesola, které je v září opuštěné, slunce zatažené a moře bouřlivé; když stoupáme po dřevěném můstku, ohrožují nás vlny. Milena má strach. Při jídle sledujeme s Raoulem naše auto, aby nám ho někdo neukradl. Dobře jsme se najedli a zase jedeme po silnici, za zvuků Saint-Saënsovy a Gershwinovy hudby. Nahrávka Saint-Saënse se mi líbí, až na malý lapsus ve třetí větě. Eschenbach se mi zase jednou jeví velmi přesvědčivý. Pátého Saint-Saënse jsem už jednou hrál ve Vídni, se synem Igora Markewitche. Měli jsme tři zkoušky a také jsme při koncertě něčeho docílili. Ale Eschenbach byl u cíle hned při první zkoušce. S ním se hraje dobře.
Gershwin: Bylo by těžké proti tomu něco namítat, když sedí u klavíru autor, ale tohle aranžmá (kdo to dělal nevím) se mi nijak zvlášť nelíbí (to znamená – vůbec se mi to nelíbí). Tempo je navíc strašně rychlé; neodmítám virtuozitu, ale tohle je tak trochu tyátr. Jenže… hraje to autor.
Brzy jsme dojeli do Padovy, kde na mě čekali Jurij Bašmet a Pavel Vernikov. Začal jsem s nimi hned zkoušet Bachův 3. a 7. koncert a 25. Mozartův, budeme je hrát na koncertech po Itálii.

12. 11.  Vídeň, hotel Josefshof, nahrávka
Ernst Křenek: Jonny vyhrává, dirigent Lothar Zagrosek
Nahrávku mi věnoval bratr Ulli Fischerové (Bébé), mistr cukrářský. Je to část série s názvem „zvrhlá hudba“ a aby tomu dodal pointu, vyrobil nám navíc lahodné zákusky.
Naposled jsem tuhle operu slyšel ještě v Oděse, a dokonce mi i v detailech zůstala v paměti. Dnešní poslech mě rozhodně nezklamal. Naopak, uvědomil jsem si, že je to mistrovské dílo a Křenek je významný skladatel. Pak mě potěšilo, že Eschenbach je stejného názoru. Je to radost, potvrdit si po tolika letech, že bylo mé mladické nadšení pro toto dílo oprávněné; bylo to v Oděse roku 1930 nebo 1931. Dirigent byl Samuel Stolterman, režisér Grečněv (byla to odvážná inscenace). Roli Maxe zpíval Čiško, Anitu Žukovská, Jonnyho Illin, Daniella Snibrovskij a Yvonnu Slivaková.
Z pohledu do dálky: na jeviště přijíždí vlak. Tehdy to bylo tak nové a zajímavé! Ale nejdůležitější je hudba, a ta nezestárla…

28. listopadu
Richard Strauss: Z Itálie, op. 16, dirigent Riccardo Muti
To dílo odedávna něžně miluji. Ještě v Oděse jsem dostal (žlutou) kapesní partituru, často jsem si v ní četl, ale příliš jsem tomu nerozuměl. Názvy jednotlivých epizod probouzely mou fantazii a vymýšlel jsem si k tomu historky.
A když jsem hrál své první koncerty s jedním mladým dirigentem (byl to Riccardo Muti), naléhal jsem na něj, aby se toho díla ujal (nikdo ho tehdy nehrál), a on to udělal. Jednou, po jedné zkoušce, ho dirigoval jen pro mě. Krátce nato jsem ho náhodou potkal v hale hotelu Imperial ve Vídni, velmi se změnil a zestárl. Měl jsem velkou radost, když mi řekl, že mi právě poslal svou nahrávku. Tu dneska poslouchám.
Nejkrásnější část je podle mě „Na kopcích Campagna“, člověk tu krajinu doslova vidí. „V ruinách Říma“ je velmi energická epizoda, bez jakékoli nostalgie. Styl a instrumentace „Na pláži u Sorrenta“ s mořským příbojem – je to úplně jiné než u Debussyho a skoro nasládlé. Čtvrtá věta ja parádní příklad brilantní orchestrace. Strauss svému řemeslu rozumí… Skvělé dílo.

Riccardo Muti a Svjatoslav Richter (foto archiv)
Riccardo Muti a Svjatoslav Richter (foto archiv)

7. 12. kazeta
Maďarský klavírista Balázs Szokolay
Scarlatti: Sonáty E dur, A dur, C dur; Haydn: Fantazie C dur
V Budapešti za mnou chodívá do šatny vždycky spousta lidí. Pavel F. dostatečně nehlídá a nedokáže je zadržet. Je mezi nimi pokaždé jeden bledý mladík (klavírista a syn skladatele) a jde mi pochopitelně na nervy. Pronásleduje mě všude, i do hotelu a restaurace. Pavel F. mi řekl, že by ho nejradši zabil.
Ten hoch mi dal kazetu se svými nahrávkami a konečně se dostávám k tomu, abych si je poslechl. A jsem naprosto překvapený. Přesnost a skvělá technika jeho interpretace tří Scarlattiových sonát mě jednoduše řečeno nadchly, nemluvě o kráse těch skladeb samotných. Haydnova Fantazie je už dokonalé překvapení; hned jsem se rozhodl, že ji zahrnu do svého repertoáru.
Nina Dorliacová to slyšela ze své části bytu, přišla za mnou a ptala se: „Co to posloucháte za ohavnosti? Kdo je ten příšerný klavírista s tím hrozným tónem?“ Co s tím mám dělat? To kdybych věděl.

19. 12.  nahrávka
Ernst Křenek: Jonny vyhrává, dirigent Lothar Zagrosek
Nejdřív měla tahle opera-opereta na celém světě obrovský úspěch, ale roku 1932 ji mocipáni škrtli z repertoáru (z rasových důvodů, protože se tam objevuje láska mezi černochem a běloškou) a od té doby se na ni totálně zapomnělo. Dnes, po padesáti letech, se začíná zase hrát. Poslouchám ji znovu s velkým uspokojením a potěšením. Je tak zajímavá a poutavá…
Bezpodmínečně chci poznat další Křenkovy opery.

25. 12.  nahrávka
Bach: Sonáta č. 2 C dur, S. R. (Stradivarius), Koncert C dur pro dva klavíry, S. R. a Anatolij Vedernikov, dirigent Rudolf Baršaj
Včera byl Štědrý den. Chtěli jsme poslouchat desky, ale při všech těch debatách u stromečku jsme na to zapomněli a posloucháme až dnes.
Přestože technicky není kvalita desek firmy Stradivarius nejlepší, myslím, že tahle komplikovaná sonáta podle Reinkena udělala na všechny dobrý dojem. Koncert je jediné svědectví mých hudebních aktivit s Vedernikovem; rozhodně se podařil (jen orchestr zní někde poněkud drsně). Je to tak homogenní, že se téměř nedá rozeznat, kdo hraje part primu a kdo sekund.

Svjatoslav Richter (foto archiv)
Svjatoslav Richter (foto archiv)

(pokračování)

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat